Německá sociální demokracie jde do středu

22. 6. 2009 / Štěpán Steiger

Ve svém volebním programu, nazvaném Sociálně a demokraticky pro Německo, sociální demokracie prohlašuje: "Skončila tržně radikální doba. Jsme v přechodné epoše." To znamená, že je připravena na diskusi o zaměření německé politiky.

SPD chce zůstat "lidovou stranou" -- chce tedy do středu, a chce k moci. Kandidát na kancléře Steinmeier nenechává nikoho na pochybách o tom, že pod jeho vedením se strana nenechá redukovat na stranu "programovou". Současně se však hlásí k reformám trhu práce -- tzv. Agendě 2010 -- jež jsou jak ve straně tak ve veřejnosti předmětem ostrých sporů.

Navíc je obnovována teze o novém "hospodářském zázraku": Agenda 2010 prý výrazně přispěla k velkému hospodářskému růstu a drasticky snížila nezaměstnanost. Německo tak těmito novotami značně získalo. Pro miliony prý přibyla nová pracovní místa, zaplnily se pokladny sociálního pojištění, není proto důvod se těchto opatření zříkat.

Jedním dechem se tak potenciální kancléř zastává politiky akumulace kapitálu hnané majetkem a pléduje pro "sociální tržní hospodářství." Znejistěná a plna vnitřních půtek není SPD s to reagovat sebekriticky na svoje politickostrategické porážky. Kocoviny z prohraných voleb do Evropského parlamentu jako by se zbavila tím, že na sjezdu opakovaně a bouřlivě tleskala svému lídrovi. Teď jsou členky a členové strany pevně rozhodnuti od smutných výsledků voleb odhlédnout

Steinmeierova inscenace "nového počátku" vycházela z jeho vymezení vůči neoliberalismu. "Černožlutí nesmějí získat žádnou většinu," řekl o svých křesťansko-sociálních protivnících, s nimiž sedí poslední roky ve vládě, "protože ideologie, jež nás vedla do krize, s jistotou nemůže být na krizi odpovědí." Vlastní podíl na tomto vývoji mohl být tímto výrokem obrácen v klad. Pro svou sociální demokracii reklamoval Steinmeier navíc autorství všech významných úspěchů posledních let: "Všecko, co v posledních letech přivádělo Německo vpřed, všecko, co tuto zemi drželo v krizi pohromadě, přicházelo od nás." Sociálnědemokratičtí ministři "jsou silné srdce vlády."

Co tedy nabízí SPD jako odpověď na hlubokou hospodářskou krizi? Na to má strana -- přesněji, její vedoucí tým, neboť o vnitrostranických diskusích už nemůže být řeči, stačí pohled na sjezdy inscenované podle amerických vzorů -- trojí odpověď: mocenskopolitickou, vládně-politickou a programovou. Ta první zní: "Chci být kancléřem všech Němců." To ve sporech o směřování neudivuje, vždyť v těchto sporech se vytváří politické tábory a cíle se objasňují vyostřením a polarizací: "strana práce" (což je jedna z nových nálepek) proti silám tržních radikálů, chamtivých a neznajících míru. Tam zástupci strany minulosti - zde ti, s nimiž kráčí nová doba. Steinmeier to míní vážně, Cílem je profilovat SPD jako "stranu nového středu."

Proč to až dosud nezabralo, proč se střed společnosti rozpadá a proč se šíří obavy před propadem do prohlubujících se sociálních příkopů -- o tom se debatovalo nanejvýš okrajově, v dělnickém křídli SPD nebo na seminářích Nadace Friedricha Berta. Možná už není sociální demokracie ani schopna taková témata zpracovávat, vždyť značná část tzv. dělnického středu podstatně decimovanou stranu už opustila. Vnitrostranické vytváření sjednocujícího názoru je nyní řízeno shora dolů a stále více se soustřeďuje na funkcionáře a vytrvalé aktivisty, na "profíky", placené i "čestné". A jejich mocenskopolitická odpověď odpovídá pravidlům politického systému. Jedno pravidlo zní: Volební klání je věc jedna, výsledek voleb druhá a otázka koalic třetí.

Tak tomu bylo ve volbách v roce 2002, jež nedovolily nic očekávat od následující Agendy 2010, právě tak jako ve volbách 2005, po nichž velká koalice zvýšila daň z přidané hodnoty. A tak se to zřejmě stane v roce 2009: pokud to aritmeticky postačí, dojde k rudě-žluté koalici se Svobodnými demokraty (FDP).

Odpověď vládně-politická

Tuto odpověď na otázku, kam se SPD ubírá, shrnul Steinmeier do pěti bodů: práce je lepší než platební neschopnost -- setrvalá průmyslová politika namísto učebnicových moudrostí -- sociální spravedlnost nebo tržně radikální ideologie -- budoucnost obnovitelné energie nebo energetický obrat vzad -- šance pro mnohé namísto privilegií pro některé. To vše zabalil do poselství: bez sociální demokracie nelze zemi řídit. Ta úspěšně určovala jak agendu rudozelenou tak černorudou. Poselství na první pohled udivuje: kdo hovoří o ztroskotání jednoho údobí a o jedné epoše, musí -- protože nebyl v posledních deseti letech odsouzen k úloze menšinové opozice -- nést politickou odpovědnost. Jinak řečeno: Frank-Walter Steinmeier, jenž dnes prohlašuje: "Honba za maximálním výnosem nejenže změnila hospodářství, otřásla také základy naší společnosti," musí být jistě jiný než ten, který byl ministrem v úřadu kancléře a jako takový prosazoval tzv. zákony na modernizaci finančních trhů a naléhal na uznání nekontrolovaných hedgeových fondů a private equity funds.

Možná je to nepolitická výhrada: politická strana není -- zejména před rozhodujícími volbami -- skupina, jež vlastní zkušenosti bere kriticky pod lupu. A můžeme zaslechnout, kolik se toho změnilo -- regulace namísto deregulace, aktivní úloha státu, daň z obratu na burze, zákonem stanovená minimální mzda atp. To je pravda -- a pravděpodobně v rudožluté koalici s FDP by to nebylo prosazeno. "Epochálnímu zvratu" to však na kořen nejde.

Pokud jde např. o rozdělování, kdy masívní přerozdělení musí jít k tíži majetkových příjmů, aby byly budoucí spekulace zbaveny svých zdrojů. Nebo ve strukturální politice, kde musí dlouhodobá změna struktury být řízena veřejnými investicemi. Nebo v sociální politice, v níž stále nižší účinek vykazují stabilizátory vzhledem k výraznému snížení důchodů, vzhledem k režimu podle zákona zvaného Hartz-IV , jenž podporuje nejméně placená zaměstnání, vzhledem k veřejné chudinské péči v rámci "partnerství státu a soukromého podnikání" (PPP -- public-private partnership). (Zákon platí od 1. 1. 2005. Namísto podpory v nezaměstnanosti plus sociální dávky zavedl jednotnou podporu tzv. Arbeitslosengeld II.)

Plně oprávněné je tvrzení Ottmara Schreinera, předsedy pracovní komise pro zaměstnanecké otázky, že politika sociálnědemokratického desetiletí neztroskotala v důsledku nesprávného řízení v jednotlivostech, nýbrž pro nesprávná politická zásadní rozhodnutí. Strana, která se na začátku volebního boje rozhodla ve Spolkovém sněmu a Spolkové radě snížit přijímání veřejného úvěru ústavně na nulu, rozhodla tím v zásadě v budoucnu nic neměnit.

Odpověď programová

"Odpovědí na rozpoutaný kapitalismus 21. století musí být nový start sociálně tržního hospodářství." "Sociálně tržní hospodářství" bylo politickým a ideologickým reflexem poválečné konstelace prosperujícího německého kapitalismu, jež skončilo už v polovině 70. let koncem fordismu a deregulací světového měnového systému. Protože tehdy -- kdy jak dělnické hnutí tak politická levice v Evropě byly mnohem silnější -- nedošlo k žádné rozsáhlejší obnově, získal neoliberalismus a kapitalismus finančních trhů dostatečnou inkubační lhůtu k prosazení odpovídajících politických většin a k proměně na akumulační režim podporovaný finančními trhy.

Přicházet dnes, kdy se epocha mění ještě zásadněji, s projektem, jenž ztroskotá jak ekonomicky i pokud jde o teorii demokracie (mluví se o "formované společnosti"), může jenom ukázat, kolik ze své podstaty ztratila strana, která chce "sociálně a demokraticky" vést Německo. "Sociálnědemokraticky" kdysi znamenalo mnohem víc, byl to politický program jedné epochy. Jenže to už není nikomu nápadné. Proto se program redukuje na chiméru "nového středu": "Nesmíme vyklidit střed společnosti. To také neučiníme." Jenže: co a kdo přijde, až "středová politika" znovu ztroskotá?