Jsem matka malých dětí

12. 6. 2009 / Lucie Bottaro

Po chodnících se ploužím se svými potomky a s kočárkem narvaným nákupy stejnou rychlostí jako senioři. Ačkoli jsem na tom zdravotně lépe než oni, stupeň únavy a spánkové deprivace je určitě srovnatelný. O mých rozhodovacích procesech se pochybuje (prý jsem ovlivněna hormony), tak jako se pochybuje o jasném myšlení starších lidí. Ve frontách mě kdekdo předbíhá, protože s kočárem nejsem dost mrštná ani obratná. Na přechodech stojím celou věčnost.

Je fakt, že pokud se žena dostane do věku, kdy by měla mít děti, ale fofrem, nebo už bude pozdě, čekají ji už jen samá špatná rozhodnutí. Zaprvé, může se rozhodnout, že děti mít nebude - pak ovšem bude označena za opovrženíhodnou kariéristku. Nebo se rozhodne, že děti mít bude, ale dá je co nejdříve do školky nebo do jeslí, aby mohla zase rychle nastoupit do zaměstnání. Pak bude opět označena za kariéristku a navíc za krkavčí matku. Anebo se rozhodne vzdát se práce a o děti pečovat. To ale na ni bude nahlíženo jako na příživnici, která okrádá stát. Ta poslední možnost je asi z hledika mladých produktivních ta nejostudnější a srovnatelná s pohledem na důchodce. A to jsem se ještě ani nezmínila o podobné sociální izolaci.

Co mě poněkud překvapuje, je názor, že dříve bylo proč si starých lidí vážit, leč nyní je to všechno tak nějak pryč a oni jen působí dojmem, že patří do jiného světa. Ale oni přece patří do jiného světa! Stejně tak, jako patří i do toho současného. Jedná se totiž o tentýž svět už od Velkého třesku. A já jednou, jakož i pan Škabraha, budu mostem mezi tím "svým starým" a nějakým "novým" světem. Ale to přec není žádná novinka, jak napovídá Cicerovo povzdechnutí: "O tempora, o mores."

Ale možná měl autor článku na mysli to, že dnešní senioři žili za "komunismu" a tudíž nám, žijícím v demokracici a kapitalismu, nemají co říci. Jenomže mnozí z nich žili i před tím, za té první demokracie a toho původního kapitalismu. A taky za světové války. Ale třeba se autor domnívá (ale tady mu opravdu nechci vkládat slova do úst), že už žádná další světová válka nebude, ani totalita a že tudíž není třeba se starých lidí na nic ptát a brát si z jejich osobních zkušeností nějaké poučení.

Myslím, že je v pořádku, chtít po státu garantovaný důchod, pokud jsem celý svůj produktivní život státu odváděla daně. Rozhodně mi to připadá rozumější, než stavět svou hodně vzdálenou existenci na šťasné náhodě toho, že někdo nevytuneluje, nezbublinuje nebo měnově nezreformuje mé jediné investice do budoucnosti.

Je tu ale ještě jedna otázka, která na mě neodbytně doráží - jak má člověk vychovávat svoje děti? Vždyť si přeje, aby se jim dařilo. Má je naučit solidaritě a pocitu sounáležitosti, skromnosti či ochotě se dělit? Budou jim tyto vlastnosti k něčemu, nebo je spíše vystrnadí na okraj společnosti? A nebo je má naučit síle, pocitu vlastní důležitosti a ostře cílevědomému odhodlání jít si za svým profitem? Aby mu pak nezačali dlabat dřevenou mísu...

Vytisknout