Jak by vypadaly záruky k Lisabonské smlouvě?

22. 6. 2009 / Michal Petřík

Redukovat význam v pátek skončené Rady EU, pomyslného vrcholu českého předsednictví, na otázku poskytování eventuálních záruk Irsku v souvislosti s možností opakovaného referenda k Lisabonské smlouvě, by jistě vhodné nebylo. Pokusme se nicméně nad problematikou "záruk" zamyslet.

Autor je poradcem Václava Klause.

Předně, zastánci přijetí Lisabonské smlouvy často apelují na nové členské země EU tím, že právě až opakované referendum umožnilo v Irsku přijetí Smlouvy z Nice z prosince 2001, která institucionálně umožňovala velké rozšíření EU o země střední a východní Evropy. Nemáme tedy být nevděční a institut opakovaného referenda v Irsku bychom odmítat neměli.

Když ale uvážíme, že i dnešní podoba zakládajících smluv EU, reformovaná naposled Smlouvou z Nice, byla výsledkem kompromisů právě s ohledem na fungování Unie téměř dvojnásobného počtu zemí (původních 15 států se rozšířilo na 27,) a i před svým opakovaným referendem Irsko již jedny záruky obdrželo, argument tím přece padá.

Velké rozšíření EU na východ bylo dlouhodobě připraveno, vydiskutováno a v žádném případě nesestávalo jen z podpisu oněch 10 Přístupových dohod v dubnu 2003 v Athénách. Mimochodem, i tyto dohody samozřejmě mohly měnit, a také měnily, primární právo Společenství, v míře dohodnuté jako nezbytné k tomu, aby k přijetí nových členů mohlo 1. 5. 2004 dojít.

Zastánci Lisabonské smlouvy a nerespektování rozhodnutí země tam, kde její odpovědí je "NE" této smlouvě, rádi zdůrazňují, že - nic naplat - přijetí LS je cenou za rozšíření EU. Cena však bývá sjednávána nejpozději k okamžiku uzavření obchodu, nikoliv až poté. A jestli se zastánci různých filosofických přístupů a ekonomických teorií na něčem shodnou, pak je to právě na tom, že změny institucí EU proběhly v souvislosti s historickým rozšířením Unie hned nadvakrát: Již smlouvou z Nice v roce 2001 a pak samozřejmě i v rámci athénských přístupových dohod (duben 2003).

To, že rok a půl poté a půl roku po samotném rozšíření (Řím, 29. říjen 2004) je podepisována Evropská ústava, jen stručnější a přehlednější podoba dnešní Lisabonské smlouvy, je sice zcela legitimní, vydávat to ale za dodatečně placenou cenu za rozšíření ("á, tady jsme ještě na něco zapomněli, nezlobte se..") je neobhajitelné a nedůstojné. Nehledě k tomu, že principy ústavní smlouvy na Giscardově Konventu, kde se evropská ústava tvořila, nemohli noví členové EU nijak zásadně ovlivnit: konsensus, který vznikl mezi zeměmi původní patnáctky, nijak změnit nemohli, což bylo jedno z pravidel Konventu.

Každá irská vláda má samozřejmě právo, podle ústavních pravidel své země a podle své vlastní, svrchované politické vůle, chtít (nebo nechtít) pořádat o mezinárodních smlouvách referendum opakované. Ostatně, nebylo by přece ničím neobvyklým, kdyby v situaci, že je Irsko poslední zemí, která LS neratifikovala, k podobným diskusím docházelo. Nejde však o situaci dnešní - v žádném případě. Celá skupina zemí totiž Lisabonskou smlouvu až dodnes neratifikovala. Kromě Irska jde totiž i o tři středoevropské země (Německo, Polsko, Česká republika), ke kterým se dále řadí Finsko a ratifikaci LS nelze označit za uzavřenou ani ve Velké Británii.

Navíc to, o čem se dnes v Irsku diskutuje, netřeba nijak démonizovat. Záruky, které by měly podle představ irské vlády učinit Lisabonskou smlouvu pro občany Irska přijatelnější, se v mnohém překrývají s obecně sdílenými výhradami proti LS i z jiných zemí. Patří k nim zejména zásadní podmínka, že žádné ustanovení Lisabonské smlouvy by nijak nemělo měnit rozsah nebo výkon pravomocí Unie v oblasti zdanění. Měla by být rovněž zachována nedotknutelnost bezpečnostní i obranné politiky členských států EU. Tato diskuse samozřejmě pokračuje.

Takové změny mohou být ale skutečnými zárukami jen tehdy, pokud takto dohodnuté používání a interpretace zakládajících smluv po přijetí Lisabonské smlouvy budou stejné právní síly jako samotná LS. Mají-li být záruky či výjimky dojednány, nechť jsou sjednány tak, aby byly plnohodnotně účinné jako text vlastní Lisabonské smlouvy, jehož význam chtějí pozměnit.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 22.6. 2009