Jak by vypadaly záruky k Lisabonské smlouvě?

22. 6. 2009 / Michal Petřík

Předně, zastánci přijetí Lisabonské smlouvy často apelují na nové členské země EU tím, že právě až opakované referendum umožnilo v Irsku přijetí Smlouvy z Nice z prosince 2001, která institucionálně umožňovala velké rozšíření EU o země střední a východní Evropy. Nemáme tedy být nevděční a institut opakovaného referenda v Irsku bychom odmítat neměli.

Když ale uvážíme, že i dnešní podoba zakládajících smluv EU, reformovaná naposled Smlouvou z Nice, byla výsledkem kompromisů právě s ohledem na fungování Unie téměř dvojnásobného počtu zemí (původních 15 států se rozšířilo na 27,) a i před svým opakovaným referendem Irsko již jedny záruky obdrželo, argument tím přece padá.

Velké rozšíření EU na východ bylo dlouhodobě připraveno, vydiskutováno a v žádném případě nesestávalo jen z podpisu oněch 10 Přístupových dohod v dubnu 2003 v Athénách. Mimochodem, i tyto dohody samozřejmě mohly měnit, a také měnily, primární právo Společenství, v míře dohodnuté jako nezbytné k tomu, aby k přijetí nových členů mohlo 1. 5. 2004 dojít.

Zastánci Lisabonské smlouvy a nerespektování rozhodnutí země tam, kde její odpovědí je "NE" této smlouvě, rádi zdůrazňují, že - nic naplat - přijetí LS je cenou za rozšíření EU. Cena však bývá sjednávána nejpozději k okamžiku uzavření obchodu, nikoliv až poté. A jestli se zastánci různých filosofických přístupů a ekonomických teorií na něčem shodnou, pak je to právě na tom, že změny institucí EU proběhly v souvislosti s historickým rozšířením Unie hned nadvakrát: Již smlouvou z Nice v roce 2001 a pak samozřejmě i v rámci athénských přístupových dohod (duben 2003).

To, že rok a půl poté a půl roku po samotném rozšíření (Řím, 29. říjen 2004) je podepisována Evropská ústava, jen stručnější a přehlednější podoba dnešní Lisabonské smlouvy, je sice zcela legitimní, vydávat to ale za dodatečně placenou cenu za rozšíření ("á, tady jsme ještě na něco zapomněli, nezlobte se..") je neobhajitelné a nedůstojné. Nehledě k tomu, že principy ústavní smlouvy na Giscardově Konventu, kde se evropská ústava tvořila, nemohli noví členové EU nijak zásadně ovlivnit: konsensus, který vznikl mezi zeměmi původní patnáctky, nijak změnit nemohli, což bylo jedno z pravidel Konventu.

Každá irská vláda má samozřejmě právo, podle ústavních pravidel své země a podle své vlastní, svrchované politické vůle, chtít (nebo nechtít) pořádat o mezinárodních smlouvách referendum opakované. Ostatně, nebylo by přece ničím neobvyklým, kdyby v situaci, že je Irsko poslední zemí, která LS neratifikovala, k podobným diskusím docházelo. Nejde však o situaci dnešní - v žádném případě. Celá skupina zemí totiž Lisabonskou smlouvu až dodnes neratifikovala. Kromě Irska jde totiž i o tři středoevropské země (Německo, Polsko, Česká republika), ke kterým se dále řadí Finsko a ratifikaci LS nelze označit za uzavřenou ani ve Velké Británii.

Navíc to, o čem se dnes v Irsku diskutuje, netřeba nijak démonizovat. Záruky, které by měly podle představ irské vlády učinit Lisabonskou smlouvu pro občany Irska přijatelnější, se v mnohém překrývají s obecně sdílenými výhradami proti LS i z jiných zemí. Patří k nim zejména zásadní podmínka, že žádné ustanovení Lisabonské smlouvy by nijak nemělo měnit rozsah nebo výkon pravomocí Unie v oblasti zdanění. Měla by být rovněž zachována nedotknutelnost bezpečnostní i obranné politiky členských států EU. Tato diskuse samozřejmě pokračuje.

Takové změny mohou být ale skutečnými zárukami jen tehdy, pokud takto dohodnuté používání a interpretace zakládajících smluv po přijetí Lisabonské smlouvy budou stejné právní síly jako samotná LS. Mají-li být záruky či výjimky dojednány, nechť jsou sjednány tak, aby byly plnohodnotně účinné jako text vlastní Lisabonské smlouvy, jehož význam chtějí pozměnit.

Vytisknout