Země příliš malá pro svobodu tvorby?

22. 6. 2009 / Ondřej Slačálek

Dne 27. 5., kdy vyšel s kurátorem Mikuláštíkem (jinak též aktivním umělcem, členem skupiny Guma guar) rozhovor v revue A2, mu jeho šéf předal okamžitou výpověď. Jako důvod uvedl poškozování galerie kontroverzí a následným vystupováním v médiích. „To bylo úplně absurdní, dostal jsem nálepku antisemity a ani jsem neměl mít možnost se bránit,“ komentuje to Mikuláštík. Linhartova nadace se rozhodla neriskovat a propustit nepohodlného kurátora, neboť se bála, že jeho další činnost by mohla vést k vyhazovu pro celou nadaci, včetně galerie a klubu Roxy.

Kurátor Mikuláštík působil v galerii NoD krátce, od listopadu minulého roku. Za půlrok svého působení stačil uspořádat několik pozoruhodných výstavních počinů – jak takových, které vyvolaly značný veřejný ohlas (střelnice s portréty poslanců, výstava Milana Kohouta), tak i těch, které si sice nenašly cestu do masmédií, ale znamenaly hodně pro mladé umění (jako byla výstava Toy_Box). NoD byl během jeho krátké kariéry místem, které rozhodně stálo za to navštěvovat.

Lze spekulovat, zda vykopnutí Mikuláštíka židovská obec přímo požadovala, nebo zda se jednalo o iniciativní gesto Linhartovy nadace, která chtěla udělat vůči svému nájemci vstřícný krok a zároveň se zbavit člověka, který ji zahanboval tím, že si stál za svojí prací. Je ovšem zcela jisté, že kauza zničené výstavy a vyhození Mikuláštíka může posílit předsudky na všech stranách: u příznivců státu Izrael potvrdí představu, že levicová kritika Izraele je formou antisemitismu, kterou lze stavět naroveň antisemitismu neonacistů. U lidí nakloněných věřit teoriím spiknutí potvrdí představu o židovské moci a intoleranci. Řečeno starozákonně, tato kauza přispěje k tomu, že se všem stranám zatvrdí srdce, že se ještě více omezí již tak dost malou možnost dialogu. Obvinění z antisemitismu na jedné straně a z netolerance vůči oprávněné kritice na straně druhé pak může fungovat jako sebenaplňující proroctví. To skutečně chceme?

Ve skutečnosti ale nejsou tak důležití konkrétní aktéři kauzy a to, zda se zrovna nyní týká židovské obce. Milan Mikuláštík narážel na cenzuru nejen jako kurátor, ale i jako člen umělecké skupiny Guma Guar, a to na cenzuru z různých stran – počínaje maskovanými antikomunisty, z nichž se vyklubali jeho umělečtí „kolegové“ (či spíše „konkurenti“?) a konče hlavním městem Prahou. Narazil kritikou zákazu Komunistického svazu mládeže, narazil kritikou olympijské megalomanie a primátora Béma (jak se posléze ukázalo zcela oprávněnou). Všude něco někomu patřilo, všude se našel někdo, kdo exponát odstranil z moci úřední nebo zničil silou. Až se skoro zdá, že jsme příliš malá země na svobodu slova pro politické umění: vždy se v bezprostřední blízkosti najde někdo dotčený, kdo má dost síly na potlačení umělecké svobody.

Malost ale nespočívá v početnosti – deset milionů lidí není tak málo na to, aby zde nemohl existovat kultivovaný veřejný prostor. Malost spočívá spíše v naší malé otevřenosti, v neochotě připustit různost názorů a perspektiv, ve vnímání jiného jako ohrožení. Právě tento přístup býval základem antisemitismu. Dnes je základem pro potlačování nonkonformního umění, a to i lidmi, kteří se hlásí k židovské komunitě. Smutná doba, smutné místo...

Vytisknout