Limity svobody

Milan Mikuláštík, kurátor výstavy, by už mohl být označen za štvance. Jako člen aktivisticko-umělecké skupiny Guma Guar se setkal s cenzurou vlastních děl, a to oficiální i vandalistickou. Na jaře loňského roku nejprve zničila skupina násilníků (z "konkurenční" umělecké skupiny Ztohoven) jejich výstavu Meze tolerance, kde dali prostor zakázanému Komunistickému svazu mládeže, aby pak následně výstava již nebyla obnovena. O něco později následoval tlak na stažení jejich expozice s tvářemi mediálně proslulých postav šedé či černé ekonomiky (Barková, Kožený, Mrázek aj.) s heslem "všichni jsme v národním týmu", která parodovala olympijskou propagandu pražského magistrátu. K výstavě se jako k "zvrácenému pseudouměleckému braku" vyjádřil i primátor Bém. Nejenže výstava byla kvůli nátlaku na vystavovatele stažena, ale magistrát se následně postaral o zrušení celého výtvarného prostoru Artwall na pražské Letné.

Jako kurátor se Mikuláštík stal mediálním terčem krátce po uspořádání výstavy "já bych to...", v níž byla z fotografií poslanců sestavena střelnice. Cenzurní zásah, byť tentokrát ne v podobě rozhodnutí z vyšších míst nebo útoku netolerantních uměleckých kolegů, přišel ale až v případě výstavy Petera Fusse Achtung! . Proč?

Polský umělec Peter Fuss se programově snaží vybočovat. Satiricky reagoval na celou řadu politických aktualit, včetně polského antisemitismu. V tomto případě si ovšem zvolil téma izraelsko-palestinského konfliktu a pojal je způsobem, který je skutečně sporný a problematický: fotografie z filmů Schindlerův seznam a Pianista , zaznamenávající nacistická zvěrstva, upravil tak, že na nich měli nacisté místo hákového kříže židovskou hvězdu. Jak vysvětlil v doprovodném textu, smyslem bylo protestovat proti válce v Gaze. Milan Mikuláštík k tomu dodává: "Cílem výstavy bylo kriticky poukázat na násilí páchané dnes na Palestincích. Umělec to provedl prostřednictvím velmi silné metafory. Ta vsak nemůže být důvodem pro agresi."

Jenže agrese přišla -- v podobě skupiny rozhněvaných lidí, kteří dorazili do galerie asi půlhodinu po začátku výstavy. "Začali slovně napadat účastníky coby 'levičácké kurvy` a ničit výstavu. Zároveň se sháněli po autorovi, a když se nejagresivnější z nich dozvěděl, že umělec je Polák, začal vykřikovat 'to jsem si mohl myslet, polské svině`. Zatímco jsme se je snažili pokojnou cestou přesvědčit, aby výstavu neničili, podal mi jeden z nich telefon. Na druhém konci byl tajemník židovské obce, který mě důrazně žádal o okamžité zavření výstavy s tím, že pokud tak neučiním, bude okamžitě vypovězen nájem celé Linhartově nadaci včetně klubu Roxy. V tu chvíli už ale nebylo co zavírat, protože exponáty byly strženy ze stěn a poničeny," popisuje situaci Mikuláštík.

Antisemitou snadno a rychle

Vystavované exponáty jsou pochopitelně velmi sporné. Lze vůči nim namítnout leccos -- malou pietou k historické tragédii počínaje, tím, že se jedná o vcelku banální ilustrace rozšířeného a nepřesvědčivého klišé "holocaust v Gaze" konče. Snaha převést současné utrpení Palestinců na minulé utrpení Židů je scestná -- jedná se o dvě výrazně odlišné tragédie, z nichž nicméně obě si zasluhují pietu, lidskou účast a z nichž ta, která se odehrává dodnes, si vyžaduje rovněž aktivitu, která by napomohla jejímu ukončení. Je scestné snažit se navodit dojem, že utrpení Palestinců je stejné jako holocaust Židů -- jednak to není pravda a jednak to není vůbec důležité. I kdyby s holocaustem Židů nemělo ani sebemenší podobnost, je to prostě otřesné lidské utrpení a je třeba se snažit, aby přestalo.

Vystavované exponáty se nám tedy nemusejí líbit a nemusíme je pokládat za obzvlášť chytré. To ale nemůže být důvod, aby si někdo osoboval právo je ničit. Umění se vyjadřuje ve zkratkách a symbolech, vyznačuje se rovněž jistou bezohledností. Bez ní není uměním, ale krotkým vysedáváním v koutě. Umělecké dílo může zasahovat -- i tvrdě. Právě proto je uměleckým dílem. Je škoda, že to v této souvislosti zatím připomněla jen Jana Machalická z Lidových novin .

Přes všechnu scestnost historických paralel nám chování židovských nacionalistů, kteří Fussova díla strhli, nemůže nepřipomenout útoky francouzských a českých nacionalistů na avantgardní divadelní představení v meziválečné Evropě. I oni často na toto avantgardní představení útočili jako na znesvěcení svých mrtvých z první světové války, i oni popírali autonomii umění ve jménu nedotknutelnosti některých hodnot. Dvacáté století nám ale dalo mnoho lekcí o tom, že svět, ve kterém omezíme autonomii umění, bude mnohem horší než svět, ve kterém budou moci umělci svou tvorbou urážet byť i třeba hluboké a opravdové city různých nacionalistů.

Vzpomeňme ostatně na aféru karikatur proroka Mohameda. Kolikrát jsme tenkrát slyšeli, že "naše západní civilizace" se odlišuje svobodou slova, že umožňuje výsměch i posvátnému? Kolikrát jsme slyšeli o hloupých muslimech, kteří se nedostali na naši civilizační úroveň, aby se s tím mohli srovnat? V daném případě byla postava, která pro řadu lidí představuje posvátnou osobu, zobrazena jako terorista, což jednak znamenalo pošpinění jeho památky a jednak to posílilo útočné a nepravdivé stigma muslim rovná se terorista. V tomto případě nešlo o výsměch, jen o převrácení rolí. O svobodě slova jsme tentokrát nic neslyšeli...

Z některých ohlasů v blogosféře se zdá, že některým aktivistům poskytl incident vymodlenou příležitost: konečně mají případ "levicového antisemitismu" a mohou zaplnit množinu, o níž dosud hovořili a snažili se ji symetrizovat s opravdu nebezpečným antisemitismem ultrapravice, která ale zůstávala ostudně prázdná. Konečně se tedy od nezvěstného ideologického druhu objevil exemplář... Co je ale na montáži antisemitského, nedokážou vysvětlit ani oni sami. "Rozhodně bych se chtěl důrazně distancovat od nařčení z antisemitismu. Peter Fuss proti antisemitismu nejednou ve své práci vystoupil, sám má židovské kořeny," říká Milan Mikuláštík. Sám autor se od jakýchkoli obvinění z antisemitismu distancoval a uvedl, že chtěl pouze protestovat proti zaužívaně samozřejmé rovnici Žid = oběť a poukázat na to, že v některých kontextech může Davidova hvězda fungovat jako symbol útlaku, podobně jako fungovala svastika. Ačkoli je paralela se svastikou přehnaná, hovořit o antisemitismu je ještě přehnanější. Davidova hvězda není jen symbolem židovství, je rovněž na vlajce státu Izrael. Kdo může říci, že pro určitou skupinu lidí nepůsobí tento symbol jako symbol útlaku, okupace a smrti? Kdo může říct, že upozornit na tento fakt je projevem antisemitismu?

A pokud je antisemitismem nepietní "použití" holocaustu v současné diskuzi, lze se zeptat, proč nikdo podobně ostře nevystoupil proti tomu, když různí izraelští politici srovnávali s nacisty četné arabské politiky. Násir či Arafat s fiktivním hákovým křížem, který jim na rameno přišila tato rétorika, nevadili, nacisté s Davidovou hvězdou nyní vadí?

Násilné jednání židovských nacionalistů by bylo ospravedlnitelné vůči neonacistům či nějakému podobnému hnutí, které spojuje nenávist k Židům (či třeba Romům, homosexuálům, alternativní mládeži a podobně) s násilím. Zde se ale nejednalo ani o projev nenávisti, ani zde neexistovalo žádné spojení s násilím. Násilná reakce proto byla nepřípadná. Bylo by zajímavé vědět, zda lidé, kteří si troufli na umělecká díla v galerii, se také někdy postavili neonacistům, ať už v jakémkoli kontextu.

Cenzorské chování, k němuž došlo v úterý, má dva špatné důsledky. Prvním je produkce antisemitismu . Funguje-li nálepka antisemitismu tak, že zahrne jakoukoli ostře formulovanou kritiku státu Izrael, staví do pozice "antisemitů" mnohem širší množinu lidí, než jaká do ní ve skutečnosti patří. Lze se pak obávat, že někteří z takto nařčených se nejen začnou bránit před takovým označením, ale začnou se chovat přinejmenším podezíravě i k nálepce, jíž byli nespravedlivě označeni. A konečně, identifikuje-li se cenzura umění, válka proti civilistům a okupace jako něco, proti čemu mohou tvrdě protestovat pouze antisemiti, není to nejlepší legitimizací antisemitismu, jakou si lze představit? Nelze se pak obávat, že se někteří lidé začnou s takto konstruovanou nálepkou identifikovat -- nebo jim přinejmenším přestane vadit? Agresivní chování lidí, kteří zničili výstavu, jejich ideologická a národnostní nesnášenlivost, je v kombinaci s tím, že se postavili do role představitelů židovství, pro každého antisemitu reklamou k nezaplacení. Vedlejším důsledkem takto pojatého boje proti fiktivnímu antisemitismu může být nárůst antisemitismu reálného.

Druhým špatným důsledkem je omezení svobody umění . Ačkoli se v zákonech tohoto státu proklamuje svoboda, je vidět, že umění může být omezeno kombinací hrubé síly a majetku. Každý prostor někomu patří a jak se ukazuje, svobodné umění snadno ztrácí domovské právo v jakékoli instituci. Linhartova nadace už se za výstavu omluvila a hodlá podobným situacím předcházet. Těžko to lze číst jinak než jako smutnou zprávu o stavu tvůrčí svobody v Česku.

Další fotografie a krátký rozhovor s tvůrcem výstavy (v angličtině) jsou ZDE