Generalizace stojící za českým rasismem má až příliš dobrý základ

26. 5. 2009 / Tomáš Gawron

Ano, rasismus v ČR existuje. Je zakořeněn ve většině obyvatel, zejména v těch, kteří žijí v oblastech s výrazným zastoupením romské menšiny.

Antisociálním chováním části romské menšiny se to omluvit nedá, ale že se to tím nedá ani vysvětlit, je již docela tvrdé tvrzení.

Hned v úvodu začíná JČ oprávněnou kritikou systému zařazování romských dětí do zvláštních škol. Ale bohudík, světe div se, zvláštní školy už v ČR nějaký ten rok neexistují. Disproporční zastoupení romských žáků v budovách těchto - nyní základních - škol sice pouhým přejmenováním změněno nebylo, ale dopad na další život absolventů těchto škol to má zásadní - při snaze o další vzdělání či zaměstnání mají, papírově, vyrovnané šance s dětmi z ostatních základních škol.

Otázka přidělování těchto dětí do dříve zvláštních škol je, zejména v zahraničí, chápána jako přidělení nižšího standardu vzdělání. Má osobní zkušenost je taková, že nic není dále od pravdy, než právě tato nálepka. Ve zvláštních školách mají třídy mnohem VĚTŠÍ počet učitelů na žáka (tedy méně dětí ve třídě), pro opravdu velmi postižené případy jsou k dispozici asistenti, kteří dále pomáhají s lepším průběhem výuky. V případě romských dětí fakt, že ve třídě je místo (26? - 30?) dětí, jak to často bývá na standardních základních školách, pouze 8-12, ve výsledku znamená, že se dětem může učitel (či v českém školství radno mluvit spíše učitelka) mnohem více věnovat. Bohužel, v mnoha případech romští rodiče o vzdělání svých dětí nevykazují příliš velký zájem, jiní jej třeba mít mohou, ale zase pro svou samotnou nízkou gramotnost jim nemohou pomoci tak efektivně, jak by bylo třeba.

Mám osobní zkušenost s tím, jak to vypadá, když je dítě s vyššími vzdělávacími nároky zařazeno do standardní základní školy. Navštěvoval jsem vesnickou ZŠ, v níž jsem byl v 1.-4. třídě s autistickým chlapcem, v 5. pak s Romem z jiné části vesnice. V ČR bylo zařazení dítěte do ZvŠ podmíněno souhlasem rodičů. Nebudu posuzovat, na kolik se po poradě s psychologem romští rodiče dokáží svobodně a plnohodnotně rozhodnout, ale pořád to finální rozsouzení mají ve svých rukou. Nemohu posuzovat, co stálo za rozhodnutím rodičů autistického chlapce jej ponechat v ZŠ, ale vím, jaké to mělo následky. S autistou se příliš spřátelit nedá, ale pokud se o nějakém přátelství mluvit dalo, tak si myslím, že byl brán spolužáčky velmi dobře. Nevím, jestli by bez jeho přítomnosti z mých spolužáků vyrostli lidé nevraživí vůči postiženým, v jiných třídách autisty nerozmístili, a přesto jsem si nevšiml, že by se na něj někdo díval skrz prsty. Nevím přesně, kdy Tomovi rodiče rozhodli o jeho přeřazení do tehdy ještě zvláštní školy, ale stalo se tak (asi po té, co jsem opustil po 5. třídě ZŠ směřuje k 8 letému gymnáziu). Pokud mohu posuzovat, tak učitelky Tomovi věnovaly MNOHEM více času, než nám ostatním; v té době zřejmě školní asistenti ještě nebyli rozšíření, každopádně myslím, že žádného neměl. Nejsem si vědom, že by některá z učitelek na naší škole měla vystudovanou Speciální pedagogiku, a pokud ano, pak asi na univerzitě nedávaly příliš pozor: Díky dobré známosti, kterou mám ve zvláštní škole, kam byl Tom přeřazen, vím, že byl oproti stejně starým dětem tamtéž až o 2 roky pozadu s vědomostmi.

Což mne přivádí k mému romskému spolužákovi. Tak trochu mezi náma vyčníval, a nebylo to odstínem pleti, ale faktem, že 5. třída byla pro něj konečnou v povinné 8leté docházce. 1. a 2. jakžtakž prolezl, ale pak už se ty problémy kupily, a tak několikrát propadl. Co si pamatuju, tak byl v kolektivu velmi oblíbený, zejména pro své vskutku originální vylomeniny. Taky už byl v páté třídě podruhé, takže v mnohém měl nad náma navrch. (Pokud jsem dobře zaznamenal, tak dnes už se nepropadá, ale dítě tak nějak jede dál; moc si reálně nedokážu představit někoho, kdo píše slohovou práci při minimální znalosti abecedy, ale asi to jde) Určitě by pomohlo, kdyby se tomuto chlapci někdo věnoval více, třeba asistent, než většině ostatních žáků. Nepochybuji o tom, že byl chytřejší, než někteří mí bílí spolužáci, kterým se dlouhá odpoledne, a zřejmě i pozdní večery, věnovali rodiče, aby dosáhli efektivního dokončení 8 leté docházky 8. třídou. Bohužel, v té době, a de facto i dnes, byl systém nastaven tak, že jedinou možností, jak pro něj dosáhnout lepšího vzdělání, byly tyto zvláštní školy. Tedy ne zvláštní, protože byly "special for gypsies", jak toto slovo mnohdy chápou v zahraničí, ale zvláštní, protože dávaly velmi nadprůměrnou vzdělávací péči každému dítěti. Dítě se speciálními potřebami, ať už danými jeho postižením, nebo nezájmem či neschopností rodičů, které končilo docházku ve zvláštní škole, tak mohlo mít, a nezřídka kdy mělo, lepší reálné vědomosti, než podobné dítě zařazené do standardní školy (opět osobní zkušenost mé dobré známosti).

Ano, bylo by pro něj lepší, být v normální základní škole, mít po ruce asistenta, po škole možnost dalšího doučování (hlavně hrou, a zábavnou, i ta dopolední docházka mu činila tak trochu potíže), v 8. třídě další intenzivnější doučování, aby mohl jít na střední, která bude podle jeho gusta, a ne na takovou, která prostě zbyde. Byl by to krásný svět, ve kterém by to fungovalo, byl by to svět, ve kterém by možná za dvacet let byl o něco větší počet vysokoškolsky vzdělaných, uvědomělých a úspěšných Romů. Bohužel takhle systém nyní nastaven není, a doteď jsem nenašel žádnou studii (a hledal jsem!), která by srovnala ekonomickou náročnost nynějšího systému, s proveditelností takovýchto změn. Opakuji, v současnosti dítě ze ZŠ s rozšířeným vyučováním může mít pravděpodobně lepší vědomosti, než stejné, vyžadující větší péči učitelky, ze standardní ZŠ.

Tuto svou zkušenost rozepisuji na naléhavý dotaz Jana Čulíka u kolika takových scén byla paní Bradáčová svědky osobně, nebo to jsou všechno historky "jedna paní povídala"?, byť zazněl v jiném kontextu. Byl to kontext zvýšené kriminality, zneužívání sociálního systému a dalších neřádů, často spojovaných s romským etnikem.

Domnívám se, že v souvislosti s rasismem vůči Romům existují minimálně dvě skupiny lidí. Ta jedna je tak nějak pernamentně nasraná, a zrovna třeba cikáni jsou dobrým terčem, takže jsou nasraní na všecky ty "vyžírky a zloděje". Pak je tady druhá skupina, která tak nějak sice vnímá, že problém existuje, hlouběji se jejich světonázoru nedotýká (byť se jich třeba dotknul osobně), a jejich rasismus se profiluje až ve chvíli, kdy začne být existence problému popírána. Ve chvíli, kdy lidé, kteří mají minimální zkušenost (pan profesor Čulík o romech slyšel, četl, a už i seděl vedle Pákistánce v letadle) začnou kázat, popírat prožitky jiných (například p. Bradáčové), a hovořit o tom, že "u nás v Glasgow problém není".

Tak tedy pane Čulíku, žádné jedna paní povídala, napíšu zde své zkušenosti, které by se daly generalizovat i pro spoustu dalších lidí v místech, kde je větší zastoupení romské minority.

Když jsem opustil vesnickou školu (s "našimi" Romy na vesnici jsem nikdy žádný problém neměl, a myslím, že asi ani nikdo, koho znám), tak jsem se ocitl na gymnáziu situovaném v části města, která dříve byla výlohou socialistických úspěchů dělnické třídy, nyní obývané z velké části Romy (a důchodci pamatujícími "zlatá léta" těchto ulic). Býval jsem ještě útlým třináctiletým hochem, když jsem párkrát dostal přez držku jen proto, že jsem bílý (samozřejmě přesilou neponechávající nic náhodě). Měl jsem štěstí, narozdíl od některých jiných spolužáků jsem nikdy lékařské ošetření vyhledat nemusel. Zprvu se škola omezila na doporučení, aby žáci chodili domů po skupinkách, a pokud možno ne samostatně. Bylo toto doporučení školních činitelů rasistické? Později, myslím, že to bylo po závažnějším případu napadení žáka, byla ulice pod neustálým fyzickým dohledem městské policie, což asi i s faktem, že jsem povyrostl, zlepšilo situaci. Byl dohled městské policie v oblasti, kde žijí především důchodci a romové, xenofobní? Tak trochu jsme si z toho dělali legraci, že už víme, jak se cítí děti v Izraeli, když je na každém rohu policajt nebo voják. Profesor Čulík píše, že vinu na celé věci [postavení Romů ve společnosti] jasně nesou Češi. Opravňuje tedy má, česká vina [ehm, považuji se za Slezana, ale na to se mě, když mě kopali do hlavy, zapomněli zeptat], někoho k tomu, aby mne napadal? Mám se tedy na to dívat blahosklonněji? Nebo tedy, pokud něčí asociálnost (nemyslím etnikum jako celek, ale jednotlivce) omlouvají historické křivdy, omluvila by pak můj případný rasismus má zkušenost z dětství?

Paní Bradáčová nepíše mytologické příběhy. Pokud se půjdete podívat na sociálku ve městě, kde je početně (přesto stále menšinově) zastoupena romská populace, tak opravdu zjistíte, že tam jsou "skupinky obtloustlých Romů hašteřících se na úřadech kvůli sociální podpoře", že jsou to především snědší spoluobčané, kteří "posílají krást ... romské děti", a nic na tom nezmění fakt, že v Glasgow "čeští a slovenští Romové ... pracují řádně v zaměstnání.

Pan Čulík píše o tom, že Romové tam pracovat musí, protože by neměli dávky, pokud nebyli zaměstnáni alespoň rok. Opravte mne, pokud se mýlím, ale byl to právě nával přistěhovalců (tipuji nejen romských, a nejen z ČR/SK), hledajících azyl v době, kdy ještě ČR nebyla členem EU, a zneužívajících tehdejší britský systém (přístupem pobírat mnohonásobně vyšší dávky v Británii po dobu azylového řízení, vrátit se, a využít toho, že v ČR se dalo požádat o dávky zpětně, takže se člověk ocitl ve "win-win" situaci), který přispěl k zavedení tohoto systému. K zvolání Proč nemůže takové opatření existovat i v ČR? - již existuje, podpora v nezaměstnanosti, nemýlím-li se, se vyplácí až po odpracování minimálně dvou let. Přesto při dodržení podmínek má člověk nárok na jiné částky, které zejména se státními příspěvky na děti mohou působit demotivačně ve snaze hledat práci.

A když jsem u hledání práce. Existuje skupina "sociálně znevýhodněných osob" (pozor, nejen Romů, ale opět s disproporčním zastoupením romské populace), která opravdu pracovat nechce (samozřejmě tento postoj podporuje štědrost státu). Opět, pane Čulíku, žádné jedna paní povídala, ale zkušenosti mých dobrých a blízkých známých: Pro vyplácení určitých dávek musíte doložit, že o práci máte zájem, a že ji hledáte. Často to vypadá tak, že člověk obejde několik firem, získá razítko, že tam už ho nevezmou, neb mají plno, a přijde si pro své peníze na úřad. Má známá zjistila, že při správném odhadu může ušetřit čas vypisování odmítajících papírů, když řekne: "Tak my vás bereme." Zájemce se zakašle, sebere papíry ze stolu a uteče. Můj příbuzný do firmy několikrát na nekvalifikovanou pozici nabral Romy, kteří "tak nějak" přestali do práce chodit. Měl menší štěstí než já, když jsem při brigádách potkal cikány (opouštím politickou korektnost vyžadující použití slova Rom, neb tito lidé, které jsem poznal osobně, se považují za cikány a, jak mi jeden řekl, Roma prý ještě nepotkal), kteří v dělnických profesích rozhodně nebyli o nic méně pracovití, než gádžové, nejednou spíše naopak. Často i oni na všechny nemakačenky, i ty cikánské, z plna hrdla nadávali. Bodří a chytří lidé, kteří bohužel svou pílí mohou těžko změnit pohled na romské/cikánské etnikum, dokud takových, jako jsou oni, nebude většina. Jsou to taky rasisté?

Bylo by krásné, kdyby to byla přehlídka předsudků, bohužel to, co zde popisuji, je však osobní zkušenost mnoha gadžů.

Český rasismus by byl těžko představitelný bez "nepřizpůsobivosti" velké části romského etnika. Nic na tom nezmění připomínání starých křivd, kterých se na něm Češi dopustili. Nic na tom nezmění horlení nad tím, že v Glasgow to jde jinak; že se v Německu děti ve školách neroztřizují.

Věci nepomůže politická korektnost, která místo řešení nabízí ticho po pěšině, nakonec nevyhnutelně vedoucí k oslavování neonacistických bojůvek v ulicích přiléhajících k novodobým ghettům.

Ano, za rasismem stojí generalizace. Bohužel v ČR ta generalizace má až příliš dobré základy. A popírání toho faktu ničemu neprospívá, spíše naopak, žene veřejnost do náruče DSáků, kteří se nebojí problém, byť značně pejorativně, pojmenovat. Dokud se ho nechopí slušní lidé (OK, v politice alespoň tedy slušně se tvářící lidé), tak bude rasismus narůstat, a pak i hesla o konečném řešení (které prostě je jednoznačně spjato s SS, do jejichž rukou bylo v Třetí říši vloženo) budou padat na čím dál úrodnější půdu. A nakonec někoho napadne, že se dá podle stupně opálení roztřídit děti ve třídě. Vždyť to není tak dávno, co stát zakazoval vedení evidence o počtu Romů ve školách, a de facto prosazoval názor, že nejsou odlišní, tedy pro úřady jako by tato skupina neexistovala. A když problém neexistuje, tak přece ani není třeba řešit.

Vytisknout