In the Loop - děsivý film o moci v dnešním světě

25. 5. 2009 / Jan Čulík

"Kdyby nebyla politická fraška Armanda Iannucciho o cestě k válce (fiktivní válka ve filmu má velmi blízko k válce proti Iráku, pozn. JČ) tak komická, byla by naprosto děsivá. Když ministr britské vlády Simon Foster řekne v médiích, že válka je "nepředvídatelná", vulgárně a sprostě mu vynadá Malcom Tucker, pravá ruka britského premiéra, jeho hlavní tiskový tajemník (zjevně modelovaný na Blairově tiskovém tajemníku Alistaru Cambpellovi, o němž bylo známo, že o půlnoci telefonoval šéfredaktorům britských médií a sprostě jim nadával, pozn. JČ). Simon Foster pak usiluje neříct na veřejnosti, že je pro válku či proti ní, a je vyslán do Washingtonu, kde se zoufale snaží být důležitý. Setká se tam s pracovnicí amerického ministerstva zahraničí Karen Clarkovou a generálem Millerem, kteří v něm vidí britského partnera pro možné vytvoření protiválečného konsensu. Bojují proti proválečnému kolegovi Clarkové, americkému náměstku ministra zahraničí Lintonu Barwickovi. Proválečná strana nakonec vyhraje, britský ministr Foster oznámí Tuckerovi, že na protest odstoupí z ministerské funkce, a ten ho nechá britským ministerským předsedou z funkce pod banální záminkou vyhodit, aby protest nemohl učinit.

Film je neobyčejným školením v brutalitě a sprostotě lidí u moci, v Británii i ve Spojených státech, osob, které prosazují to, co chtějí, bez ohledu na realitu i bez ohledu na morálku. Jen slepá agresivní touha dosáhnout kýženého politického cíle platí - během boje o to, co se různí vládní byrokraté prosadit, ovšem dochází k četným fraškovitým a nepředvídatelným situacím, mimo jiné i proto, že většinou je rozhodování v ohnisku moci neuvěřitelně nekompetentní a primitivní.

Divák z kina odchází zděšen: tak naše životy jsou ovlivňování těmito mocí posedlými nemorálními idioty, pro něž je opilost mocí jenom hra - jenže to, o čem rozhodují, ovlivňuje životy lidí: často nejen jejich existenci, ale i život a smrt.

A vskutku, za posledních deset - dvacet let si nevzpomínám na jediné opatření britské vlády, které by bylo inteligentní či veřejnosti nápomocné. Opatření, nad kterým by občan zajásal, že jde skutečně o chytrou a rozumnou věc. Vždycky jde o hrubé, hloupé, politicky korektní nesmysly, které ztěžují život občanů byrokracií, případně ohrožují jejich existenci v zaměstnání: cokoliv je rozumné, vláda či její byrokratické prodloužené ruce vždycky zruší nebo zkazí. (Proč mají například v současnosti nést břemeno hospodářské krize, kterou lidé nezavinili, obyčejní občané v nejrůznějších zaměstnáních, jejichž existenci vláda ohrožuje finančními škrty?)

Nejvýraznějším opatřením britské vlády z poslední doby je například rozhodnutí zaznamenávat kamerami na silnicích podle poznávacích značek automobilů všechny soukromé jízdy všech občanů a skladovat je v počítačích po dobu dvou let. Podle výsledku jejich práce poznáte je: Z výsledků práce vládních úředníků vyplývá, že se zřejmě v zaměstnání chovají velmi podobně tomu, jak to líčí tento film. Výsledek je vždycky břemeno: nechtěná, byrokratická tragédie, překážka či zmatek.

Philip French, britský filmový Kritik roku, o filmu In the Loop napsal v týdeníku Observer:

Simon Foster (Tom Hollander), ministr pro zahraniční rozvoj, se octne ve světě intrik uprostřed londýnské vlády. Foster je vzrůstem malý, neustále překvapovaný vývojem událostí, není příliš chytrý, ale snaží se, na rozdíl od svých kolegů, jednat správně.

Na začátku filmu udělá Foster chybu v rozhlasovém interview, když se vyjádří, že možná válka na Blízkém východě je "nepředvídatelná". V důsledku tohoto jediného slova se stává obětí premiérova šéfa pro komunikace, Michaela Tuckera (brilantně ho hraje Peter Capaldi), vulgárně se vyjadřujícího agresivního násilníka, který vládne svým podřízeným terorem a ponižováním a zjevně byl modelován podle Blairova šéfa pro komunikace Alastaira Campbella. Tucker vrhne Fostera do složité zápletky, která se odehrává na obou stranách Atlantiku, we Washingtonu, v OSN a v Downing Street - kde spolu zápolí holubice a jestřábi, liberálové a neokonzervativci v pochybných konfliktech vedoucích nakonec k vyhlášení války.

Sporná důkazová analýza je zfalšována, zasedání tajných výborů jsou prozrazena tisku, důležité dokumenty poskytnuty médiím, mezi disidenty v Pentagonu a členy britské vlády vznikají pochybné aliance. Téměř všechny postavy jsou mocí opilí sobci, jejich loajalita je vždy jen dočasná, jejich zásady i svědomí se mění podle situace. Mnoho z nich je neuvěřitelně mladých, vysoce inteligentních, plných sebedůvěry, naprosto nezkušených a nevhodných pro funkce s obrovskou odpovědností. Americký generál vysvětluje, že na konci války musí zůstat určitý počet vojáků na živu, aby mohla armáda dokázat, že neprohrála.

Film je komický, ale působí velmi autenticky. Je to příznačná reflexe od národa, jehož politikové a jejich pomahači jsou dnes terčem většího pohrdání než kdykoliv za celý můj život, píše French. Filmu dominuje britský šéf komunikací Tucker. Má nejlepší vtipy, jeho urážky jsou oslňující a je neuvěřitelně mstivý. Neustále častuje všechny, Američany i Brity, slovem "zasraný". Smích nám ale zmrzne v tvářích, když Tucker závěrem filmu hrozí nešťastnému ministru Fosterovi, že mu "pomůže k sebevraždě".

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout