Paranoidní protičeské vidění světa

26. 5. 2009 / Luděk Toman

Myslí autor podobný text vůbec vážně? Asi ano, o podobně vážných věcech se přece žertuje jen obtížně.

Netřeba dodávat, že pokud by kdokoliv kdekoliv uveřejnil podobný hanopis třeba na Židy, v němž by mohl smíchat třeba všechny židovské vrahouny z dob budování komunistického ráje v Rusku s židovskými financiéry Hitlera až po židovské vrahouny z dob budování a udržování židovského rasistického státu Izrael od počátku až dodnes, a došel by až k nedávnému vyvražďování tisíců nevinných lidí v Gaze -- za zbabělého a děsivého mlčení židovského národa jako celku v Izraeli i mimo něj (čest těm nemnoha výjimkám) -- naskytl by se obrázek odporného Žida, proti kterému by byl obrázek odporného Čecha, který se pokusil vykreslit Janýr, jen podobou neškodného domácího mopslíka vedle Tyranosaura. Podobný hanopis na cikány by pak mohl mít podobu takřka nekonečného seznamu okradení, znásilnění a zabití, kterého se kdy jaký cikán na necikánech dopustil.

Pokusím se ale k Janýrovu vidění světa říci něco obecnejšího, neboť -- i když v takto zuřivém provedení jsem podobný hanopis na český národ ještě nikdy nikde nečetl - představuje to vidění reality, které do naší politiky vpadlo po roce 1989 s Havlem a dalšími chartisty a které postupně našlo tolik vyznavačů mezi příslušníky kulturní fronty.

Pro tento typ vidění světa jsou charakteristické dva znaky: Šťavnaté zanadávání si, pokud možno při každé příležitosti, na Čechy, které obviníme ze všech možných i nemožných zločinů současných a historických -- a především standardně z "nenávisti" a "rasismu" -- a utvrdíme sami sebe i čtenáře, že Češi jsou strašní. A za další svatouškovské tváření se, že za českými luhy a háji se nachází svět plný míru, humanity a lásky k bližnímu, a že my Češi tudíž jsme povinni -- a vlastně máme jedinou variantu -- slepě jako nesvéprávní jedinci kopírovat ten báječný svět kolem nás. Lišíme se jen v tom, kterým směrem se máme poslušně dívat a hrbit: K slovanským východním bratrům? K úžasným Angličanům či Francouzům a v dnešní době Američanům? Nebo snad dokonce zase (ano, proč jen jsme to nepochopili dřív?) do Německa a Rakouska? Anebo dokonce až do Orientu -- směrem k Izraeli?

Svým nadáváním na Čechy nám "nadčeši" samozřejmě chtějí dát najevo, že oni k "zaostalým Čecháčkům" nepatří. Jsou lepší, světovější. A tudíž mají právo udílet nám morální lekce. Česko-cikánský problém je pro ně vítanou příležitostí.

Pro českou národní identitu (nebo spíš antiidentitu) je v moderní éře onen postoj distance od "běžných Čechů" velmi rozšířeným jevem. U některých intelektuálů, ale zdaleka nejen nich: za socialismu přece patřilo téměř ke genetické výbavě lidí v této zemi obdivovat všechny "zápaďáky", a stydět se za to, že my jsem ti "chudáci na Východě". Domnívám se, že tento národní komplex naprosto nemá obdoby u jiných národů.

Jaké má útěk od vlastního češství ke světovosti ("světoobčanství", "Evropanství" či do ještě kurióznějších krajin) kořeny: nějaký hluboký kulturně --duchovní komplex některých lidí, kteří se na české půdě narodili, nebo nějaké jiné?

Přemysl Janýr uvádí jako ústřední znak české národní mentality, vinoucí se jako červená nit staletími, nenávist. Vzájemná nenávist Čecha k Čechovi. Co je příčinou této nenávisti? Odpověď by musela být jednoznačná: Absence smyslu pro pospolitost. Absence kolektivní solidarity. Solidarity nevyrůstající z žádné jiné báze než z báze přirozeného češství. Solidarity nepoznamenané ideologickým tlacháním a abstraktními spory.

Solidarity ve své prapůvodní podstatě kmenové.

Tahle solidarita v Čechách ( a na Moravě a českém Slezsku, které si dovolím považovat za obývané tímže českým národem, třebaže majícím na jejich území jistý svéráz) neexistuje. Neexistuje proto, že se zde nepěstuje. Že nás k ní nevychovali. Ani učitelé ve školách. Ani kněží v kostelech. A už vůbec ne intelektuálové.

Právě to je příčina, proč v Čechách tak často nenacházíme svébytný, hrdý a sebeorganizace schopný národ, ale hejno potřeštěných a vzájemně se škorpících, a za určitých dějinných situací se i udávajících a někdy i popravujících, "pravičáků", "levičáků", "zelených", "modrých", "rudých" etc. etc. Zaznělo slovo národ. Ano, právě to slovo, na které intelektuálové v době trvání novodobého "samostatného" Československa nakydali tolik špíny, a právě to nedoceňování tohoto slova -- a, což je mnohem horší, neúcta k podstatě, kterou označuje a popisuje -- je hlavní příčinou skutečnosti, kterou Janýr vypíchl: nenávisti.

Intelektuálové, šířící absurdní výmysly o světoobčanství a univerzálním beznárodním člověku (který nikde neexistoval a neexistuje), ať už v podobě prvorepublikových hlasatelů "humanitních ideálů" či v pozdějších poválečných proletářských internacionalistů tak nesou hlavní odpovědnost za rozklad české společnosti a za bující nenávist, hašteření a spory o dogmata. Právě to byl duchovní život elit vedoucích český národ moderními dějinami. Nepřekvapí proto katastrofální výsledek, který se dostavil v běžném životě. Běžní občané jen kopírovali primitivní a seberozkládající myšlení a chování elit. Těch elit, velkohubě žvanících o "ideálech humanitních" či komunistické utopii, a přitom se chovajících jako obyčejné prostitutky. Jak je to možné? Jak je možné, že tak nádherná slova vedla k tak mizerným vlastnostem?

Janýrův postoj je jen posledním, prozatím nejpokleslejším výkřikem této "osvícenosti" českých intelektuálů. Všechny předchozí, navýsost neživotné abstraktní koncepty a schémata, které se pokoušeli českému národu vstříknout do krve, nezabrali a neúčinkovali. A tak zbylo poslední stéblo, kterého se chytit. A to zrušit, vygumovat samotný český národ. Místo sebekritiky a zrušení své averze k slovu národ, místo pokorného přiznání se k vlastním omylům a hlouposti tak slyšíme volání na cestu k národní smrti.

Ještě štěstí, že dnes už intelektuálům nikdo nenaslouchá. Ztratili kredit. Tak jako ho kdysi ztratili katoličtí kněží. Nikdo na jejich tlachy už nečeká.

Janýrův článek je však přece jen něčím jiným než standardním nadáváním na Čechy.

V jakémsi průřezu českou historií pečlivě vybírá ty kapitoly a úseky české historie tak, aby český národ co nejvíce potupil a volí přitom ta nejurážlivější slova. Legračně si na pomoc bere i rasovou teorii nacistického Německa. Cikáni jsou prý podle ní "rasově čistší" než Češi. Nevím, rasovými teoriemi se ve svých úvahách neřídím. Nicméně při obhajobě českého národa mi budiž dovoleno připomenout, že i z onoho německého rasistického pohledu na tom český národ nebyl tak zle. Platilo totiž Heydrichovo: třetinu Čechů vyhladit, třetinu odsunout na Sibiř a celou třetinu zachovat jako rasově vhodných k poněmčení. Nechci nikoho urazit, ale nevím nic o tom, že by třeba nacisti připustili, že třetina Židů je rasově vhodných k tomu, aby se převychovali v "čistou rasu". Při svém nedávném prvním pobytu v Berlíně jsem taky zvědavě očekával -- ano, byly to jen "předsudky" -- záplavu bílých plavovlasých "Árijců" v někdejším hlavním městě Třetí říše. A ono nic. V Čechách jich máme o mnoho víc.

Nicméně -- a Přemysl Janýr by se s nimi měl urychleně seznámit -- podle jiných rasových teorií byla ta německo-nacistická teorie mylná. Praví Árijci jsou podle nich Slované -- a Němci jen taková podivná odnož "Ásů". To možná vysvětluje ten fakt, že je ve válce nakonec porazili "rasově čistší" Rusové.

Zmiňovat se o Protektorátu Čechy a Morava v souvislostech sugerujících dojem, že krvavý režim byl důsledkem "české zločinnosti" považuji za nebetyčnou urážkou všem těm českým vlastencům a všem těm Čechům, které nacisti v průběhu jeho trváni povraždili, a patřila k nim i velká část české duchovní elity, jakož i urážku obětí německého řádění v Lidicích a Ležácích. I plivnutí do tváře těm Čechům, kteří na obou frontách bojovali za osvobození své vlasti. Jako kdyby snad nebylo pravdou, že německá vojska vstupující do Prahy "vítaly" špalíry Čechů hrozením pěstmi a slzami na tváři. Jako kdyby snad český národ nebyl na podzim 1938 plný vůle proti nacistickému Německu bojovat, což později mnozí v zahraničních armádách také skutečně učinili.

Autor se ve svém rádoby odborném článku pustil i pro nás Čechy citlivého tématu -- Sudet, když nám připomenul, že "na Sudety nemá česká společnost o nic větší morální ani historický nárok, než společnost romská -- obě přišly zároveň." Myslí tím samozřejmě až po odsunu Sudeťáků po roce 1945. Prosil bych ho tímto, ať si poněkud poupraví své znalosti historie. Češi do Sudet nepřišli až po roce 1945, ale žili tam dávno předtím, až do doby, než jich značnou část Němci po zabrání českého pohraničí v roce 1938 vyhnali. Také je možné ve starých historických atlasech nalistovat hraniční tvar Zemí koruny české a doufám, že zmínit příchod Němců na do pohraničí ve 13. století základě pozvání českého krále železného a zlatého Přemysla Otakara II zapomněl také jen náhodným nedopatřením.

Podle Přemysla Janýra, jak se stalo v tradici oněch havlovsko-chartistických vykladačů a prznitelů českých dějin už zvykem, české dějiny začínají "českým nacionalismem" 19. století (který nám přece zločinně rozbil rakousko-Uhersko!) a když už se pouštějí do hlubších ponorů, omezují se na výkřiky o "trojnárodní" -- české, německé a židovské - Praze a tváří se, jako kdyby nebylo předtím víc než tisícileté české historie.

Asi nic neví o pražském hradu jako sídle českých panovníků, jehož počátky spadají do závěrečných desetiletí 9. století, kdy sem kníže Bořivoj I. přenesl svoji rezidenci z Levého Hradce a určil tomuto místu roli sídla panovníka knížecích a posléze královských Čech. Neví jistě ani nic o korunovačních klenotách císaře a krále Karla IV. -- a Karel přitom nebyl jen takový beznárodní "feudál", ale sám se, jak se přesvědčí každý, kdo si přečte jeho vlastní životopis Vita Caroli, považoval jako potomek Přemyslovců za Čecha! České korunovační klenoty symbolizovaly snad českou státnost dostatečně markantně a viditelně. I když chápu, každý národ se něčím podobným pyšnit nemůže - a závist je šílená a nevykořenitelná neřest.

O tom, co to je "český nacionalismus" a že přišel na svět dávno předtím, než se narodili Palacký, Jungman, Dobrovský a další čeští obrozenci, je možné se přesvědčit v řadě kronik a spisů a pro začátek bych doporučil třeba známého "českého šovinistu" z 16. století Václava Hájka z Libočan. Nebylo to přece jen tím, že zde existoval nějaký český národ, který rozhodně nebyl jen nějakým výmyslem romantizujících intelektuálů 19. století, ale živou a sebe-vědomou kolektivní bytostí?

Mohl bych bod po bodu rozebírat Janýrův článek a usvědčit jej ze zaujatosti a nekompetentnosti. Porovnat českou zločinnost třeba se zločinností Američanů, se zločinností národa, který první v historii svrhl atomové bomby na civilní města a potom bestiálně vyvražďoval civilisty ve Vietnamu, a který i v právě těchto chvílích nedělá nic jiného v Iráku a Afghánistánu a nazývá to "šířením demokracie". Nebo bych mohl jako ukázku zločinnosti použít všechny staletí koloniálních válek Angličanů a Francouzů nebo Španělů a Portugalců, otroctví v Americe etc. etc. až by snad bylo dostatečně jasné, že i když my Češi jsme byli "strašní", jiní byli ještě mnohem strašnější.

Ale doufám, že podobné soupisy zločinů jiných národů učiní v mnohem detailnější podobě jiní. Udržet ale grády nenávistnosti, které k českému národu ve svém článku předvedl Janýr, bude obtížné, protože předčí i některé pasáže Hitlerova Mein Kampfu.

Prozatím se tedy aspoň budu těšit, až někdo jiný rozšíří seznam našich vlastních českých zločinů.

Pokud pan Čulík chtěl Janýrovým článkem vystřelit proti "českému rasismu", domnívám se, že nemohl zvolit lépe.

Vytisknout