Strach a nenávist: Někteří čeští novináři a "demokraté" to rádi horké

25. 5. 2009 / Jakub Rolčík

"V tomhle je celej ten váš kumšt," říká Martin Kabát pekelníkům v pohádce Hrátky s čertem, když se z něj snaží naháněním hrůzy vymámit člověčí úpisy: "zpitomět lidi, udělat z nich ustrašený, zbabělý zvířata, mučit je tak dlouho, až ztratí rozum a všechny smysly!"

O fyzické násilí -- alespoň zatím -- v České republice většinou nejde. O strašení čtenářů, posluchačů, diváků, občanů a voličů v jedné osobě však již několik let ano.

Proč?

Nahánění strachu a teror funguje. Velmi dobře to vědí např. v Iráku, kde řádění ší'itských eskader smrti vedlo k vypuzení tisíců obyvatel původně sunnitských čtvrtí Baghdádu a dalších iráckých měst. Vědí to i v Kongu, kde je prostředkem politického nátlaku cílené brutální znásilňování statisíců žen a dívek.

Vzbuzování strachu a hrůzy ovšem funguje i v té části světa, jež sebe samu označuje jako demokratickou, což přesvědčivě dokládá dokumentární trilogie Adama Curtise s názvem Moc nočních můr. Připomeňme Irák: Strach navozený u občanů USA 11. září 2001 za okolností, jež v sobě skrývají mnohé nejasnosti, a systematické zveličování hrozeb ze strany bývalého iráckého prezidenta Saddáma Husajna usnadnily Georgi Bushovi a jeho administrativě napadení a okupaci země vlastnící ohromné zásoby ropy. Přiživily se mnohé soukromé firmy, jejichž profit dává za pravdu těm, kdo tvrdí, že vést válku se zkrátka vyplatí.

Předvolební mobilizace v České republice

Z analýzy porážky ODS ve volbách na podzim 2008 vyplývá, že v české společnosti dominuje levicové smýšlení, které vpodstatě znemožňuje pravici volby vyhrát. Aby dosáhla opaku, musí se ODS uchylovat k tzv. mobilizacím občanů. Začal s tím již současný prezident Václav Klaus při mimořádných volbách v roce 1998 a pokračoval o čtyři roky později vlezlým telefonickým spamem, namířeným proti ČSSD, tohoto znění:

Dobrý den, u telefonu Václav Klaus. Omlouvám se, že vstupuji do vašeho domova, ale naše budoucnost je v nebezpečí. Nedejte šanci těm, kteří nás zadlužují, berou nám naši svobodu a už teď si rozdělují vládní křesla. Chci udělat vše pro to, abychom mohli být hrdí na svou zemi, aby naše děti mohly žít ve svobodě a prosperitě. Čeká nás osudová volba. Dejte mi svůj hlas!

Od konce roku 2005 až do parlamentních voleb v červnu 2006 provozovala ODS za vydatné pomoci mnohých českých novinářů předvolební kampaň o několik řádů agresivnější a -- co horšího -- nenávistnější. Tato kampaň zahrnující i zveřejnění pomlouvačné Kubiceho zprávy byla zaměřena proti ČSSD coby údajně nejhoršímu škůdci na české politické scéně. Byla velmi dobře propracována a založena na tvrzení, že ČSSD je mnohem horší než KSČM, a to z toho důvodu, že po vyhraných volbách by se mohla spojit právě ... s KSČM. V posledních předvolebních měsících byli voliči levice obecně a ČSSD zvláště označováni za vyžírky žijící na úkor poctivě pracujících lidí a případné vítězství ČSSD ve volbách bylo částí veřejnosti vnímáno jako cesta České republiky do čínských komunistických pekel. Nenávist tehdy zasetá už nikdy zcela nevymizela, což lze nejlépe ilustrovat diskusemi pod články nejčtenějších zpravodajských serverů -- voliči levice jsou v nich označováni v lepším případě za socky, jindy však také za kurvy a oranžové svině.

Hlavním (ne-li jediným) cílem ODS se tehdy stal (a zůstává jím doposud) předseda ČSSD Jiří Paroubek. Soustředění se na jeho osobu ovšem již čtvrtým rokem odhaluje impotenci marketingových stratégů a čelných zástupců ODS. Vzpomeňme jen, jak mnozí z nich reagovali v Poslanecké sněmovně, hrozilo-li, že kvůli nesouhlasu koaličních poslanců zákon navrhovaný ODS neprojde: Z toho by měl radost jedině Jiří Paroubek; a to jistě nechceme... Kvalita navrhovaného zákona se stala zcela nepodstatnou záležitostí, rozhodovala stigmatizace -- je pro nebo proti ten ďábel Paroubek?

Výsledkem je radikalizace a primitivizace české politické scény. Po Jiřím Paroubkovi opakovaně někdo háže vajíčka a do vlasů si -- zatím jen verbálně -- vjíždějí Mirek Topolánek, David Rath, Ivan Langer a celá řada dalších exhibicionistů, kteří by byli z normálního pracovního kolektivu dávno vyloučeni pro absolutní neschopnost kooperace a slušného chování.

Rusko, univerzální strašák českých voličů

Absolvent komunistického vojenského gymnázia, nyní předseda pravicové ODS a toho času již bývalý premiér Mirek Topolánek přiznal na kongresu ODS po roce lhaní, že radar americké protiraketové obrany, který měl být postaven 60 km od Prahy, je namířen proti Ruské federaci:

Nedopustit, abychom se opět plíživě sunuli do sféry geopolitického vlivu Ruska. To je ten pravý důvod, proč u nás má stát radarová základna.

Svá radikální protiruská vyjádření Mirek Topolánek -- člověk zjevně vynikající přehnaným sebevědomím a slouhovitou povahou -- poněkud zmírnil po návštěvě Ruska. Na tiskové konferenci uspořádané 11. ledna 2009 se nezapomněl poněkud dětinským způsobem pochlubit, s jak velkou osobností měl tu čest mluvit:

... Já jsem o tom mluvil i s prezidentem Putinem, my jsme měli dost času na osobní rozhovor -- asi tři hodiny, takže jsme řešili Afghánistán a já si myslím, že Vladimír Vladimirovič Putin by Jiřímu Paroubkovi poradil, aby...

Na setrvalé rusofobní orientaci většiny české politické scény to ovšem nic nezměnilo. Právě naopak, do kampaně před volbami do Evropského parlamentu vnáší nyní tzv. "ruskou kartu" tzv. Strana zelených, tzv. humanista Václav Havel a -- jak jinak -- i bývalý člen KSČ, rusofil a v Sovětském svazu oblíbený soudruh Jaromír Štětina.

Třebaže je strategickým (a doposud spolehlivým) dodavatelem ropy a zemního plynu do České republiky a třebaže -- na rozdíl od transatlantického spojence ČR Spojených států -- nezaútočilo v posledních letech bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN na Jugoslávii, Afghánistán ani Irák, je Rusko stále znovu vykreslováno jako zlovolná velmoc, která se snaží zasahovat do záležitostí České republiky a nejraději by ji -- bez ohledu na členství v NATO -- okupovala.

Nejnověji se k protiruské kampani připojilo několik známých osobností, mezi nimiž ční asi nejvíce výtvarník a podvodník David Černý, který se nechvalně proslavil výtvorem zhmotňujícím v Bruselu jeho předsudky o jednotlivých zemích Evropské unie. Kampaň formálně oslovuje prezidenta Václava Klause a klade mu 17 otázek začínajících slovem "proč". Její cíle a vyznění jsou ovšem velmi problematické. Není jistě nejmenších pochyb, že ve věci globálního oteplování se Václav Klaus vyjadřuje jako nevzdělanec a ignorant. V politických záležitostech však vidí dál, než ti, kdo jej dnes zaníceně atakují, což přiznávají i ti jeho názoroví protivníci, kteří jej nepovažují za ekonoma. O autorech otázky "Proč hájíte ruský pohled na balkánskou krizi?" to ovšem říci nelze.

Otázka "Proč jste se, možná snad jen pasivně, podílel na pádu nelevicové vlády?" vede nutně k zamyšlení: V čem spočívá podílnictví, účast na něčem, je-li to účast pasivní, tedy vlastně ne-účast? Zcela nesmyslné je pak tázat se Václava Klause, který kolem sebe za léta prezidentování vytvořil aureolu uctívaného a nedotknutelného monarchy (a je tak veřejností často přijímán): "Proč to sakra všechno děláte?"

Rusko jak je neznáme a znát zřejmě ani nechceme

Unikátním zjevem na poli české žurnalistiky je Jan Petránek. Tento novinář nevšedního rozhledu a výborný znalec Ruska komentoval v sobotu 9. května 2009 v pořadu ČRo6 Volejte Šestku (od času 27:09) postoje současných Rusů k Západu takto:

Obrovský smutek, bolest, že oni, kteří vykrváceli -- to bylo těch skoro 30 milionů, jestli ne víc -- lidí, kteří padli, tak ti, že jsou dneska na tom strašně špatně. A především je to tedy, že bych řekl, že válka pokračuje ekonomickými prostředky, ve formě globalizace. A když tedy vám statistika OSN a statistika evropská ukazuje, že Rusové během Jelcinovy éry (to byly ty první roky, byla to první dekáda po zániku Sovětského svazu), tak ztráty, které byly způsobeny většinou dobře míněnými -- z hlediska Západu -- radami, jak rozebrat sovětské impérium, tak ty ekonomické ztráty v Rusku dělaly víc než ztráty celého Sovětského svazu za druhé světové války! No tohleto samozřejmě Rusové obrovsky vnímají, protože jsou to lidé, kteří jsou vzdělaní. Ta ruská inteligence, ta to nese nesmírně trpce a zároveň nesmírně trpce nese, jak agresivně Evropská unie a Spojené státy především za Bushovy éry přistupovaly ke vzájemným vztahům. Vezměte si, že [pořád] ještě vysloveně komunistický čínský režim už je šestým rokem ve Světové obchodní organizaci, ale [WTO] zuřivě se brání tomu, aby tam Rusko mohlo přistoupit.

V reakci na dotaz redaktorky pak Jan Petránek pokračoval:

Vezměte si, jakým způsobem se cítí pokořeni Srbové tím, jak se rozštěpila celá Jugoslávie. Vezměte si, že v důsledku toho, co se dělo od Gorbačovovy éry před 25 lety, tak se sjednotilo akorát Německo, ale potom se rozpadlo Československo, na kusy se rozletěla Jugoslávie, ze Sovětského svazu se stalo 15 různých republik a z toho dalších šest bylo včera v Praze lákáno pod českým předsednictvím do Evropské unie pod tzv. východní partnerství. A Rusové to neustále berou tak -- oni na to mají úsloví: přetahovat na sebe deku ve vzájemné posteli -- tak ta evropská deka se přetahuje z Ruska skutečně na to partnerství a přitom už dneska se z hlediska Evropské unie vůbec nebere zřetel na to, že nelze mluvit o demokratickém režimu v Bělorusku, nelze mluvit o demokratickém režimu v Gruzii, kde manželka Saakašviliho se pro holandské listy přiznává, že její muž miluje Stalina a Beriju a přitom my tam posíláme miliony na to, abychom ho podpořili.

Tohleto není dobré. Rusové vnímají neustále -- a ten jejich patriotismus má proto obrovsky hořkou příchuť -- že Západ vede promyšlenou ekonomickou válku, která má velice kruté sociální dopady.

Následující dotaz redaktorky se týkal velkolepé přehlídky na moskevském Rudém náměstí. Jan Petránek reagoval takto:

Já bych řekl, že ta vojenská přehlídka byla přesně to, co většina Rusů, kteří se cítí jako patrioti, potřebovala vidět: Aby Rusko nekapitulovalo před všemi ekonomickými a bezpečnostními požadavky Západu. Já si myslím, že Rusové jsou v tom až trochu hysteričtí, ale já se jim osobně nedivím...

... Tohleto bylo něco, co mělo -- a taky jsem viděl: mračil se Putin, usmíval se Medveděv -- a ten úsměv měl znamenat: Můžeme na tom být skutečně bídně, ale my nebudeme vojensky kapitulovat, když si na nás někdo vyjede. Čímž myslím třeba skutečně tu nehoráznost, kterou provedl Saakašvili 5. srpna loňského roku a o čem se zcela jednoznačně vyjádřil jak Sarkozy, tak Berlusconi, zatímco my jsme dělali, že to vidíme v opačném gardu.

Adorovat Rusko by byla neuvěřitelná hloupost. Stejnou hloupost však představuje snaha Rusko démonizovat, tak jak se to dnes provádí v České republice.

Rusko je země plná kontrastů, kde se osmnácté století kříží se stoletím jednadvacátým. Země, kde mnozí podnes žijí v zemljankách; ale zároveň země, která v kosmických technologiích předběhla dokonce i Spojené státy. Země úplatných úředníků a nevymýtitelné korupce. Země chudých lovců v sibiřských pralesích i multimilionářů, pro které se slavnostní večeře liší od té obyčejné jen množstvím snědeného kaviáru a vypitého šampaňského.

Zmiňuje-li se Jan Petránek o nezměrném utrpení Rusů v minulosti, dotýká se velmi palčivého tématu. Když se na konci první světové války chopili moci komunisté a začali s industrializací, byl to pro rozlehlé části Ruska skok z feudalismu do moderního 20. století. Občanská válka a Stalinův teror (podotkněme, že Stalin nebyl -- jak se v České republice s oblibou říká -- "rusák", ale Gruzínec) byly prologem před nelítostným útokem nacistického Německa. Když druhá světová válka za cenu nezměrných sovětských obětí skončila, nastoupil všední život v bídě, jakou tehdejší Československo nezažilo.

Ti, kdo se z války vrátili, dostali pro celou rodinu často jen jeden jediný pokoj v baráku; jak se v takovém baráku žilo, popisuje naturalisticky stejnojmenný ruský film z roku 1999. Intimní život manželů se odehrával v témže pokoji, jen "за занавеской" (za závěsem). Výjimkou nebyly vesnice, do kterých se ze všech manželů vrátil z války jen jeden; a manželka jej "půjčovala" sousedkám, které se staly vdovami. Ženy se musely chopit i té nejtěžší mužské práce, bizarní následky čehož lze v Rusku občas vidět i dnes: V restauraci např. vaří, obsluhují a namáhají se samé ženy; jediný muž přítomný v podniku pak sedí v kanceláři a dělá jim "administrátora".

Po desítkách let socialismu a obav z jaderné války s USA nastoupila demokracie a s ní doslova hlad a neuvěřitelné rozkrádání bývalého Sovětského svazu. Jen obludnou korupcí a rozkrádáním lze vysvětlit, jaktože se v dříve rovnostářském socialistickém režimu objevilo tolik dolarových multimiliardářů jako je Oleg Děripaska, Michail Prochorov nebo Roman Abramovič. Když pak do funkce prezidenta nastoupil Vladimir Putin (vzpomene si dnes někdo, že to byl zpočátku politik orientovaný prozápadně, ukázalo se však, že marně) a stabilizoval poměry v Rusku, působil jako zjevení.

Pro vytvoření si alespoň přibližné představy o současném Rusku je dobré si přečíst zápisky Jana Čulíka ze Sankt Peterburgu. Pro ty, kdo umějí rusky, je pak v českém prostředí snadno dostupný (prodává se např. v prodejnách Relay) týdeník Аргументы и факты, který sice věnuje jistý prostor bulvárním zajímavostem, dává nicméně nahlédnout do historie Sovětského svazu a především se nevyhýbá problematickým jevům v současné Ruské federaci: korupci, alkoholismu, nízké porodnosti, šikaně v armádě nebo rozprodávání národního bohatství.

Ovšem jen osobní návštěva této největší země světa napoví, byť nedopoví, jaká asi je. Soudit Rusko -- tak jak to nedávno učinil Luboš Palata -- podle bezohledných ruských turistů, kteří jsou ještě halasnější než ti němečtí a ryčnější než ti holandští, je zcestné. Je zapotřebí setkat se s obyčejnými Rusy, kteří na cestování do zahraničí zpravidla moc peněz nemají, a zajít k nim do rodiny. Není to jen má zkušenost z Moskvy, ale i zkušenost několika mých kolegů, kteří dlouhé měsíce strávili na Sibiři: Rusové jsou zpravidla velmi přátelští, otevření a pohostinní; vzdělaní a sečtělí; především však -- v protikladu s dojmy vytvářenými tolika českými novináři -- mají velmi pozitivní postoj k České republice a velmi silný odpor k válce.

Tak zvané ruské "imperiální ambice" jsou mnohem spíše obrannou reakcí někoho, kdo se cítí být dlouhodobě tlačen do kouta. Pokud by čeští politici skutečně chtěli snížit to, co označují jako ruskou hrozbu, učinili by nejlépe, kdyby přestali lhát a strašit voliče a místo toho pronikavě rozšířili kulturní styky mezi Českou republikou a Ruskou federací a podnítili studentské výměny. Bylo by to prospěšné pro obě země. Nejenom kulturně, ale i hospodářsky.

Kouzlo nechtěného

Třebaže David Černý, Václav Marhoul či Eva Holubová otázkami kladenými Václavu Klausovi vyjadřují svůj odmítavý vztah k Rusku, stránku, na níž je zveřejnili, pojmenovali "pocemu" podle ruské otázky "Proč?" ("Почему?"). Půvabného klopýtnutí se ovšem dopustili volbou domény ".net". Adresu zmíněné webové stránky pocemu.net lze totiž v ruštině číst jako "Почему нет?", česky "Proč ne?"...

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 25.5. 2009