Tentokrát o Romech 1.

22. 5. 2009 / Anděla Horová

V době svého studia sociální práce na pražské FF UK se dvě studentky tohoto oboru, má dcera a její kolegyně, velmi vážně pokusily o nový postoj k romské otázce. Tehdy, někdy v polovině 90. let (nevím už, z jakých důvodů) nebylo obsazeno místo vedoucího romského centra v Praze na Smíchově a obě studentky se zde ujaly opravdové nelehké sociální práce. Věnovaly centru hodně času a přemýšlení. Fungovala tam například řada různých kroužků, ale pro romské děti byl problém dodržovat nějaký časový plán „od-do“ (i když by se tomu možná měly učit), takže dívky otevřely centrum všem smíchovským romským dětem, aby tam mohly docházet kdykoliv a vždy tam pro ně bylo nějaké zaměstnání.

Studentky navštěvovaly i místní rodiny, znaly konkrétní problémy svých dětí a o prázdninách dokonce vydupaly ze země stanový tábor, který samy připravily, vedly a našly i zdroj financí (ten tábor byl jen pro romské děti a nikdo organizátorky nepodezříval z rasové segregace, naopak jejich snahu uznávali i lidé v místech, kde se tábory konaly!). Musím se přiznat, že jsem tou činností nebyla zrovna moc nadšená, protože dcera kvůli práci v centru dost zanedbávala studium. Prostě se ocitla ve víru závažného dění, kdy viděla na vlastní oči a a zažila na vlastní kůži téměř neřešitelnou situaci „vyloučených“ romských rodin. (Tehdy jsem si ji také dobírala tvrzením, že chce řešit romskou otázku jednoduše tak, že se „my“ přizpůsobíme „jim“...). A což teprve romská ženská otázka!

Smůla byla, že dívky neměly ukončené studium a nemohly se centra ujmout statutárně. Jejich aktivita byla nadstandardní a nakonec je natolik vyčerpala, že se pokorně vrátily ke studiu. Jejich novoty (i plány na další změny) brzy zanikly (nebo se aspoň umenšily) a převážil do jisté míry statut zavedených organizací, které si bohužel z „řešení romské otázky“ leckdy udělaly i stálý byznys, a to dokonce i „aktivisté“ z řad Romů (řada soudobých romských peticí se mj. zamýšlí i nad statutem a úrovní svých zástupců – velmi důležitá otázka!!).

Ukazuje se totiž patrně, že v mnoha případech, kdy se Rom jaksi „vyšvihne“, rozhodně nehodlá příliš pomáhat svým lidem (chová se možná tak trochu jako vězeň, který se nechce dostat z kriminálu, ani nechce ostatním pomoci se z něj dostat, ale chce se stát bachařem, či ještě lépe - vrchním bachařů). Protože instinktivně tuší, že „výsady jsou jenom pro někoho“, nikdy pro všechny (svou roli hraje asi i nereálná představa těch ostatních, jak má privilegovaný Rom svým lidem pomoci – obecně: má jim dát ryby, nikoli je naučit ryby lovit). Také se leckde v centrech určených pro práci v místních romských komunitách často zabydlí správci (i Romové), kteří si vybaví své prostory koženými klubovkami a televizí (z veřejných finančních prostředků a různých dotací samozřejmě – nechci domyslet, kolik peněz se tady utopí a přitom se jejich užití vykazuje legitimně v rámci stanov organizace) a rozhodně jim na srdci neleží na prvním místě sociální práce. Jistě ne všude a dovedu si rozhodně představit, jak je taková práce těžká (měla jsem dojmy z první ruky). Není ovšem ani vyloučeno, že majorita si do svých mocenských struktur schopného romského aktivistu prostě nepustí! V tom se romská otázka ostatně dost podobá např. obecně i ženské otázce, není-liž pravda? Nicméně je také jasné, že se mnozí romští aktivisté rychle naučili selektivním protekcionistickým praktikám většinové „honorace“!

Jde tedy v podstatě o to, zda vůbec někomu skutečně záleží na smysluplné práci s romskými dětmi. Protože právě toho si zmíněné studentky povšimly na prvním místě: hlavní, ne-li jedinou možností, jak romské menšině pomoci (alespoň ve vzdálené budoucnosti) nějak fungovat v kontroverzní soudobé společnosti, která uznává hlavně úspěch a majetek (což se dost diametrálně liší od tradičních „prožitkových“ hodnot Romů, které asi budou dost resistentní – v majoritní společnosti se z obdobně založených jedinců v nejlepších případech obvykle stávají živořící umělci na volné noze nebo bezdomovci), je začít u nejmenších dětí (jak to správně uvádí i prof. Dokulil). Jenže to by se asi musel změnit celý systém pro-romských aktivit, ne-li vůbec myšlení většinové společnosti, od níž přejímají postoje i ti, jichž se to týká.

Když romské děti přicházejí do první třídy základní školy, je už většinou pozdě. Jistě jim v mnoha případech nechybí vysoké IQ, ale nemají ani přiměřené návyky pro pravidelnou práci ani žádnou ctižádost typickou pro děti majority. Nabízí se ovšem také otázka (spíše socio-filozofická), zda má vůbec smysl učit „jiné“ etnikum návykům, s jejichž osvojením mají nejednou potíže i děti majority, a které se tolik liší od romské tradice.

Zajímalo by mne tudíž – a jistě nejen mne - co vůbec chtějí sami Romové (pořád se nemohu ubránit dojmu, že jednáme o nich bez nich), pokud jsou ochotni se nad tím zamyslet. A pokud to bohužel není jen představa života bez práce a na podpoře nebo dokonce „právo“ na přístup ke kontroverzním hodnotám spotřební společnosti bez námahy (což je typické, jak známo, pro postoje kriminální). Navíc jim různé „iniciativy“ vštěpují zejména, jaká mají práva, aniž by zdůrazňovaly i povinnosti. Pak zákonitě dochází i k situacím, kdy sankce za jakékoliv přestupky, či asociální, ba kriminální chování jsou pro Romy kvalifikovány jako rasistické – a to je cesta do pekel! Mimochodem – tím chci také říci, že dost dobře nechápu, proč si patrně většina myslí, že je povinností majority se o romské etnikum postarat (jistě reziduum totality, velmi nešťastné!).

V chomutovské kauze vidím tedy i určitý velmi zoufalý krok, jímž se hledá cesta k integritě, která se podobá spíše řešení situace národnostních menšin (viz např. menšinové polské či maďarské školy v příslušných příhraničních oblastech – jsou s nimi obvykle problémy až v momentě, kdy se jedna minorita či majorita vyvyšuje nad druhou – to je bohužel stálý problém hodnot soudobé společnosti – rozlišuje se lepší-horší, vyšší-nižší, významný-bezvýznamný, ale nikoli jiný-jiný). Možná by se osvědčila jako jedna z cest (už také trochu prozkoumaná) uznat romskou menšinu jako národnostní a teprve odtud řešit problémy sociální. Romské jazyky existují v kodifikované podobě, vyučují se zatím do jisté míry jako lingvistická rarita na filozofických fakultách, ale určitě se zde vychovávají také budoucí učitelé spisovné romštiny. Zatím se vůbec více udělalo pro „akademické“ poznání romského etnika (zásluhy prof. Hübschmannové a mnohých dalších) než pro jeho sociálně-ekonomickou emancipaci.

Nicméně je jisté, že pro svou emancipaci musí něco udělat především sami Romové. Včetně posílení vlastního sebevědomí. Nikoli hulákáním na ulicích, siláckými výroky o rasismu, a živořením na sociálních dávkách, ale (bohužel, protože to bolí) hlavně prací na sobě. Představa, že to bude trvat tak 100 let, než se dostaví nějaké výsledky, není jistě nikterak optimistická.

Vůbec se tak v současné době nedivím rodičům romských dětí, že laťku své ctižádosti umísťují stále níž a chtějí dávat své děti do „romských“ škol, byť jsou zvláštní a taky zatím „vyloučené“! Budou tam rozhodně „mezi svými“ a snad jim aspoň nikdo nebude denně připomínat, že jsou „jiné“. Nebo je za to dokonce trestat nebo se jim posmívat.

Bylo by proto jistě dobré, kdyby se kromě lamentování nad „segregací“ a českým rasismem přemýšlelo také o alternativních formách školství (a výchovy), které by dokázaly vyjít vstříc nezměnitelným (sic!) vlastnostem jiného etnika a zároveň jim uměly pomoci v hledání emancipace a integrace (přijatelné pro všechny zúčastněné).

Obávám se, aby za pár let neovládly prostor měst pouliční gangy dětí či výrostků, které se budou tvrdě mstít za svou neutěšenou situaci, kterou nezavinily. Ostatně příkladů chování vykořeněných menšin máme dnes ze zahraničí dost.

Je za pět minut dvanáct!

Vytisknout