Co vlastně změnil poslední íránský raketový test?

22. 5. 2009 / Karel Dolejší

Jenže opak je pravdou - zpráva o íránském zvládnutí druhého raketového pohonného systému (byť tedy nepatří mezi horké novinky) je špatná především právě pro Izrael. Na rozdíl od Šahábů založených na staré sovětské kapalinové raketě poněkud vylepšené Severokorejci totiž u rakety Sadžil využívající tuhé pohonné hmoty (TPH) odpadá dlouhá předstartovní příprava na tzv. startovacím stole. To jinými slovy znamená, že zatímco Šaháb musí kvůli obsluze svého pohonného systému dlouhé minuty stát a čelit tak riziku, že bude objeven špionážním satelitem dávno před tím, než se vydá ke svému cíli, nová raketa - tedy, s doletem o celých 80 kilometrů delším než Sadžíl-1, kvůli němuž vloni nikdo nedělal ani poloviční poplach - zkracuje reakční čas pro izraelské protiraketové systémy Arrow, protože může startovat prakticky ihned a senzory by ji nejspíše zachytily až za letu.

Druhá zpráva zní, že s raketami Sadžil obou verzí se Írán v oblasti pohonných systémů odpoutal od závislosti na severokorejské technologii a přiblížil se poněkud úrovni, kde byla řekněme Francie na přelomu 60. a 70. let. Dokázal nejméně dvakrát odlít homogenní TPH do spalovací komory obou stupňů tak, jak zamýšlel. Otázka tedy zní, zda se Teheránu dostalo odněkud zvnějšku technologické pomoci. Pokud vím, v podezření je jedna nejmenovaná německá firma, jejíž obchody s Íránem nedávno orgány SRN prošetřovaly právě kvůli obavě, že mohla pomáhat s technologií výroby tuhého raketového paliva.

Na závěru expertízy EastWest Institutu, že pokus Íránu zaútočit na Evropu by znamenal jeho zničení, ovšem přespinovaný raketový test každopádně nemění ani čárku.

Vytisknout