Umírání v přímém přenosu?

23. 5. 2009 / Anděla Horová

Souborné výstavy se vyznačují zvláštní ambivalencí. Na jedné straně poskytují možnost nahlédnout do dílny umělce v celku a obvykle odhalí nečekané souvislosti, na straně druhé mohou pochopitelně nemilosrdně odkrýt i falešné tóny, machu, manýru, posedlost či téměř obsedantní návraty ke klíčovým tématům. Nejsem si jista, zda v případě Františka Ronovského nepřevažuje spíše to druhé. Což ostatně nikterak nepopírá smysl výstavy (autor Jiří Urban, obsáhlá dokumentace a monografie).

Po roce 1989 Ronovský jakoby zmizel z veřejného prostoru, teprve nedávná výstava v Galerii Kodl v Praze ho znovu připomněla, spíše v komorním rozměru. Nicméně i tady, jistě bez jakéhokoliv tendenčního záměru, se naráz vynořilo základní téma Ronovského vidění světa: umírání a smrt. Není přítomno jen v cyklech, kde se umělec vyrovnává s koncem své matky, ale i ve scenériích venkovských svateb či momentek z cest. Umně zřasený bílý šat nevěsty (fascinující obraz v centru instalace!) a pokrčený ubrus je téhož rodu jako rubáš či bělostné prádlo lože, nebo zhroucená špinavá silueta bezdomovce v hadrech.

V poslední době se umírání a smrt stává závažným námětem umění, dokonce nejmladší tvůrci se mu věnují s otevřeností sobě vlastní. Různé „báby“ zalidňují soudobý film i literaturu (je zajímavé, že zejména motiv staré ženy je fascinující nejen od dob Františka Halase - snad i proto, že jde, s odpuštěním, o dárkyni života).

V dějinách umění je také smrt vždy nějak přítomna, ať už ve středověké ikonografii tanců smrti nebo barokní ikonografii „memento mori“ (mimochodem, Šporkův Kuks je zcela zasvěcen připomínce smrti), symbolismus a dekadence přelomu století se jí přímo opájí (kult smrti v Egyptě a jiných starověkých civilizacích je nám sice už hodně vzdálený, ale možná bychom mu také měli věnovat novou pozornost).

Je tu ale, domnívám se, jeden podstatný rozdíl: až na výjimky naturalismu jde skoro vždy o metaforu, podobenství, „memento“. Nikoli smrt v přímém přenosu.

Ronovského velmi bravurní obrazy umírání – zejména motiv staré ženy, kterou krmí lžící o něco mladší žena, hroutící se postavy v rubáších, spánek jako předobraz smrti, dokonce i obrazy zrození – je nutno zmínit, že všechny tyto motivy spojuje fascinující práce s bělobou – tuto metaforickou rovinu poněkud postrádají. I komplexní Ronovského motiv – hrozny postav, které vířivým pohybem směřují k nekonečnu (spirála!), je „doslovným“ pohybem do nicoty.

Obrazy jistě nepostrádají zvláštní „estetizaci“. Jako výzdobu Léčebny dlouhodobě nemocných nebo Domova seniorů bych je však rozhodně nemohla doporučit. Ostatně i návrh na výzdobu krematoria v Teplicích je kontroverzní. Inu, smrt nemůže být optimistická, natož veselá.

Ať je mi odpuštěno, ale pokud mi někdo promítne průběh porážky zvířat na jatkách nebo „pozor, jdou k vám kuřátka“, mohu se rozhodnout, že se stanu vegetariánkou. Ale nemohu se rozhodnout neumírat. Proto si myslím, že František Ronovský svou (celkem pochopitelnou) hrůzu ze smrti delegoval tak trochu na diváka (dámy, které tu tráví celý den mezi těmito obrazy jako ostraha, se netají svými tísnivými pocity, ba depresí). Jeho dílo však přesto zůstává výsostným uměním. Pro tu estetizaci, dovednost a také neuvěřitelnou posedlost malováním.

Vytisknout