Vědci zjistili, že zbytky draslíku, které po výrobě zůstaly na povrchu nanotrubiček z oxidu titaničitého, zvyšují účinnost zařízení oproti jeho obdobě bez obsahu draslíku až trojnásobně. Přišli na to, když se snažili nalézt nový způsob integrace uhlíku do nanotrubiček tvořících elektrodu a zvýšit tak jejich schopnost absobovat světlo z viditelné části spektra (oxid titaničitý absorbuje především ultrafialové záření). Pod elektronovým mikroskopem přitom objevili, že atomy draslíku integrované náhodně do povrchu trubiček o průměru kolem 90-100 nanometrů mají zcela neočekávaný efekt. Mechanismus působení draslíku se zatím nepodařilo vědecky vysvětlit. Pokud se však proces podaří zvládnout v průmyslovém měřítku, mohlo by to znamenat, že lidstvo je na cestě k technologii, která by umožnila měnit energii slunečního záření v cenné palivo, které lze skladovat a jehož použití nezesiluje skleníkový efekt.

Titan není tak exotickým prvkem, jak by se mohlo zdát - použití jeho sloučenin jakožto bílého pigmentu se značně rozšířilo, je obsažen například i v zubní pastě nebo opalovacích krémech. Před pětatřiceti lety japonský vědec Akira Fudžišima dokázal, že titan lze využít k fotokatalýze vody. Od té doby vědci zkoušejí různé způsoby, jak proces optimalizovat a učinit jej komerčně využitelným. Teprve díky použití mimořádně citlivého rentgenového spektroskopu se nyní podařilo zaznamenat, že i minimální koncentrace draslíku mohou proces fotokatalýzy výrazným způsobem zefektivnit. Vědci nyní pracují na zmapování efektu draslíku, aby mohli jeho roli kontrolovat a přiblížit se k levnějším a komerčně využitelným článkům.

C. Richter, C. Jaye, E. Panaitescu, D.A. Fischer, L.H. Lewis, R.J. Willey and L. Menon. Effect of potassium adsorption on the photochemical properties of titania nanotube arrays ZDE