Cesta / Chlumec nad Cidlinou. Jaro je ideálním okamžikem, jak zapomenout na nesnesitelnou lehkost současnosti, a pohroužit se do jiného světa. Stačí jen nasednout na vlak -- dávám přednost vlakům, nikoliv z nějakého nezřízeného ekologického rozmaru, ale mám prostě vlaky rád -- a můžete se ocitnout nejen jinde místopisně, ale i v čase. Takovým místem může být třeba zámek v Chlumci nad Cidlinou. Rozhodl jsem se pro cestu právě sem z více důvodu, jedním byl ale i fakt, že před časem zemřeli hned dva z památného rodu Kinských. Tento rod zámek kdysi vlastnil a od roku 1992 opět vlastní.

Pokud snesete pražské Hlavní nádraží, kde to vypadá jako definitivní konec civilizace, a přežijete i špinavý vlak jménem Rozkoš (ano, takto se skutečně vlak do Chlumce na trase Praha-Trutnov jmenuje) ZDE, dostane se vám zaslouženého cíle. Cesta vlakem má sice tu nevýhodu, že se k zámku dostanete jaksi zezadu, a následný triumfální vstup skutečně ohromující alejí vám zůstane až na druhý pohled. Na nádraží to vypadá ovšem dosti zoufale, neboť je sobota, a nic nefunguje. Záchody jsou cítit po celém nástupišti a ještě dál...

Parčík, který byl kdysi chloubou zámku, působí trochu zanedbaně, a oprýskané zdi a několik pokácených vznosných stromů ten poněkud tristní dojem jenom posilují. Ale zažeňte rychle chmury, neboť vzápětí se před vámi objeví zámek ve vší nádheře, a její současnou podobu můžete porovnat s tou předchozí ZDE.

Zámek Karlova Koruna, nazvaný po slavném příjezdu krále Karla VI., byl postaven za pouhé dva roky v letech 1721-1723 díky návrhu italského architekta Giovanniho Santiniho Aichela a rukou stavitele Františka Maxmiliána Kaňky. Inu, bývali Kinští skutečnými vládci, a nejen zde, ale i jinde (a vydalo by to na opravdu rozsáhlou galerii osobností). Ne nadarmo se na nádraží hraje píseň "Ten chlumecký zámek..." a rčení, že dopadneš "jako sedláci u Chlumce", dosud neztratilo svůj půvab. Sedláci se totiž bouřili ne jednou, a jejich aktivity v okolí, ale i přímo v centru města, jsou dosud patrné -- například sochou a nápisy na kostele svaté Voršily, co kdysi postavili Pernštejnové. O tom, jak to chodilo na zámku na přelomu 19. a 20. století, kouzelným způsobem napsala nedávno Monika Czernin v knize Žila jsem krátce na světě , věnované především Noře Kinské (MOBA, 2007) ZDE

V centru hospodářské budovy KInsky del Borgo visí dnes černá vlajka. Na konec své pouti totiž před nedávnem došel Radslav Kinský (1926-2008). Počátkem tohoto měsíce ale i František Oldřich Kinský (1936-2009). Ten první zemřel na svém zámku ve Žďáru nad Sázavou (narodil se ale v Oboře, nedaleko Chlumce), ten druhý v Argentině. První byl synem otce, jenž se přihlásil k Československu, druhý synem nacisty, který usiloval o jeho rozbití. Prvnímu byly vráceny majetky, druhému nebyla vrácena ani čest. V Česku si většina národa myslí, že stejně žádnou neměl...

Antikvariát/ Staré časopisy. Nemusíte ale ani nikam jezdit, stačí se někdy přimět k tomu jít do nějakého antikvariátu. Chodí tam různí lidé, a pro různé věci: někdo pro grafiky, jiný pro staré pohlednice, já tam chodím hlavně kvůli starým časopisům. Kdysi jsem takhle chodíval i do knihoven, ale není to ono. Můžete sice strávit v knihovně celý den, a pod lampičkou zkoumat poryvy dění i myšlenek různých dob, ale mít takový časopis doma, je opravdu něco jiného.

Miluji Český svět , Lumír , Světozor i Zlatou Prahu . Nebudu tu prozrazovat, kolik jsem jich už koupil, ale stále nacházím nové a nové ročníky. Mají vazby, které září pýchou a noblesou svých tvůrců. Jsou ty časopisy, zejména z přelomu onoho věku, ano -- již zmíněný přelom 19. a 20. století -- povětšinou na křídě, někdy dokonce vypadají tak, jako kdyby je někdo vytisknul a přinesl právě včera. Na titulních stranách vycházely básně, tiskly se romány na pokračování, a všechny i další texty doprovázely černobílé fotografie. Když někdo v té době zemřel, vycházela samostatná čísla, nebo se mu věnovala pozornost značná. Psali se o nich samozřejmě básně.

Jako třeba tato: "Chlad zimní noci pokrývá Vyšehrad, / ó Vyšehradu básníku dumavý, / kde poprvé spíš opuštěný / pod širým, hvězdnatým naším nebem." Byla to báseň Jaroslava Kvapila na počet Julia Zeyera, Zlatá Praha , 14. číslo, 1901. Ta báseň, která pokračuje dalšími 10 strofami je přes celou stranu a malíř Viktor Olíva k tomu připojil křehkou kresbu dívky v podzimním větru. Lid miloval básníky a básníci milovali vlast, "ne křikem hesel, v povyku strannickém, / leč pýchou její minulosti, / teskností uvadlých dějin jejich!"

Sborník / Prověřená fakulta. Není nad prověřené autory, není nad nostalgii z časů, které už jednou byly, a vrátit se nemohou. V kavárně Krásný ztráty se uplynulý týden odehrála prezentace knihy, kterou sestavili studenti pražské Filozofické fakulty UK, a to současní, ovšem o dobách minulých, jež sami osobně nežili. Udělali si prostě takový výlet, a byl to výlet prstem o cizích osudech, po minulých křivdách a potupení mnohých. Byli na chvíli jinde. Šéfredaktor Britských listů již o tom podal předběžnou zprávu ZDE

Já mohu jen podotknout, že na prezentaci tohoto titulu s názvem Prověřená fakulta. KSČ na Filozofické fakultě UK v letech 1969-1989 (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2009) se sešlo skutečně dosti lidí, kteří měli o sborník zájem. Byli tu studenti současní, ale převážně minulí, z nichž mnozí jsou již prošedivělí a potažmo též letití. Pozoruhodné bylo zejména to, že studenti, kteří sebrali nějaké dokumenty a nabízejí je k dispozici veřejnosti, tak činí v jakémsi zvláštním hnutí mysli (a tak trochu agitačně, nutno poznamenat), že oni, kteří nebyli tou dobou zatíženi, ji lépe pochopí a nabídnout nezaujatý pohled. Tento předpoklad působí trochu naivně, ale je to možná lepší východisko, než snaha někoho a něco obvinit nebo snad probůh třeba obhájit.

Projekt má svá výzkumná úskalí, ale i etický rozměr, o čemž byla posléze rozsáhlá diskuse v kuloárech. Nemohl jsem se ale ubránit dojmu, že půvab starých časů není možné zachytit způsobem, při němž se zkoumá samotné kádrování. Myšlenka, že na fakultě dosud učí lidé, kteří se na tom bývalém režimu podíleli, má ryze aktuální dimenzi. To není žádný výlet, natož útěk do estetiky, to je ostrá hrana do stavu naší současnosti. Výzkumný projekt studentů pokračuje. Jeho první výsledky jsou zatím opatrné, i když nechybí jmenný rejstřík, a každý si tam může najít, co by ho zajímalo. Nejsou to ale Cibulkovy seznamy. Našlapuje se po té fakultě zatím opravdu hodně hodně po špičkách.

Další informace ZDE

Film / Byli jsme to my? Otázku, kým byli lidé, které jsme neznali, je velmi těžká. Mnohem těžší je ale otázka, kterou si položil režisér Antonín Máša. Film Byli jsme to my? , který vznikl podle Mášovy hry Noční zkouška (1982) není příliš znám. Můžete si ale na něj zajít právě dnes do pražského kina Ponrepo, kde ho od 17.30 hodin hrají. Po téměř dvaceti let jeho uvedení na plátna kin bude jistě dobré vidět, zda půjde v kině jenom o výlet do starých dobrých časů (i když toto označení je značně eufemistické), nebo i o nějaký jiný přesah jinam. Ale kam? V hlavní roli zoufalého režiséra Jonáše můžete vidět Leoše Suchařípu (1932-2005).

Více ZDE; o filmu jinak podrobně psaly rovněž Britské listy ZDE