Tak není divu, proč právě snadno reprodukovatelný kýč je tím artiklem, který lze tak dobře zpeněžovat. Obyčejný člověk obvykle nebývá náročný... k životu mu stačí málo. Lidé z vyšších vrstev na něj koukají shora a zděšeně používají slovo "průměrnost". Ale průměrnost je přece přirozená. A jsou to právě ti obyčejní lidé, kteří denně chodí do práce a promakají se vlastníma rukama snad až k důchodu. A mají obvykle přirozený počet dětí, které nestojí v cestě kariéře apod. A jejich rodiny jsou největší kupní silou na trhu. A trh samozřejmě reaguje. Média jsou skvělým nástrojem na stimulaci chuti nakupovat. A aby mohla stimulovat, musí zobrazovat to, co davy chtějí. Je tedy nabízeno zejména to žádané, příjemné, sexuální, šokující. A funguje to vše jen díky přirozené lidské lenosti přemýšlet nad kvalitou nabízeného či prostě jen přílišné omezenosti, která neumožňuje takto myslet.

Takto myslet by proto měli lidé - osobnosti, které na to mají. Jenže pod krutovládou ekonomických pravidel i osoba z nejvznešenějším úsilím o pozdvihání ducha a kultury prostě nemá šanci. Naopak peníze spíše přitahují necharaktery. Ať jde o státní rozpočet nebo média. Takže dokud bude společnost takto nastavená, je nemožné vážně se bavit o nějaké změně k lepšímu. Situace je prostě dána okolnostmi. Selským rozumem neregulovaný kapitalismus v kombinaci s mediálním vlivem jsou ekonomickým gigantem, který je dostačujícím implikátorem k tomu, abychom se nacházeli ve srabu (morálním, kulturním, ekonomickém) od samého začátku. Peníze se staly bohem právě těm nadaným, kteří měli schopnosti na to uvědomit si onu míru srabu, ale jakmile jednou získali moc a možnost něco změnit, už byli za vodou a začali sloužit novému Bohu, kterým není obecné blaho.

Zákonodárství je pomalejší než vynalézavost schopných lidí ho obcházet. I kdyby bylo dostatečně rychlé, prozměnu soudní systém se stává pro množství pravidel neohrabaným kolosem, který není schopen trestat nic složitějšího než pachatele, který ještě drží rukojeť nože, jehož čepel se právě ohřívá v cizím těle na 36 stupňů, to je právě v tu chvíli zaznamenáno na dvě kamery členy dvou znepřátelených gangů, kde je předpoklad, že loajálnost je ještě tak vysoká, že podplacení obou stran je vyloučeno. Cokoli méně transparentního nebude možné dokázat.

Změna nemůže přijít od izolovaných mocných, chytrých a bohatých, protože ti nikdy neopustí vlastní zájmy a dosažené statky. Změna může přijít pouze ze společenského dna formou revoluce (můžeme se jen modlit, aby pochody neonacistů nikdy nenalezly dostatečně inteligentního vůdce). Dokonalá společnost je jen teoretický pojem, která by ale byla nejlepší? Čínská "diktatura", demokratické království země-nezemě?

Zpět k umění. Rozpor mezi kýčem a uměním je asi věčný. Mám za to, že většina lidí na zemi chce "pouze" důstojně žít. Když pak vidí dostatečně srozumitelné umění, jsou spokojení. Patrně jim pomáhá potlačovat neútěchu každodenní bezvýchodnosti a cítit se přijatelně.

Když pak studovaná elita prohlásí, že výše zmíněné je kýčem, patrně bude mít pravdu. Nemá ovšem už právo kýč zakazovat a snažit se jej vymýtit a moralizovat. Ne do té doby, dokud neumožní stejné podmínky života těm ostatním. Ba možná ani v tom případě ne. Hranice bývají tenké a sebevětší kýč bývá při prvotním stvoření někde v minulosti originál. Pakliže toto dědictví přežije, stává se kulturní tradicí a tu je třeba nejdříve přijmout jako fakta o našich kořenech, ze kterých vycházíme. A v dalším stupni respektovat a pochopit. A teprve v zorném úhlu tolerance vděčně přijímat a oceňovat skutečné umění.

Nemyslím si, že můžeme srovnávat talent, lidskost a přirozenost s těžkou dřinou "cvičených opic" - mnohdy traumatizovaných umělců, jež despotičtí rodiče a tvrdí profesoři vedli od mala úzkou a tvrdou cestou interpretační dokonalosti. Mnohdy zcela zploštělé osobnosti bez srdce, neschopné přemýšlet v širších kontextech, často neschopné hudební improvizace a neschopné být tvůrčí. Schopné pouze přednést tvrdě nacvičené.

Boylová si ve své obyčejnosti možná zachovala více lidství, než úzkoprofilové bytosti, které většinu života prosedí od 2 do 10 hodin denně u nějakého nástroje (poznámka: hlasivky nejodolnějších jedinců vydrží kolem 3 - 4 hod intenzivního cvičení).

Neříkám, že je pro mne větší umělkyní, nebo že si skutečně zaslouží tolik slávy. Ale má nesporný talent, kterým nelze pohrdnout. Její zpěv chytí za srdce možná i proto, že uvnitř jí samé bije srdce skutečného člověka. A pokud se stane malý zázrak a zaplacený tým jí napíše kvalitní písně, může to být hodně dobré, možná i ryze umělecké.

Ona je jen důkazem, že ve světě kulturní prázdnoty a beznaděje může umění a talent ještě někdy alespoň na chvíli porazit nenáročnou komerční mašinérii, a lidé o to vlastně v hloubi duše stojí.