Vstoupili jsme do období rychlé a převratné kulturní změny. Probíhají zásadní změny způsobů, jak lidé myslí a žijí. Začínáme vnímat selhávání nejen snadných úvěrů a utrácení, ale i života, jehož smyslem jsou peníze a konzum. Přiznejme si, že většina účastníků růstové ekonomiky se domnívala, že takhle věci mají fungovat, a teď cítí újmu. Jsou to lidé, kteří neviděli žádný užitek z tradic předků. Mysleli si, že příroda je něco, co si musíme podřídit a znásilnit v zájmu naší zábavy a našeho zisku. Mysleli si, že technika nás nadřadila všem formám života včetně primitivních národů, že většinu z nich můžeme odsoudit k vymření a že můžeme navždy tímto způsobem pokračovat v drancování zdrojů a "řešení problémů".

Teď začalo uskrovňování na několika úrovních. Jen idiot teď může nebýt znepokojen klimatickou změnou. Jak teď, kdy dostatečně dobře víme, co způsobujeme ekosystémům, může jakýkoli rozumný člověk klást ekonomii na první místo před její integraci s ekologií? Jak může tolerovat hájení jejich systematického ničení?

Pokračuje drsné probuzení: Teď jen idiot věří velkým bankéřům a vládám. Jen blázen je spokojený s ropnými a automobilovými společnostmi. Všechny tyto vládnoucí síly devalvovaly hodnotu nás jako lidských bytostí a nikdo nemůže popřít růst nezaměstnanosti způsobený tím, že jsme ředitele zeměkoule nechali o všem rozhodovat. A většina lidí cítí, že bude ještě hůř, než zase začne být lépe. Tištění peněz a jejich utápění v bankách a vládních programech je zřejmě totéž - šílenství.

Tohle všechno je zatím užitečné, pokud to vede k lepšímu uvědomění. Ale opravdoví vůdcové by lidem měli říci, jak je to doopravdy s ropou a energiemi a jaké jsou souvislosti ekonomiky příliš svázané s docházejícím zdrojem - že snadno dostupná ropa je pryč. Alternativní paliva nemohou rozumným způsobem zastat roli fosilních paliv při výživě stovek miliónů spotřebitelů potravin pěstovaných v závislosti na ropě.

Opravdoví vůdcové by navíc měli přiznat vady "našeho" systému: Odměňování za nenažranost a za souhlas s jinými protispolečenskými hodnotami i za neudržitelnou likvidaci přírody způsobenou přelidněním. Poněvadž politici a prodejní komentátoři drží jazyky za zuby a předstírají, že všechno je víceméně pod kontrolou - zatímco nervózně zjišťují, co volný pád udělá s jejich vlastním bezpečím - masy lidí sáhnou po čemkoli, co bude po ruce, aby přežily.

Odpovědi musíme hledat doma, nikoli v Afghánistánu nebo Iráku.

Ale mluvme o prospěšnosti kolapsu ustaveného zřízení. Navzdory vědomí, že náhlý úpadek není nic pěkného a že skutečně bude bolestivý a tragický s mnoha oběťmi, na konci historické éry vlády velkých peněz a neomezeného růstu existuje důvod k velkému optimismu. K rozvratu muselo dojít; každé školní dítě ví, že v konečné soustavě nemůže nic růst donekonečna. Jak by odvrat od takové hovadiny mohl být předzvěstí něčeho horšího než je dnešní tyranie popíračů zjevných faktů, kterou jsme doteď museli snášet?

Nutnost je matkou vynalézavosti. Nepotřebujeme vynalézat cetky a tretky; potřebujeme umět se přizpůsobit a umět se vypořádat s nízkoenergetickým světem. Stále více máme co do činění s naštvanou Matkou Přírodou - den ode dne stále více zastiňuje pouhé starosti o růstovou ekonomiku. Takže náš přístup k zajištění základních idských potřeb musí používat zdravý rozum a - už jste na to připraveni? - vzájemnou spolupráci. Teď, kdy se ekonomika hroutí - věřme, že definitivně, úplně a pro dobro lidí - je nutno základní potřeby opatřovat lokálně. Taková debilita jako převážení základních potravin od výrobců 2000 km daleko ke spotřebitelům musí uvolnit cestu tomu, co se vypěstuje v místech spotřeby. A jsme odkázáni i na místní pitnou vodu, která tak nemůže být nadále znečišťována zaměstnavateli, privatizována hamouny ani vyčerpávána pro udržení diety založené na chovu dobytka.

Starý svět, který jsme zavrhli - když naši rodiče a prarodiče přijali pohodlí techniky a vykašlali se na zodpovědnost za výchovu vlastních dětí k tomu, co znali praprarodiče - se brzy vrátí. Šetření potravinami, opravy věcí, scházení se ke společnému jídlu, společná tvůrčí a družná zábava (místo individuální zábavy u obrazovek), dobré poznání příbuzných a sousedů, respekt k půdě a vodě, které nás živí - takové tradice nejsou volbou, ale podmínkami přežití. A takové přežití bude zábavné, nebo určitě zábavnější než jakákoli alternativa. Jednotlivec se znovu bude cítit hrdý na to, na čem záleží komunitě a ne na to, co poškozuje planetu. To neznamená, že nebudou existovat oportunisté a pomýlení lidé bránící pozitivní změně. Ale s koncem starého pořádku a jeho omezeného pohledu na betonování zemědělské půdy jako na "pokrok", který už nebude nadále možný, si nemůžeme pomoci jinak než obnovou venkovských a komunitních způsobů vzájemné pomoci, znovu sloužících společnému zájmu na úkor osobního prospěchu. Neboť vidíme, jak éra osobního prospěchu začíná svůj volný pád na smetiště dějin. Stimulace? Je moc špatné, že neexistuje žádná diskuse o tom, co by mohlo stimulovat k potřebné zásadní změně.

Obecnou chybou je podpora udržitelných systémů obklopených vakuem dožívajícího systému, jakoby bylo potřeba dosáhnout jenom jejich logické převahy nad idiotskými a veřejně subvencovanými přežitky kapitalismu. Je skvělé podporovat je za předpokladu, že to nejsou holubi na střeše. Problém je v tom, že dobré modely jsou potlačovány, dokud je dominantní systém nedotčený nebo dokud je ropa k dispozici. Správným zaměřením akce je proto jít za takovými alternativními modely, které vychovají lidi k odmítnutí současného systému. Lidé pak mohou spatřit lepší kulturu udržitelnosti a všechno, co přijde s ní: Rozumnou ekonomiku, účast na samosprávě, soucit s ostatními živými tvory na Zemi a vědomí, že takovou šanci jako teď už nikdy nedostaneme.

Poprvé zveřejněno 14. 02. 2009 ZDE

Přeložil Jindřich Kalous

Server Culture Change z Kalifornie je financován neziskovou organizací Sustainable Energy Institute (dříve Fossil Fuels Policy Action)