Menšiny jsou většinou dvojjazyčné, mají vícestrannou identitu a dvojí kulturní perspektivu. Navzdory tomu musejí menšiny neustále bojovat o svá práva, bránit se a reagovat na nové výzvy ze strany většiny. Podléhají jejím šablonám a klišé. Většina ze své dominantní pozice určuje pravidla rozdělení společenských prostředků. Kultura lužickosrbské menšiny je tak podřízena normám určeným většinové společnosti.

Většina není rozumnější než menšina

65. dopis G. E. Lessinga, zabývající se nejnovější literaturou, končí poznámkou, ve které tento německý klasik přirovnává srbství (v originále „wendisch“ – zastaralý německý výraz pro vše srbské od slova „Wenden“, označujícího nejzápadnější Slovany v Německé říši) s neštěstím. Lessing, který se narodil v Kamenci a situaci Lužických Srbů dobře znal, psal o Srbech všeobecně přátelsky (alespoň dvakrát vystupují lužickosrbské figury sympaticky, v „Der junge Gelehrte“ a „Der Schatz“). Proto lituje, že je německá veřejnost stále toho názoru, že přijde do neštěstí, stane-li se srbskou (viz H. Zwahr: Meine Landsleute. Bautzen 1984, str. 497).

Jak žije srbská menšina dnes, 250 let po Lessingovi? Menšiny jako Srbové jsou většinou dvojjazyčné a bikulturní. Mají vícestrannou identitu a dvojí kulturní perspektivu. Přesto musí stále přemýšlet o věcech, které jsou většině, v našem případě Němcům, samozřejmé. Musí se pořád dokola bránit, resp. stojí před stále novými výzvami. Při tom zažívají štěstí i smutek – a často opovržení.

Dnešní otázky, které se zabývají sociálními a kulturními diferenciacemi, jsou zřetelnější z hlediska menšin, protože ty mají ve srovnání s většinou často citlivější zkušenosti se socializací. Rozhodující ale zůstává, co kdo vůbec uznává.

Francouzský psycholog Le Bon v devatenáctém století popisuje ve své Psychologii davu (Gustave Le Bon: Psychologie der Massen. Stuttgart 1982, zejména 100, 112 atd.), že objekty vnímání – jako náboženství, politika, morálka, sympatie, antipatie atd. – u člověka zřídka přesahují úroveň průměrného jednotlivce, bez ohledu na to, jestli je to matematik, nebo švec. Dav nemůže být nikdy inteligentní. Pokud bychom smíchali vlastnosti všech jednotlivců v rámci davu, vznikl by z toho jen průměr, nikdy nějaká nová a lepší kvalita. Hlavní vlastností jednotlivce v davu je snižování vědomí vlastní individuality a zaměření myšlenek a citů jedním směrem, což má vážné následky (viz Německo od roku 1933). Dav je velmi jednoduchý a snadno se zapálí pro věc – to platí i pro pocity, dobré i špatné, které vyjadřuje. Protože dav zná jenom silné a extrémní pocity, vede rychle pouhá příklonnost ke zbožnému uctívání, nejasné podezření je neotřesitelnou jistotou; jiskra nedůvěry nebo averze se u jednotlivce v davu může rychle přeměnit do nenávisti. Síla pocitů v davu kvůli chybějícímu pocitu zodpovědnosti ještě vzrůstá. Zodpovědnost jedince se totiž v davu přenese nebo rozdělí mezi všechny, a tím se pocit zodpovědnosti snižuje. Zdání má vždy prioritu před skutečností, protože masa myslí v obrazech a nechává se jimi ovlivňovat. V davu ztrácejí nevzdělaní, závistiví nebo lidé naivní pocit vlastní neschopnosti; jejich bezmoc roste k hrubé, obrovské síle. Davy nikdy netoužily po spravedlnosti. A svéráznost nadutého vědomí je to, že se odmítá na věci dívat tak, jaké opravdu jsou. Dav touží po hotových názorech, jejichž úspěch neleží v pravdě nebo spravedlnosti, ale v jeho svatozáři. Tolik Le Bon.

Zákony zohledňují většinou jen většinu

Pro většinu je těžké zpochybnit svou vlastní dominanci, resp. převahu. Proto je odkázaná na korektiv menšiny. Menšinu tvoří většinou ti přemožení, podřízení. To je příčinou toho, že právě menšiny mají citlivé zkušenosti, které jsou pro společnost důležitější než zkušenosti s triumfem vítězství. Podřízení nejsou ve škále veřejného hodnocení nahoře na prvním místě, spíš úplně dole, protože většina všechno sebevědomě měří svými měřítky. Na konci se menšiny nebo podřízení sami se strachem a nevolí měří měřítky většiny a považují se za historicky irelevantní. Většina bývá toho názoru, že důležité jsou jenom velké národy a státy. Tak podléhají menšiny zákonům a zkreslenému pohledu většiny, protože jsou vystaveny jejím předsudkům a klišé. A většina ustanovuje autoritou své dominantní pozice normy a pravidla, podle kterých je třeba jednat, resp. ustanovuje, jak se společenské zdroje rozdělí. Tato konstelace sil ale nemusí být vždy spravedlivá.

Jsou-li v liberální společnosti menšinová práva z větší části zakotvená v zákonech, potom jejich každodenní prosazování není uspokojující. V liberální demokracii, jak píše filozof Christoph Menke, se sice pojmy jako rovnoprávnost a svoboda propagují, ale je přesvědčen, že tato diskuse musí ve společnosti postoupit. Na prvním místě by měla stát politická práva, která jsou i v dnešní liberální demokracii těžko prosaditelná. Menke si myslí, že je zapotřebí revoluce společenských poměrů, ba „permanence v revoluci“. Taková revoluce je ale teprve začátek, protože nikdy nedospěje ke konci: „Účelem revoluce je to, že stále pokračuje.“ Tím je také míněno, že nestačí, že nějaké zákony existují, nýbrž že prosazování zákonů představuje trvalý proces a pokaždé vyžaduje úsilí.

Podívejme se, co se stane, když většina v liberální demokracii menšinu utlačuje, jaké problémy při tom vzniknou. Konkrétně tu jde o vztahy z hlediska sociální psychologie. Z této perspektivy se dá ukázat, že ústavní články ani dobrá vůle nestačí, nýbrž že tu působí mechanizmy, které charakterizují i liberální demokracii jako neúplnou. Z tohoto pohledu se zabývá sociolog a psychoanalytik Fritz B. Simon skutečnými poměry sil ve společnosti a nároky na vládnutí. (Fritz B. Simon: Tödliche Konflikte: zur Selbstorganisation privater und öffentlicher Kriege. Heidelberg 2001). Zajímají ho konfrontace a s nimi svázané konflikty a boje mezi nejrůznějšími skupinami, které patří k takzvaným „vítězům“ a „poraženým“. Sportovní utkání ale zná konec a novou hrou začíná nový akt. Podobně se to děje v sociálních a společenských kruzích, vlastně v celém společenském životě, ale ve společnosti nemají „utkání“ jasný konec, nýbrž se konflikty táhnou dál. To znamená, že komplexnost konfliktů, jejich kvalita, historické kořeny a dramaturgie interakcí mezi skupinami se většinou redukují na rozpoznání vítěze a poraženého. Idea výhry, hrdiny, jeho triumfu a hrozba jeho ponížení patří k nejstarším myšlenkovým figurám evropské kultury. Poskytuje model zároveň pro interakci i komunikaci, podle kterého jsou vystaveny jak nejstarší mýty, tak moderní hollywoodské filmy (Frizt B. Simon: Die Macht des Verlierers. In: Süddeutsche Zeitung (Feuileton) (14./15.7.2001), čo. 160.). Vítěz společenských bojů potřebuje „pro svůj triumf souhlas a potvrzení podřízeného. Když někdo prohraje, ale vítězství druhého neuzná, boj pokračuje. [...] Odplata a protiútok jsou jenom odloženy.“ To znamená, že „podřízený je vždy ten, kdo rozhodne o porážce a vítězství, nebo vítěze vítězem udělá, k čemuž je potřeba kapitulace.“

Jedná-li se totiž o sociální kontexty, např. o etnické menšiny nebo většiny, kde nejsou společné dějiny obou stran ukončeny, vede vítězství k hegemonii silnějšího. Vítěz se pokouší schéma vítěz – poražený potvrdit a navždy ukotvit. Obě strany – vítěz jako poražený – vstoupí do komunikačního systému vítěz – poražený. Ale protože každé vítězství je jenom přechodným koncem interakční epizody, ne ovšem společných dějin, dostane jmenovaná konstelace charakter bojového vztahu. Ani jeden účastník nemá sílu definitivně vyhrát, ale oba mohou bránit tomu, definitivně prohrát. Každý má právo veta vzhledem k definitivnímu vítězství druhého. Často dochází k „eskalaci obětí“, která získává na strategické váze a která je často úzce svázaná s chorobnými příznaky jako narcizmus nebo pocit méněcennosti. Simon pohlíží na státy, organizace nebo sociální skupiny (jako etnické menšiny a většiny) a jejich interakce jako na právě takové systémy. Stojí-li ale takové systémy proti sobě, je úplné zničení protivníka téměř vždy vyloučené. Co je udržuje při životě, není (nebo ne především) fyzické přežití jejich členů, nýbrž komunikace, která z nich tvoří společnost a která jejich sociální skupinu vymezuje od druhých. Simon konkrétně: „Způsoby a sociální zvyklosti jedné kultury, subkultury nebo náboženství se dají jistou dobu potlačovat,“ mohou se násilně rozpustit jejich instituce a organizace, „mohou ale kdykoliv zase ožít, dokud existují lidé, kteří tyto komunikační způsoby znají“. Tak se dá individuální paměť využívat pro přežití sociálních systémů. „To je také důvod, proč jsou vítězství všude tam, kde jsou sváry mezi sociálními systémy (náboženství, etnik atd.), považována za konečné vítězství rozumu a jsou spojena s likvidací lidí – a proč to vlastně nikdy nefunguje. Je totiž téměř nemožné všechny členy jedné sociální jednotky zničit a tím zlikvidovat jejich sociální identitu. Dokud ještě existují lidé, kteří se označují za Židy, Armény, Palestince, křesťany [...], přežívá sociální systém „ti Židé, ti Arméni, ti křesťané atd.“ Zkušenost nás učí, že všem kontrahentům chybí k vyřešení problému fantazie. Kde pokračuje konfrontace, vyvíjí se chronický konflikt, jak je vidět na půl století trvajícím konfliktu mezi Židy a Palestinci. Proto musí být možné spojit řešení konfliktu s pocitem identity, s image, s představami o cti a statusu odpovědných členů obou stran. To je ale možné pouze tehdy, když se zabrání tomu, aby se jedna strana viděla jako ta podřízená, což se dá uskutečnit jenom kompromisy na všech stranách.

Lužičtí Srbové pod vlivem Němců

Co se ale stane, když se podřízený se svým osudem smíří, když je příliš slabý na odpor a jeho ponižování a marginalizování pokračuje? V případě demokratického státu, např. v dnešním Německu, bychom mohli vyhýbavě odpovědět, že všichni (také etnické menšiny) zde žijí v „neutrálně“ fungující liberální demokracii, kde všichni mají stejná práva, tj. i etnické menšiny. Názor, že liberální demokracie je vůči všem neutrální, vehementně odmítá filozof Christoph Menke. Dnešní liberální demokracie podle něj všem členům společnosti nebo státu poskytují nehledě na kulturní rozdíly stejný politický status. Různé způsoby, jak je život nazírán a hodnocen z odpovědných kulturních perspektiv, je pro liberální demokracii zdánlivě soukromá záležitost. Jestli je něco někomu kulturně blízké nebo vzdálené, vlastní nebo cizí, nemá nic do činění s právy, která mají pro všechny stejnou platnost. To ale potom naopak znamená, jak píše Menke, že politická práva nemohou brát v potaz kulturní hlediska a hodnoty, které tvoří náš soukromý život. Politická práva tak musí být kulturně neutrální, to znamená, že mezi kulturou a politikou je třeba zřetelně rozlišovat. To by znamenalo, že liberální demokracie nemají vztah ke kulturním hodnotám společnosti. Kdo ale toto tvrdí, namítá rázně Menke, přehlíží to, že principy sociální demokracie se dají využívat a uskutečňovat pouze ve světle odpovědných kulturních náhledů a hodnocení. Už samo politické rozhodnutí této otázky je výrazem kulturního hodnocení, které se vůči ostatním deklaruje jako platné právo. V každém okamžiku a na každém místě je platná liberální, demokratická rovnoprávnost vlastně vládou určité kulturní perspektivy. To potom také zcela jasně znamená „potlačování nebo přinejmenším marginalizaci jiných kulturních hodnot a nakonec vytvoření homogenity, resp. prosazení kulturní hegemonie.“ Prosazení liberálnědemokratické rovnoprávnosti je často rozplynutím ostatních sociálních a kulturních názorů. To můžeme dobře pozorovat např. ve dvojjazyčné Lužici. Lužickosrbské kulturní požadavky se mnohdy staví na jednu rovinu s německými nebo se s nimi zachází jako s požadavky německé většiny. Důsledné prosazení liberálnědemokratické politické rovnoprávnosti je ve skutečnosti ničením kulturního myšlení a způsobu života ostatních, v našem případě kulturních potřeb Lužických Srbů. Pro německou většinu, resp. pro politiky je to, ať vědomě nebo nevědomě, samozřejmé. Kultura lužickosrbské menšiny se podřizuje stejným kvalitativním a kvantitativním normám, které jsou ve skutečnosti zamýšleny, navrženy a zavedeny pro většinu. Tyto normy určují, jak se má co kulturně uspořádat. Ve vzdělávání, médiích nebo kulturních sítích jsou instalovány struktury, které mohou být užitečné, správné a potřebné pro německé obyvatele. Znevýhodňují ovšem kulturní požadavky Srbů, resp. ukazují se pro jejich účely kontraproduktivní – i kdyby je Srbové sami nakonec zastupovali. Jmenovaný problém můžeme pozorovat obzvlášť v aktuální debatě okolo potřebných reforem ve školském systému. Ačkoliv jsou němečtí politici v diskuzích nejprve ochotni akceptovat zvláštní menšinové uspořádání, argumentují nakonec v měřítkách většiny. Tak jedna okresní zastupitelka pořád opakovala stejnou otázku: „Řekněte mi prosím, jak mám Němcům vysvětlit, že chcete tu nebo onu výjimku?“ Ale to je přesně to, co by měla udělat. Mohli bychom vyjmenovat nespočet příkladů z každodenního politického života, ve kterém jsou Srbové stále konfrontováni s měřítky většiny.

Demokratické principy pomáhají stále ještě většině

Liberálnědemokratické principy si žádají politickou rovnoprávnost při vymezování celé kultury, která teprve společnost obohacuje. Její základy se ale nedají uskutečnit jinak, než že se prosazují kulturními rozdíly. Liberální demokracie ještě stále fungují tak, že rozdělují svoje a cizí, normální a nenormální. Tím nabývají jejich kulturní principy na platnosti a ty druhé jsou odmítnuty. Také politické (masové) strany v Německu, konzervativní i sociálnědemokratické nebo liberální, nemají z pohledu menšiny často vyvážené představy o demokratickém státě a jeho mechanizmech, na které se odvolávají a spoléhají. Konzervativci uznávají kulturní homogenitu, na které je založen liberální demokratický stát. Homogenita není nahlížena jako vládnoucí, ale je rozuměna jako přirozeně v „lidě“ existující (menšiny samozřejmě stojí mimo). Naproti tomu sociální demokraté jakož i liberálové popírají, že by měl demokratický stát vůbec zasahovat do kultury, čímž se také k jejím (kulturním) mechanizmům vůbec nevyjadřují.

Při veškerém dodržování a prosazování liberálnědemokratických principů se chovají politikové demokratického státu k srbské kultuře nediferencovaně, protože legislativní i exekutivní moc tohoto státu v praxi stále ignoruje kulturní zájmy Srbů navzdory akceptování menšinových práv a navzdory saské i braniborské ústavě, ve kterých jsou práva Srbů a podpora a ochrana srbské kultury výslovně uvedeny. Srbové se musí stále tak nebo onak ospravedlňovat, bránit svou existenci a perspektivu. Dominance německé kultury v Lužici se nedá překonat zákony, nýbrž pouze skutečným uznáním autochtonní srbské kultury.

Lužičtí Srbové ve skutečnosti nerovnoprávní

Právě v dnešních proměnách a krizích společnosti se jeví jasné rozpory. I když máme my Srbové vlastní instituce a lužickosrbskou nadaci (lužickosrbsky „Załožba za serbski lud“), kulturní potřeby Srbů se v reálném životě dostatečně neuznávají a stále marginalizují. A Srbové se s tím smiřují. To je ale dlouhotrvající fenomén. Ve společných německo-srbských dějinách na něj narážíme na každém kroku. Psycholožka Karin Bott-Bodenhausen ve své práci o pronásledování srbštiny v nacionálním socializmu mimo jiné dokazuje: „Pocit vlastní hodnoty u Srbů staletí trpěl. Už před rokem 1933 neměla srbština v německém světě nijakou prestiž. Mluvit srbsky bylo v době nacionálním socializmu dokonce rizikem. Pokud Srbové do té doby ještě mohli odmítání svého jazyka snést, byli teď kvůli jejímu používání přímo delikventy.“ Mnozí Srbové se podle autorky cítili opovrhováni a vyřazeni ze společnosti. Po porážce nacionálního socializmu v Německu se zdálo zrušení zákazu všeho srbského pro mnohé nepochopitelné, Bott-Bodenhausen cituje dotazovanou osobu: „...že je to možné, že jsme opravdu lidé.“ (Karin Bott-Bodenhausen: Sprachverfolgung in der NS-Zeit, Sorbische Zeitzeugen berichten. Lětopis (zvláštní sešit) 1997, str. 49.)

Přesto se předsudky a nepřátelství mezi Němci a Srby neztratily v NDR po druhé světové válce, ani po politickém převratu v roce 1989. Když se jmenované konflikty v demokratickém Německu kompenzují zákony, svobodnými médii a citem pro individuální práva, důstojnost a odpovědnost, nejsou rozpory – jak můžeme zjistit – překonané ani v liberální společnosti. Existence Srbů se bere na vědomí, ale jejich kultura se dostatečně nerespektuje, většinou folklorizuje, což je de facto zase marginalizace. Walter Koschmal (Walter Koschmal: Grundzüge sorbischer Kultur. Eine typologische Betrachtung. Bautzen 1995, str. 7) nebo např. tehdejší saský zemský ministr kultury Michael Naumann se na Srby, protestující před saským zemským sněmem 5. 4. 2000, obrátil s otázkou: „Was wollt ihr überhaupt? Wieviel seid ihr denn?“. A mohli bychom jmenovat mnoho dalších příkladů.

Srbové jsou jen nějaká menšina, ale politiky, novináře atd. už dál nezajímá, jakým způsobem se Srbové na menšinu „zmenšili“. Okolnosti, které jsou podobné mechanizmům marginalizace a potlačování nebo s nimi svázané, posilňují u Srbů komplex méněcennosti. Projevují se v nejistém vystupování, izolaci, samotě a chybějícím sebevědomí.

Z lužické srbštiny přeložil Stanislav Tomčík

Dr. Měrćin Wałda (*1951)

Vystudoval kulturologii na Univerzitě v Lipsku. Nyní pracuje jako badatel v oddělení empirických kulturních výzkumů a etnologie Lužickosrbského ústavu v Budyšíně. Zabývá se mj. lidovými zvyky a svátky, rozvrstvením identity a menšinovým sebepociťováním. Publikoval řadu vědeckých i populárních statí.