Důvodů je několik, ne všechny jsou v českém ministru zahraničí - některé však ano.

Zřetelný proizraelský postoj Česka, vyjádřený i (zdánlivým) "nedorozuměním" mluvčího českého ministerského předsedy, k žádnému úspěchu připět nemohl, jenom Izraeli potvrdil, že to s tím přemlouváním k příměří, jež si v té chvíli Izrael nepřál, nemohlo Česko myslet vážně.

O podílu jednotlivých členů mise na rozhovorech s paní Cipi Livni, panem Olmertem a Šimonem Peresem, nebylo veřejnosti vcelku nic sděleno - když Ferrerová poukázala Peresovi na potíže, jež má Izrael v obhajobě svého zásahu před světem, odpověděl jí Peres prostě, že Izrael se nesnaží zlepšit svůj obraz v očích veřejnosti - protože bojuje proti ozbrojencům. (Nemusel dodávat, že všemi prostředky - i tím, že do Gazy zakázal vstup novinářům, aby zpravodajství z bojů dostávala veřejnost výhradně přes izraelské síto.)

Dalším důvodem nezdaru mise - a ten už na Schwarzenbergovi nezávisí - je v postoji Unie jako celku - tento postoj nemusí žádný přítel izraelského státu koordinovat, protože je mu apriori nakloněn. EU ani nepředstírá jakoukoli formu "nátlaku" ve prospěch třeba humanitárních cílů - např. poukaz (už vůbec ne hrozbu), že slibovaná zvýšená forma spolupráce mezi Unií a Izraelem, k níž se přes výslovný nesouhlas evropského parlamentu zavázali ministři zahraničí členských zemí, bude odložena.

Jediná země, která by patrně mohla na Izrael zapůsobit, jsou Spojené státy - jež, jak víme, zabránily v Radě bezpečnosti přijetí rezoluce, kterou Izrael, a tudíž i US označily za "nepřijatelnou". (Ostatně nejeden pozorovatel se domnívá, že pro svůj útok, připravovaný po řadu měsíců, si Izrael vybral americké "bezvládí" - jedna administrativa má už prakticky sbaleno - i když G. W. Bush patřil ze všech posledních pěti amerických prezidentů k nejhorlivějším přátelům Izraele - a nová, jak vidíme z Obamova mlčení, se nechce zcela jasně k situaci vyjadřovat.)

V této situaci je tedy opravdu hodno pozoru, jak se do konfliktu vložil Nicolas Sarkozy a s vehemencí, kterou projevil už v konfliktu rusko-gruzínském, odjel do oblasti války.

Ať už je to "váha" Francie, jež se vždycky znovu pokouší hrát na Blízkém východě svou roli, nebo "váha" jejího prezidenta, tam, kde mise EU v čele se zástupcem země jí předsedající naprosto ztroskotala, hlava jedné členské země (relativně) uspěla.

Kdo ještě věří, že v této záležitosti něčeho dosáhne země, jejíž předseda má také vlastní plán - o kterém neudává žádné podrobnosti, čekaje možná na příměří - bude zřejmě velice zklamán.

Nechci sýčkovat, ale začínám se hned na začátku šestiměsíční euroslávy České republiky obávat, že i další snahy v řešení zapeklitých evropských problémů dopadnou pro předsednickou zemi podobně jako Schwarzenbergova mise na Blízkém východě. Zkrátka, osud nám nepřál a pro předsednictví EU vybral ironicky nejhorší okamžiky Topolánkova kabinetu.