Autor tuto anekdotickou story prolíná odkazy na Raskolnikova, hrdinu Dostojevského románu Zločin a trest. Waldemar líbá ruku spolucestující ("ruku blízko náramku") a zalykavě říká: "To nelíbám vás, drahá, ale lidské utrpení! Takhle líbal Raskolnikov!"

Čechov měl mimořádný smysl pro humor. Psychologické drásavé sondy Dostojevského tu doslova paroduje vzpomínkou na známého hrdinu svého profesního kolegy.

Je zřejmě osudovou záležitostí, že celé generace poznamenaly jiné, nicméně vůbec ne "záhadné" činy naší novodobé politické reprezentace . Po únoru 1948 se jí do cesty postavil vskutku bohatý stařec -- Sovětský svaz. Co všechno musela obětovat v zájmu štěstí celého národa! Jak se musela ponižovat, změnit se na nejvěrnější z věrných. Zatímco v Polsku, Maďarsku, Rumunsku si soudruzi vybojovali své odbojné pozice vůči Velkému Bratrovi, v našich zeměpisných šířkách zvítězila servilnost. V mnoha ohledech jsme byli papežtější než papež. Hrůzy stalinského teroru odhalil (sice jen pro stranickou vrchnost) Nikita Chruščov už v roce 1956, u nás se začalo s rehabilitacemi až na počátku 60. let. Socha Stalina v Praze byla největší na světě. Atd. Co však zejména vyčítám tehdejším československým komunistům je neschopnost pokusit se exportovat ze střední Evropy i základní demokratické hodnoty a tak smysluplně ovlivňovat dění v SSSR. V jisté míře, z pohledu ekonomů, se o to pokusili cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. Jejich Zvláštní zpráva č.4 však nenašla pochopení ani u Brežněva, ani u našich politiků.

Utajované tužby o štěstí, které A. P. Čechov mistrovsky zachytil na osudu zbohatlé dámy, potřeba konat dobro (u politiků mám na mysli neohroženě bojovat za demokracii, svobodu, všelidské hodnoty), to vše mohli začít naplňovat polistopadoví politici. Po desetiletí pochlebování, bezostyšném lhaní a zavírání očí ( Dobu vystihují tehdejší anekdoty. Např.: Proč musí 7.listopadu souložit manžel pouze se svojí ženou? Aby radost ze soulože nebyla větší než ze státního svátku.) Jenže, ve skutečnosti jako bychom jen přestoupili z jednoho vlaku do druhého. A jedeme sice na jinou světovou stranu, ale po těch samých kolejích. Do cesty se připletl nový bohatý stařec.