Protože lze vycházet z toho, že politická reprezentace Ruska musela nutně tušit, že ono škrtící objetí Gazpromu vůči Ukrajině způsobí obrovské potíže prakticky celé Evropě, je možné uvažovat i tak, že onen zásah, zdůvodňovaný většinou využitím zásad tržní ekonomiky, je vlastně jakousi ruskou formou průzkumu bojem s cílem zjistit, jak bude Evropa reagovat, do jaké míry je schopná podobné nárazové problémy vnitřně řešit, či alespoň oslabit jejich dopad, do jaké míry je schopná zaujímat jednotná stanoviska a do jaké míry tento nesporný atak může korigovat postoje toho či onoho evropského státu, nebo konkrétního politika k některým sledovaným problémům, spadajícím do sféry ruských zájmů.

Tady přece nejde o nějaký spor s Ukrajinou o dlužné peníze. Podobný spor by šel jistě vyřešit v tichosti, rychle a definitivně. Nástrojů k tomu má Rusko jistě dost. Tady skutečně může jít o prověření akceschopnosti a míry zranitelnosti Evropské unie. A Evropu ruští generálové tak jako tak stále považují za potenciální bojiště a budoucí válku za jediné účinné řešení hromadících se národních i globálních problémů. A konec konců odříznutí přísunu strategické suroviny je také forma války, navíc války velmi účinné, přinášející poměrně rychle své výsledky.

Právě tak by nebylo rozumné ani objektivní domnívat se, že celá akce je jakási soukromá záležitost Gazpromu jako ekonomického subjektu. Vazby představitelů Gazpromu na kremelské bojary (a tedy i na kremelskou politiku) jsou natolik zřejmé, že je tato možnost prakticky vyloučená.

Dokážu si docela dobře představit, že konečné řešení této situace, realizované až v době, kdy lidé v řadě evropských zemí budou ve svých ekologicky vytápěných domovech, splňujících nejméně normu EU 7, nuceni topit asi jako občané Leningradu za blokády, bude mít svůj leitmotiv v ústupcích Rusku v těch oblastech, kde Rusko není s Unií spokojené, tedy i v oblasti instalace radaru a raketových základen, nebo v oblasti koketování se vstupem dalších zemí z bývalé ruské sféry do Aliance či přímo do Evropské unie. Navíc je třeba vzít v úvahu, že se tato situace může kdykoli v budoucnu opakovat. Se stejným scénářem, s jiným cílem.

Dokážu si také představit i to, jak se bude dál vyvíjet reakce EU na tuto fatální situaci. Jak se dříve či později ten či onen evropský stát, existující díky svému historickému štěstí daleko od Moskvy, začne starat sám o sebe, protože dopad této situace na jeho dvorečku nebude tak velký a dokážu si také představit, do jaké míry se na základě bezmocnosti Unie cokoli v této věci řešit a vyřešit, změní rétorika i konkrétní činy Ruska vůči ostatnímu světu. Dá Bůh, že jen slyším trávu růst, ale kdo ví?

Možná, že celá tato neblahá událost, která ještě zdaleka nekončí, bude mít i některé pozitivní dopady. Kupříkladu i ve změně pohledu některých členských zemí EU na jadernou energetiku, jako na patrně jediný perspektivní a možný zdroj energie (včetně dalšího účelného využití vyhořelého jaderného paliva), bez nutnosti nezdravé a nebezpečné závislosti na Rusku (pokud se nemýlím, Korporace TVEL dodává v tuto chvíli jaderné palivo jen pro JE Dukovany). Změní to (možná) i pohled na další využití jiných fosilních paliv, jako je uhlí a na další, našimi ekology zavrhované možnosti. To vše i za cenu další ekologické zátěže. Ono nám patrně nic jiného nezbude, chceme-li i v budoucnu v té naší Evropě žít jako Evropané a pokud se nechceme vracet o několik epoch zpět.

Ta současná situace je, ať chceme či nechceme zcela mimořádná a vrcholně vážná. Mnohem vážnější, než si zatím naše veřejnost uvědomuje. Různé předpovědi o tom, že rok 2009 bude z mnoha hledisek velmi složitý, se možná naplňují. Pokud to tak je, vejde Česká republika do dějin Evropy jako stát, za jehož řízení se Unie dostala do velkých problémů a uvědomila si svoji nízkou akceschopnost, zranitelnost a svoje nedostatečné vnitřní vazby. Možná i jako stát, za jehož předsednictví se ty či ony nástroje řízení Unie přehodnotily a zlepšily. A to by naopak nebylo špatné.

Uvědomuji si, že to všechno je značně pesimistické a jako přání všeho nejlepšího do nového roku to ani trochu nevypadá. Velmi rád zjistím, že jsem se mýlil, ale zatím to vidím dost černě.

Realita je vždy mnohem horší než původní ideál.