Když Mojžíš snesl Izraelitům s hory Sinaj desatero, nalezl je malověrné a několik tisíc jich hned pro výstrahu nechal na místě zmasakrovat. Byl první, kdo porušil boží přikázání, a je slabou útěchou, že při pohledu na zlaté tele obě kamenné desky vzteky rozbil. Důsledně vzato, už je měl v ruce, už je přinášel vyvolenému národu. Potřísněný krví potom musel vytesat desatero nové, v pátém přikázání "Nezabiješ" do budoucna stejně nezávazné, jako to původní, darované Hospodinem.

Přesvědčilo se o tom v zápětí hned Jericho, nejstarší město světa. Když Izraelité vedeni Jozuem přešli ve 13. století př. n. l. Jordán do země kananejské, do země zaslíbené, město vyplenili a obyvatele povraždili. "A pohubili jako proklaté všecko, což bylo v městě, od muže až do ženy, od dítěte až do starce, a až do vola, dobytčete a osla ostrostí meče" (Starý zákon, kniha Jozue, kap.6, odst.21). Mezi tím už ale osídlil starobylou Palestinu druhý kmen, egejští Filištíni, jeden z mořských národů, po nichž má Palestina své jméno.

Vytvořili pětici městských států v čele s Gazou. Palestinci znejišťují Izrael už dlouho, provokaci mají zdá se v krvi od doby Goliáše. Ani David si to už tehdy nenechal líbit, a jak všichni vědí, s obrem se vypořádal po svém. Starým zákonem protékají potoky krve, většinou s božím požehnáním a často s Hospodinem jako nejvyšším vojevůdcem. Bible je jedna z nejkrásnějších a nejpoučnějších knih, jaké jsem kdy četl, v mnohém platná i pro dnešek, ale je také jedna z nejkrutějších, ba dokonce hororových knih.

Nechybí v ní čtvrcení, rozsekání na kousky a jiné pikantnosti, jež činili Izraelští svým nepřátelům a tím byl v podstatě potenciálně každý, kdo nebyl obřezán a nevyznával jediného boha, boha Izraelců, kteří odvozují svůj původ a "boží" nárok na Zaslíbenou zemi od Hospodina, který ji slíbil již Abrahámovi. "Naším mandátem na území Izraele je Bible!" Prohlásil 14. května 1948 první Izraelský president David Ben Gurion po rezoluci OSN, jež umožnila kontroverzní vznik nového státu.

Také ale Palestinci dokládají boží původ nároku na svoji zemi. Jestliže tak činí Izraelci skrze Abrahámova syna Izáka, kterého měl s manželkou Sárou, Palestinci jej dovozují skrze Abrahámova syna Izmaila, kterého měl Abrahám s otrokyní Hagar. Konflikt mezi Palestinci a Izraelci zdá se být v historických kořenech obou národů neřešitelný. Lze spekulovat o smysluplnosti vzniku státu Izrael v tak potenciálně konfliktní oblasti. Ne že bych jim ho nepřál, ale ti co v roce 1948 hlasovali pro nový stát jaksi zapomněli na historické souvislosti.

"Nesměšujte se s těmi národy, kteří pozůstávají s vámi!" Řekl kdysi Jozue Izraelcům a Hospodin později dodal: "A dal jsem vám zemi, v níž jste nepracovali, a města, kterýchž jste nestavěli, v nichž bydlíte; vinic a olivoví, kteréhož jste neštípili, užíváte". Ano, když přišli v biblické době židé do Palestiny, měli jenom manu, chléb od Hospodina aby nehladověli na poušti, svá stáda, stany a archu úmluvy. Přišli do země zaslíbené k hotovému. Izraelský stát je každopádně realitou, stejně tak i fakt, že tento národ má dobývání i obranu v krvi.

Na druhou stranu zažil ve své historii nejstrašnější pronásledování. A právě to je největší morální problém současného Izraelského masakrování v Gaze. Ať je to v soužití Palestinců a Izraelců jakkoliv, židé nemají po Osvětimi žádné právo kohokoliv zabíjet! Každý stisk kohoutku by měl být doprovázen vzpomínkou na obrázky hromad bezvládných mrtvol v koncentračních táborech. Neměli by vést žádné války a nikdo by jim s vědomím těchto souvislostí neměl poskytovat důvod bojovat.