Až teprve s českým předsednictvím vidí, že výroky ultrakonzervativního českého prezidenta a pravicové vládnoucí koalice v Česku se týkají celé Evropy. A že evropská pravice je - viděno z Česka - vlastně liberálně levicová, což se promítá jak do námětů na řešení ekonomické krize, tak i do "zelených" a multietnických agend. Zděšení evropských socialistických stran mělo přijít o několik let dříve. Integrace sociálně demokratických a socialistických stran doposud ale ignorovala (s výjimkou akcí SPD, kancléře Schrödera a Güntera Veheugena) východoevropské země a politické zápasy v nich probíhající. Stejně tak kašlaly na výchovu evropských politických sousedů evropští konzervativci, aniž analyzovali nebezpečí pro celoevropskou politiku z nich plynoucí. Zabývaly se pouze politikářskými kalkulacemi. A tak zatímco prakticky všechny evropské politické strany s výjimkou neofašistických populistů jsou pro-evropské a posilující evropskou liberální integraci jako evropskou protiváhu vznikajících kontinentálních nadstátních útvarů v Asii i Americe, Evropa dovolila východní pravici rozehrát populistické a neofašistické hry s xenofobií a etnofobií. S nacionalismem a náboženským fanatismem, s rozbíjením Evropy.

Teď poprvé spolu s Topolánkovým a Klausovým předsednictvím EU sklízí "západní" Evropa to, co svou lhostejností zasila. Pro evropské pravicové i křesťanské politiky by to měl být nejen námět k přemýšlení, ale i zhodnocení vlastních stranických postojů k ODS a KDU-ČSL. V Evropském parlamentu je na to pravé místo. PES, GUE-NGL, SEL i evropští liberálové mají ve vztahu k českým stranám jasno, lidovecká frakce, která vynesla k moci Barrosa, zdá se nikoliv.