Kolem státních vlajek se utvořil zvláštní ceremoniel. Například jako projev úcty k představitelům cizích států se vyvěšují při oficiálních návštěvách státní vlajky diplomatických hostů. Vyvěšování státních vlajek jiných států regulují zvláštní zákony (§ 8 zákona č.352/2001Sb.). Cizí státní vlajka se vyvěšuje vpravo od české. Při vyvěšování dvou různých státních vlajek před budovou nebo na průčelí budovy je možno vyvěsit českou státní vlajku zároveň samostatně na střeše budovy, aniž by to bylo chápáno jako projev nadřazenosti jiné státní vlajce. Při společném vyvěšení jedné státní vlajky České republiky a jedné vlajky Evropské unie je česká vlajka na čestném místě, t.j. vlevo při pohledu na budovu, před kterou jsou vlajky vyvěšeny. Vlajka Evropské unie zaujímá místo vpravo od české vlajky, protože jí není nadřazená. Jmenovaný zákon řeší i kombinace více vlajek, při čemž bere v úvahu i vlajky firemní.

Zákon tedy jasně stanovuje zdvořilostní procedere vůči přátelským diplomatickým návštěvám. Ve státech, ať velkých či malých, kde se z nejvyšších míst záměrně a uměle nepěstují komplexy národní identity a suverenity, na hradech a zámcích, kde rezidují hlavy státu, vesele vlají modré vlajky Evropské unie. Pro jistotu jsem se zeptal v prezidentských kancelářích v Berlíně, Vídni a Bratislavě. Všude jsem dostal odpověd: ano, modrá vlajka nám tady vlaje, vždyť je to normální.

Byly doby, kdy Pražský hrad patřil českým králům. Jeho dnešním majitelem je Česká republika, tedy i já jako český občan se podílím na tomto jedinečném historickém majetku. Správcem objektu je Správa Pražského hradu.

Český prezident je na Hradě přechodný uživatel úředního bytu po dobu svého funkčního období. V zákonu o vyvěšování státní vlajky jsem nenašel žádný specifický odkaz na zvláštní prezidentskou pravomoc o tom jak zacházet na Pražském hradě se státními symboly a se symbolem Evropské unie. K tomuto společenství se občané České republiky zřetelně přihlásili ve svobodných volbách 13. a 14. června 2003 s 73,33 procentní většinou při 55,21 procentní volební účasti.

Klausovy výhrady proti Lisabonské smlouvě a proti Evropské unii mi připadají příliš povšechné. Německého přísloví říká, že "Der Teufel steckt im Detail", což přeloženo do češtiny znamená, že věcné řešení spočívá v podrobnostech. Proto bych Václavu Klausovi v zájmu jeho vlastní věrohodnosti doporučil, aby vypracoval svůj podrobný protinávrh, jak organizovat Evropskou unii. K prezentaci vlastní koncepce bude mít příležitost 19. února 2009 při vystoupení v Evropském parlamentu, na které se podle vlastních slov docela těší.

Konkrétním solidním protinávrhem by totiž mohl zabránit demonstracím evropských "maoistických" poslanců typu Cohn-Bendita, které podle vlastního vyjádření předvídá.

Soudě podle komentářů mezinárodního tisku se to takovými "maoisty" mezi evropskými poslanci (a nejen poslanci) jen hemží. Titulky mezinárodních médií nejsou pro Václava Klause právě příznivé, jak se lze dočíst v mezinárodním tisku: "Prchlivý Čech chce být tváří Evropy" (New York Times), "O, bože, ted příjde Klaus" (Die Presse), "Provokatér z Prahy" (The Times), "Zabrzdí Klaus Evropu?" (Der Spiegel), "Nevrlý Klaus" (Le Monde ). Tyto titulky jsem si vypůjčil z novoročního rozhovoru prezentovaného v iHNed zpravodajství.

V letošním novoročním rozhovoru Klaus přiznává, že neumí myslet v kategorii Evropa. Chtěl bych mu připomenout, že v předkomunistických českých (československých) gymnáziích se vyučovala nezaměnitelná specifičnost evropské kultury, počínaje antickou judaisticko-řeckou filosofií, římskou imperiální civilizací, přínosem křesťanství k evropské kultuře, renesancí, reformací, protireformací a osvícenstvím, což byly evropské kulturní epochy, pokrývající a do jisté míry kulturně sjednocující celý kontinent. Nejsou to jen jakési imaginární chiméry. Tyto stavební kameny evropské identity jsou pevně zakotveny v hudbě, písemnictví, filosofii a zcela hmatatelně v evropské architektuře. A o této kategorii Václav Klaus neumí přemýšlet? Jestliže to neumí, pak se obávám, že zastává funkci, do které intelektuálně nedorostl.

Václav Klaus podezírá Brusel z náklonnosti k antidemokratickém dirigismu a srovnává jeho administrativní metody s metodami diktatur. V novoročním rozhovoru říká: "Nejrychlejším systémem rozhodování je systém diktatury jednoho muže, který neztrácí čas nějakými nevrlými, cholerickými připomínkami těch, kteří s jeho rozhodováním nesouhlasí. To je velmi rychlý, efektivní systém. Oproti tomu byla vymyšlena metoda zdlouhavá, pomalá, komplikovaná, která se jmenuje demokracie. Lisabonská smlouva je metodou, jak se přibližovat k tomu prvnímu a vzdalovat se od toho druhého."

O něco dál se však Václavu Klausovi do textu tohoto novoročního interviewu připletlo doporučení české vládě, že by bylo záhodno zastavit námitky Zelených tím, že by se jim mělo pozastavit právo blokovat stavby silnic. Nezáleží na tom, zda s návrhy Zelených souhlasíme nebo ne, je však tato věta o pozastavení demokratických (zdlouhavých) práv v souladu s předchozí kritikou bruselských nedemokratických metod? Neprotiřečí si Klaus?

V dnešním vydání iDnes.cz se dočítáme, že Václavu Klausovi za dva roky přestala důvěřovat čtvrtina příznivců. Od roku 2007 podle průzkumu Centra veřejného mínění ztratil 18%. Je to logický důsledek množících se politických faux pas.

V souvislosti s českým předsednictvím v EU je načase se zamýšlet nad tím komu patří Pražský hrad a kdo a jak reprezentuje český stát před tváří Evropy, kdo a jak přispěje k tomu, aby se tento stát sebevědomě a kreativně zapojil do evropské spolupráce, bez pubertálních komplexů proti všem.