Obamovi podstatně pomohla ke zvolení obrovská síť aktivistů a sympatizantů ve šech padesáti státech Unie, fungující souběžně s tradičními mechanismy Demokratické strany a do značné míry nezávisle na tradičních politikářích ve stranickém vedení. Říká se jí „0bamova mašina“, ale ve skutečnosti ji v průběhu uplynulých čtyř let vytvořil a vedl Howard Dean, předseda Národního výboru demokratické strany a hlavní šéf Obamovy předvolební kampaně. Tato síť zorganizovala Obamovi neobvykle silnou a aktivní podporu zdola – a to politickou i finanční, dala mu částečnou nezávislost na finančních darech velkých korporací, a účinně ho chránila před nevhodnými zásahy stranických bossů. Její osobitost spočívala v důmyslném a rozsáhlém využívání internetu a e-mailu. Na internetu byla systematicky zveřejňována ve stručné formě hlavní programová a politická stanoviska. E-mail byl využíván k oboustranné komunikaci s aktivisty a příznivci – sdělovala se jim nejen stanoviska, informace, prosby a požadavky směrem z centra na „periférii“, ale také směrem od aktivistů a místních skupin až do centra. Tato síť pokrývající celé Spojené státy a přesahující do zahraničí nebyla příliš hierarchická, spíš polycentrická, a v různých svých uzlech měla zřejmě schopnost vyhodnocovat to, co říkají a chtějí aktivisté na základní úrovni, a reagovat na to.

Zatím lze jen odhadovat, jak rozsáhlý systém „pracující zdola“ tak vznikl a co práce stálo jeho vybudování. Podle různých zpráv je v jeho e-mailovém adresáři 10 až 12 milionů adres a adresář byl v jednom okamžiku dokonce nabídnut jako záruka na bankovní půjčku, když kampani v jednom okamžiku došly peníze. Pak se ale rychle podařilo mobilizací drobných přispěvatelů díru v rozpočtu ucpat. Howard Dean prý reagoval na honosný předvolební banket viceprezidenta Dicka Cheneyho, který měl vynést republikánům velké peníze, tím způsobem, že po systému rozeslal záběr sebe sama, jak jí obyčejný sendvič, s doprovodným textem ve smyslu „trumfněme je“. Peníze začaly přicházet okamžitě a prý jich bylo nakonec víc, než kolik získal Cheney.

Obamova – Deanova mašina se už zřejmě stala milníkem v dějinách politických systémů a institucí. Vznikla nová alternativa klasické politické straně. Nevznikla zčista jasna – Dean se opíral o své zkušenosti z roku 2004, kdy se neúspěšně účastnil volebního boje o úřad prezidenta a vypadl už v demokratických primárkách. Podle některých analytiků sahají kořeny této alternativy do 60. a 70.let ke hnutí zemědělských dělníků na jihozápadě USA vedenému Cesarem Chavezem, podle jiných sahají až ke Gándhímu. Tehdy ovšem ještě nebyl internet a zásluha Howarda Deana je v tom, že inicioval vytvoření systému využívajícího obrovské možnosti internetu v zájmu hnutí zdola.

Je samozřejmě otázkou, jaké budou osudy tohoto stroje nyní, když se Obama stěhuje do Bílého domu. Zatím se neví, zda Obama bude chtít zachovat jeho schopnost mobilizace zdola a případně k jakým účelům, a zda ho bude dál používat k ochraně před stranickými bossy, kteří se na něj teď sesypali s nejrůznějšími návrhy, požadavky a očekáváními. Situace je nejasná. Howard Dean už rezignoval na svou funkci předsedy Národní rady Demokratické strany. (Že to udělá, už ovšem ohlásil dávno předtím – zřejmě dobře předvídal vývoj.) To vše ale není z našeho hlediska tak podstatné.

Jaká nejdůležitější závěry vyplývají z toho všeho pro nás v České republice není třeba příliš vysvětlovat. Hnutí proti antiraketovému radaru USA v Brdech (ve skutečnosti radaru typu „hvězdných válek“) a jiná hnutí zdola už využívají internet a e-mail v dost velkém rozsahu. Zkušenost z USA ukazuje, že je to slibná cesta, pokud se po ní bude důsledně pokračovat a pokud bude propojována s „klasickými“ způsoby politické práce. Také u nás už vznikají zatím menší, ale docela účinné systémy typu Obamovy-Deanovy mašiny fungující paralelně s tradičními politickými stranami.Mají budoucnost.

K tomu poznámka důležitá pro české poměry. Paralelní politická mašina může a v našich poměrech musí fungovat do značné míry decentralizovaně nebo polycentricky, jako distribuovaná síť. Na naši situaci se dobře hodí další politická koncepce vzniknuvší ve Spojených státech, které se říká „inkoustová kaňka“ (inkblot) nebo „olejová skvrna“ (oilspot) a která se používá velmi rozmanitými způsoby. Jde o vytváření jednotlivých ostrůvků a ostrovů „pozitivní deviace“, tedy kladné úchylky takovým způsobem, aby se za vhodné situace tyto ostrůvky mohly spojovat, byť ne natrvalo, a navzájem spolupracovat. To předpokládá, že budou podobně programově zaměřeny a že nebudou plýtvat energií na boje mezi sebou. Pak mají často mnohem větší šanci na úspěch než pokusy vytvořit nějakou jednotnou a centrálně řízenou sílu. Vyžaduje to ovšem ode všech zúčastněných nový, náročnější a důmyslnější způsob provádění politiky.

Aplikováno např. na hnutí proti radaru v ČR nemá vůbec smysl naříkat nad tím, že se jednotlivé protiradarové skupiny nedokáží sjednotit (a tudíž také nějak centralizovat), aby moly lépe uplatnit svůj vliv. Naopak, hnutí bude dnes silnější, pokud jednotlivé skupiny budou moci jednat dle svého uvážení – za předpokladu, jak již bylo řečeno, že půjdou všechny stejným základním směrem a že nebudou bojovat navzájem mezi sebou. Pak budou schopny i vzájemné koordinace , když to bude zapotřebí.

Stejně tak nemá samo o sobě příliš velký význam tvrzení, že proti stále globálnějšímu a více transnacionálnímu postupu privilegovaných má odpor neprivilegovaných smysl jedině tehdy, bude-li také globální a transnacionální. A už vůbec nemá smysl naříkat nad tím, že se to zatím nedaří. Uplynulé měsíce - zejména prohlubující se globální eknomická krize – přinesly řadu důkazů o tom, že národní státy vůbec nejsou odepsaným prvkem vznikajícího globálního systému a že v mnoha případech je možné a nutné jednat právě v jejich rámci. Také zde lze uplatnit logiku inkoustových skvrn, podle níž se různé národní iniciativy mají z vlastní vůle vyvíjet tak, aby pomáhaly vytvářet globální kontext a aby do něj také začaly zapadat. Chce to „jen“ hodně odvahy a ochoty a schopnosti pracovat. V tomto ohledu nevidím důvody k beznaději.