Například americký historik Jerry Harris se ve svém příspěvku „Transnacionální kapitalistická třída a boj o hegemonii“ věnuje hlavnímu dialektickému sporu dneška - konfliktu mezi globálním systémem národních států a transnacionálním světovým systémem. Jinými slovy řečeno, je globalizace národní nebo třídní projekt? Ukazuje se, že dochází k ústupu od globalizace založené na národních státech, což je patrné především při pohledu na Evropu. Ale ani v Americe není globalizace pojímána jenom jako národní projekt, tj. projekt americké hegemonie, naopak se stává programem vytvářeným vznikající transnacionální kapitalistickou třídou. Střet těchto dvou přístupů (tj. konflikt mezi americkými hegemonisty a nadnárodními globalisty) se pak odráží i v reálných politických událostech, kde dochází ke konfliktu zastánců těchto dvou pojetí, jako bylo například odvolání Wolfovitze z pozice šéfa Světové banky.

Podobné téma ve své studii „Překonávání teorie imperialismu: globální kapitalismus a nadnárodní stát“ rozvíjí také významný americký sociolog William Robinson a velmi věcně, logicky i empiricky podloženou argumentací, polemizuje se zastánci teoriích „nového imperialismu“, kteří mají své počátky u Hilferdinga a Lenina a dnes jsou jejich hlavními exponenty David Harvey a Ellen Woodová. Jejich hlavní tezí je, že světový kapitalismus 21. století je složen z domácích kapitálů národních ekonomik a světová politika je poháněna vládami, které sledují své vlastní zájmy. Ale copak si tito autoři neuvědomují, vznáší námitku Robinson, že již Marx odmítal národní zájmy jako masku pro třídní a sociálně-skupinové zájmy? A dnešní státy také nemají uzavřené trhy, teritoriálně založenou výrobu ani oddělený finanční systém. Harvey chybně osamostatňuje roli prostoru, když hovoří o „asymetrický vztazích směny“ jako teritoriálních vztazích směny mezi národními státy a opomíjí, že vztahy směny jsou sociálními vztahy mezi sociálními skupinami. Tak například indičtí akcionáři IBM, jež má sídlo v USA, soupeří s akcionáři jiné americké korporace, Cognizant, která je jejich hlavním konkurentem v Indii. V této souvislosti stojí za to upozornit, že se připravuje český překlad Robinsonovi knihy „Teorie globálního kapitalismu“ a že autor v březnu navštíví Prahu a přednese zde dvě přednášky.

Český filosof a sociální vědec Marek Hrubec ve svém příspěvku „Sociální kritika v globálním kontextu“ se zabývá regulací ekonomické globalizace z hlediska sociálních skupin, jež nejvíce negativně postihuje. Ukazuje, že nadnárodně působící finanční instituce a korporace měly v posledních desetiletích zásadní vliv na formování globálního kapitalismu, který odkrývá limity koncentrace kapitálu v národním měřítku. Současně s tím se vyčerpávají možnosti regulace kapitálu ze strany národních států, které nejsou schopny nadnárodní kapitál korigovat. Protesty různých skupin obyvatelstva, například požadavky sociálních fór od lokální roviny až po rovinu globální, však začínají formulovat nadnárodní kritiku. Tato kritika se snaží využít dosavadních možností extrateritoriálního uznání a v návaznosti na jeho rozvinutí nové, nadnárodní formy regulace v regionálním a globálním měřítku. Požadavky kritické teorie sociální spravedlnosti, které autor formuluje zejména k nárokům globálních chudých, ukazují, že nadnárodní kapitál vyžaduje nadnárodní kritiku a nadnárodní regulaci.

Slovenský filosof Ladislav Hohoš ve své studii vnímá globalizaci primárně jako ekonomický proces, který formuje hegemonii globálního kapitalismu a vede k výrazným a zvyšujícím se globálním nerovnostem. Ukazuje možné tři scénáře globalizace, přičemž mimo jiné navazuje na Bondyho úvahy o globalizaci.

Článek dvou amerických politických filosofů, Nicolause Tidemana a Petera Vallentyna, je normativní, tj. snaží se zodpovědět na otázku, jaké by mělo být rozdělování nedostatkových zdrojů ve společnosti (nejen v rámci národního státu, ale i globálně). Zároveň také čtenáře seznámí s přístupem jednoho z hlavních proudů v současné politické filosofii, s tzv. levicovým libertarianismem. Ten, stejně jako pravicový libertarianismus, přiznává jedinci nárok na vlastnictví sebe sama, tj. má zaručena práva, která stát nesmí porušit, mimo jiné, nesmí přerozdělovat výsledky jeho práce. V protikladu k pravicovému libertarianismu ale požaduje, aby každý člověk měl nárok na stejnou hodnotu vnějších tj. přírodních zdrojů (protože ty nebyly nikým vytvořeny, tudíž nemá nikdo větší nárok na jejich vyšší podíl). Ten, kdo si jich přivlastní více, než mu náleží, je povinen platit poplatek za jejich používání. Ten by byl poté přerozdělován těm, kteří si těchto zdrojů přivlastnili méně.

Z dalších autorů jmenujme ještě předního amerického politického ekonoma Samuela Bowlese (který ukazuje, že i v globálně propojené ekonomice je možné realizovat egalitární přerozdělování), podnětného brněnského filosofa Břetislava Horynu (s provokativně znějícím příspěvkem - „Má smrt je protestem proti bídě světa“), významného německého politologa Thomase Poggeho (věnujícího se globální chudobě a lidským právům), americkou politickou filosofku Iris Marion Youngovou (tematizující otázku odpovědnosti a globální spravedlnosti) a známého českého sociologa Jana Kellera (věnujícího se globalizaci ve vztahu ke střední třídě).

V souvislosti s globální finanční krizí lze říci, že žádný jednotlivý stát se svými finančními injekcemi do bankovního sektoru nebyl schopen krizi zastavit - a i nadnárodní řešení krize zatím nevykazuje příliš optimismu. Jinak řečeno, transnacionální kapitalismus vyžaduje transnacionální kritickou odpověď. Kniha ukazuje, že řešení globální finanční krize si lze jen těžko představit bez rozboru fungování globálního kapitalismu a jeho sociálně-kritické analýzy.