Obama v této krizové době jistě nemůže počítat s obvyklými sto dny hájení, nicméně před lednovou inaugurací dosud sklízí výhradně plody vítězství. Je tedy celkem jedno, jestli ho Sarah Palinová označuje za machistu, pokud za ním stojí kovaná feministka Camille Anna Paglia. Dokud mulata Obamu z populárnějších osobností kritizuje pouze Arnold Schwarzenegger (za to, že má prý příliš tenké nohy -- což by mu, pravda, mohlo poněkud vadit, pokud by v Bílém domě po večerech šlapal zelí), kritika najde své ucho pouze mezi rasisty-zahrádkáři seznámenými s hegelovskou koncepcí negace negace. A těch myslím zase tolik nebude...

Po dvojím přehlédnutí Packerova textu jsem musel konstatovat, že pro českého čtenáře by byl kompletní překlad rozvláčný, zatímco krácení by nutně skončilo rozbitím eseje, v němž se očekávání změny stalo emulgátorem umožňujícím spojení disparátních témat. Proto následující řádky pouze shrnou některé motivy, které George Packer nadhodil, a v žádném případě nenahrazují četbu původního textu.

Obamovský mýtus

Obamovo prezidentství je v Packerově eseji charakterizováno jako "transformativní" a postaveno do jedné řady s jeho předchůdci Washingtonem, Jeffersonem, Jacksonem, Lincolnem, Theodorem Rooseveltem, Wilsonem -- ale především s Franklinem Delano Rooseveltem, který v roce 1932 čelil Velké depresi.

"Transformativní prezident" má pak být ten, jehož zájem je spíše obecný než zvláštní, a kdo je navíc s to Americe nabídnout "morální vůdcovství" zahrnující i filosofickou složku. Řečeno jazykem Maxe Webera: Od Obamy se tedy očekává, že v krizové době prezidentské funkci dodá znaky charismatického panství. To je zřejmě pravděpodobné a dokonce i potřebné -- s tradicí kritického odstupu od moci a jasného oddělení moci světské od duchovní, jakou se vyznačuje evropský kontinentální liberalismus, lze však něco takového špatně sloučit.

Zjevnou fascinaci osobností příštího prezidenta posilují i některé další momenty. Packer si dobře všiml, že zatímco za každým z "transformativních prezidentů" stálo nějaké hnutí s širším a dlouhodobějším programem -- za Lincolnem abolicionisté, za Rooseveltem odbory, za Johnsonem hnutí za občanská práva -- za Obamou ale nalezneme jen cosi na způsob fanklubu sjednoceného kromě obdivované osoby jen společným cítěním generace, která má potřebu vymknout se antinomiím clintonovsko-bushovské éry. Skutečnost, že Obama "pro různé skupiny voličů reprezentuje různé verze morálního vůdcovství", souvisí ovšem s všeobecnou fragmentací postmoderních společností a potřebou zvládat různost skrze souběžné sledování několika marketingových strategií zacílených na různé zájmové skupiny. Dojem chybějící zřetelnosti ještě dále zesiluje fakt, že Packer mezi Obamovými spolupracovníky nezískal žádnou odpověď na otázku, jaké jsou jeho oblíbené knihy.

Barack Obama je na jedné straně charakterizován jako politik "poststranický", na druhé straně jako "progresivní" (ve smyslu inklinace k levému křídlu Demokratické strany). Packer nijak neskrývá, že obě charakteristiky mohou být v rozporu. "Poststranickost" potenciálně rozšiřuje základnu veřejné podpory o některé voliče Republikánů; "progresívnost" ji naopak zužuje. Očekávání, že se Obamovi podaří vyřešit kvadraturu kruhu tím, že posune politický střed výrazně doleva, prověří čas.

Obama prý odmítá "příliš zjednodušovat" a údajně se vyznačuje též averzí k přímé osobní konfrontaci. Vzhledem ke všemu ostatnímu, co bylo o předpokládané roli jeho osoby napsáno, by to byly spíše uklidňující charakteristiky.

Nový liberalismus?

Očekávání amerických intelektuálů spojená se samotnou osobou nového prezidenta, jak je zmapoval Packer, jsou ovšem jedna věc; druhá věc je přítomnost oné "filozofické složky" morálního vůdcovství, o níž byla v úvodu řeč. Podle bývalého Obamova kolegy na University of Chicago a dnešního harvardského profesora Casse Sunsteina se touto filozofickou složkou má stát "deliberativní demokracie". V bestselleru "Odvaha k naději" se tento výraz objevuje ve smyslu konverzace mezi dospělými lidmi, kteří si naslouchají, snaží se navzájem přesvědčit argumenty a důkazy a zůstávají otevřeni možnosti, že se mohou mýlit. Tato představa se ovšem velmi blíží mocensky neovlivněné komunikaci Jürgena Habermase nebo teorii spravedlnosti Johna Rawlse, jehož žák Joshua Cohen ostatně termín "deliberativní demokracie" teoreticky definoval.

V americké politické praxi má k tomuto modelu zatím nejblíže tamní Strana zelených. Obamovo extenzívní užití internetu v prezidentské kampani je snad potenciálním příslibem v tomto směru, ale opět dvojznačným. Může totiž vyústit jak ve větší transparentnost vládnutí, tak i ke zvýšení neformálního osobního vlivu prezidenta na občany, který by nebyl zprostředkován masmédii a jehož veřejná kontrola by byla poněkud ztížena. "Franklin Delano Roosevelt používal rozhlas a Reagan televizi k tomu, aby mluvili k veřejnosti bez okliky přes tisk, a Obama může dělat totéž s webem," píše Packer.

"Poststranickost" Obamy má spočívat mimo jiné v tom, že pragmatický prezident se nehodlá nechat "vecpat" do dichotomie "státní kontrola -- volný trh" a chce zavést novou kombinaci obojího -- totiž zvětšit roli státní regulace, ale zároveň se poučit z volnotržní filozofie 80. let a vyhnout se nadměrné státní reglementaci. Zatím -- kromě několika konkrétních opatření v souvislosti s hypotéční a finanční krizí -- zůstává ekonomická politika Obamovy éry spíše v rovině principiálních prohlášení o aktivní roli vlády a důrazu na "všeobecnou ekonomickou bezpečnost".

Pokud jde o kulturní a právní záležitosti, "Obamův liberalismus je spíše procedurální než substantivní" - věří tedy spíše ve spravedlivá pravidla než ve faktickou rovnocennost účastníků rozpravy.

Arthur Schlesinger Junior prý zjistil, že v americké politice dochází s periodou zhruba třiceti let k výkyvům mezi důrazem na konzervatismus a důrazem na reformu, mezi individualismem a ideou společného údělu. Autor eseje Nový liberalismus George Packer v danou chvíli má za jisté, že Obama reprezentuje návrat kyvadla k reformě a důrazu na veřejné blaho. "Jídla bude méně, s menším množstvím zajímavých chutí, ale bude spravedlivěji rozděleno," doufá.

My zpoza oceánu zase doufejme, že institucionální změny nastartované za Bushe "kvůli posílení národní bezpečnosti" - změny, které nebezpečně oslabily ústavní systém založený na rozdělení moci a soustavě brzd a rovnováh - v kombinaci s charismatickým vůdcem nezpůsobí další krizi "velké americké improvizace jménem demokracie".

Ale o tomto riziku podrobněji zase jindy.

17.11. 2008, The New Yorker, Packer, G.: The New Liberalism. How the economic crisis can help Obama redefine the Democrats. ZDE