Tradičně dosud šlo o více či méně popularizační zobrazování postupu rekatolizace a jejích dopadů zejména na intelektuálně aktivní vrstvy šlechty a měšťanstva. Doposud jsme byli v naprosté většině krmeni klasickým obrozeneckým přístupem, který má svůj původ kdesi na počátku českého národního obrození (u exjesuity a prvého moderního českého učence, abbé Josefa Dobrovského), byl pak převzat prof. Masarykem do jeho politické koncepce a nakonec i propagandistickým aparátem gottwaldovského režimu konce 40. a v 50. letech 20. století. Jde o přístup jistě ve své době významný a funkční, jenže ahistorický. Podle něj se hlavní linka "smyslu" českých dějin vine od velkých vrcholně středověkých přemyslovských vladařů k císaři a králi Karlu IV. Lucemburskému a pak již je hlavní linií jednoznačné dějinné progrese husitství, kališnictví a následný renesanční rozkvět učenosti a kultury v zemi "dvojího lidu", tedy katolíků a různých nekatolických denominací, jež musely po téměř dvě století koexistovat vedle sebe. Protestantství je chápáno jako jednoznačně progresívní a bělohorský vojenský debakl vzbouřených stavů ztotožňovaných s nekatolickou většinou je vykládán jako naprostá národní katastrofa následovaná dobou temna, regrese a nucené rekatolizace. Barokní doba je dobou národního rozkladu, destrukce až na krok od zániku českého etnika. Přitom bývá národ chápán zpravidla zase ahistoricky, tedy tak, jak jej definovalo 19. století: v duchu novodobého nacionálního chápání na bázi jazykové sounáležitosti. Tento ahistorismus umožňuje přehlížet starší pojetí zemského vlastenectví, přežívajícího dlouho zejména ve šlechtickém prostředí, jehož podstatou bylo pozemkové vlastnictví v zemi, v rámci daného státního útvaru a s tím spojené přijetí do tuzemské stavovské společnosti. Přehlíží se pochopitelně i významný vliv jazykově německy orientovaného luteránství v předbělohorských Čechách. Překonáním regresu doby temna bylo až národní obrození a rozkvět moderního národa v průběhu 19. století, poté dovršený vznikem vlastního národního státu.

Proti této převažující tradiční představě o smyslu českých dějin stojí pak vypjatá katolicistní glorifikace baroka a doby rekatolizace jako období kulturního rozkvětu, která je rovněž nekritická, ahistorická a polovičatá, jen s obrácenými znaménky. V dnešní době ústí do takových absurdit, jako je jednostranný obdiv a nekritické glorifikování jesuitů a různé rádoby hluboce kritické, ve skutečnosti však spíše mělce agitační polemické výlevy proti husitství.

Proti těmto tradičním a nehistorickým přístupům volí mladý italský historik - bohemista Alessandro Catalano věcnost a podrobný popis faktů, výklad vede až na jejich základě. Jeho kniha je cenná v tom, že je plastickým vhledem do katolického prostředí, do prostředí plného různých zájmů, kariér a silné rivality mezi duchovními řády, mezi politiky a církevními institucemi, mezi vídeňskou vládou a Svatým stolcem v Římě. Podrobně popisuje půl století trvající soustavné úsilí pražského arcibiskupa a kardinála, původem Rakušáka Arnošta Vojtěcha z Harrachu o uskutečnění vlastní koncepce obnovy katolické církevní organizace v Čechách počínaje založením arcibiskupského semináře, snahou o obnovení vlivu na jesuity zcela ovládnutou pražskou universitu a konče reorganizací církevní správy (zejména zakládání nových biskupství - v Litoměřicích a Hradci Králové, soustavné snahy o obnovu kvalitně zabezpečené a fungující sítě farností - po období reformace, jež tuto síť zanechalo v naprostých troskách). Je zajímavé sledovat, kolik úsilí stál Harracha každý malý pokrok, kolik z jeho záměrů zůstalo neuskutečněno nebo provedeno jen v zárodečném stavu, kolik složitých jednání se světskou mocí včetně samotného císaře, kolik tvrdých konfliktů s otci z Tovaryšstva Ježíšova musel absolvovat on i jeho spolupracovníci, vesměs Italové, zejména kapucíni v čele se skvělou a zajímavou, jakkoli politicky kontroverzní osobností Valeriána Magniho, vášnivého polemika proti jesuitům, který došel plného ocenění až v dobách osvícenství. Ale mezi osobnosti z Harrachova nejužšího okruhu patřil i Juan Caramuel z Lobkovic, který byl po určitou dobu - k nespokojenosti tuzemských prelátů - nejbližším kardinálovým spolupracovníkem. Byly dokonce doby, kdy se oba jmenovaní pánové měli důvod obávat římské inkvizice.

V poněkud nepřehledných politických hrátkách těch let a desetiletí vystupují prostřednictvím mnoha dílčích poznatků na povrch dějinné souvislosti a trendy. Podstatou pobělohorského období byl zásadní systémový posun v úloze státu a jeho vztahu k církvi. Obnovené zřízení zemské znamenalo prvý krok na cestě k dovršení absolutistických snah panovnické moci. Tyto snahy se projevily i ve vztahu k církevním institucím a jejich právnímu postavení. Začala výrazně narůstat státní (politická) ingerence do církevních záležitostí a tomu odpovídalo i postupné oslabování Římské kurie a jejího vlivu dovnitř habsburského soustátí. Tady někde se vyvíjejí spolu s prosazením absolutismu prvé předzvěsti novodobé státnosti, novodobého chápaní státní suverenity, prazáklady toho, co je označováno jako osvícenské reformy druhé poloviny 18. století.

Pokud jde o způsoby provádění rekatolizace, byli Harrach a jeho tým stoupenci mírnějšího scénáře, vystupovali proti násilným formám spojeným s drsnou vojenskou asistencí a "vkládáním" vojska do usedlostí zatvrzelých "kacířů", kde pak bylo ubytováno a živeno tak dlouho, dokud hospodář nezměnil názor a nesouhlasil s konverzí. Byli proti z jednoduchého důvodu: jednak před takovými metodami utíkali poddaní za hranice a tedy se ještě dále prohlubovaly problémy již tak citelného zplundrování a vylidnění země během dlouhotrvajícího válečného konfliktu, ale byli si vědomi i toho, že zejména násilím dosažené konverze mohou být pouze zdánlivé.

Rozhodně nešlo u Harracha ani u jeho spolupracovníků o vyšší stupeň náboženské tolerance k jinověrcům ve srovnání s militantními přístupy jesuitů a některých radikálních představitelů světské moci (Huerta, Marradas). Programem této skupiny bylo pokojné působení dobrým příkladem a vstřícností s důrazem na postupné přesvědčování, přívětivé zacházení a dobrovolnost, ale cíl byl stejný: potlačení a vykořenění "kacířství". Její snahou bylo důsledně vyjít ze závěrů tridentského koncilu, dotlačit neochotnou světskou moc k jejich akceptaci a provést důslednou "katolickou reformu" v intencích koncilu.

Kniha je nejen cenným vhlédnutím dovnitř protireformačního tábora, ale obsahuje řadu zajímavostí, jako např. přímé kontakty Harracha do římského intelektuálního prostředí včetně osobních kontaktů jeho spolupracovníků s Galileem Galileim a jejich zájem o inkviziční proces. Kapucín Valerián Magni se snažil o získání širší podpory pro tohoto učence a Valdštejnův architekt Giovanni Pieroni se ve 20. letech opakovaně snažil o vytištění Galileova stěžejního díla v Harrachově tiskárně. To se ovšem nepodařilo, ale je doložena přímá korespondence mezi Galileim a Pieronim. Kniha nakonec vyšla až po řadě let v Leidenu (1638). Takových dílčích zajímavostí je v knize dr. Catalana víc.

Je zjevné, že v 17. století šlo o daleko hlubší zápas, než bylo hledání nových vztahů mezi duchovní a světskou mocí. To byla jen součást celkového zápasu mezi tím přežívajícím, tradičním, "starým" v oblasti víry, vědy, ale i politiky či podnikání - s oním "novým", s předzvěstí a prvními zárodky toho, co lze nazvat moderní společností, jež naplno vzniká v 19. století. Celé 17. století je charakteristické střetáním a prolínáním těchto dvou prvků, což způsobuje zvláštní napětí barokní doby, podivuhodnou dobovou rozpolcenost a rozporuplnost, kterou lze ukázat i na tolik tradičně propagované postavě Jana Amose Komenského. Vedle velkého díla pedagogického a smělých utopických společenských konceptů se tento všestranný duch vážně zabýval ve zralém věku úsilím o sestrojení perpetua mobile, a to za tím účelem, že je pak předvede francouzskému králi, který poté uzná, že právně on, Komenský je bohem vyvoleným nástupcem biblických proroků a svatých otců - a poskytne proto podporu jeho společensko-reformním snahám. Hned vedle mimořádné progresivity vědeckých konceptů bezbřehá naivita vázaná na tradiční východiska. Je ostatně známo, jak Komenský slepě věřil různým proroctvím a velmi pochybným dobovým "prorokům". Méně je známo, že byl zapřisáhlým geocentrikem, který by rovněž neváhal odsuzovat stoupence Koperníkovy teorie... . Přesně tato nejednoznačnost je vlastní celému tomu převratnému století.

Jistý problém lze vidět v názvu knihy: zápas o svědomí. Kniha se podrobněji nezabývá úvahami o reálném dopadu protireformace. Jednou věcí je počet konverzí a odevzdaných zpovědních cedulek, něčím hodně odlišným je ale skutečný přerod náboženského svědomí. Ví se dobře, že pod povrchem celkového formálního pokatoličtění populace se všemi viditelnými atributy existovala nadále nezanedbatelná "podzemní" rezistence nekatolíků prakticky po celých Čechách a Moravě, disponujících spojením do Slezska, Saska a Uher, odkud přicházeli "predikanti" a odkud byla dodávána literatura. Ani sto padesát let protireformace nedokázalo toto vykořenit. Blíže k poznání těchto souvislostí jsou některé soudobé tuzemské publikace (zajímavý počin vidím v některých textech sborníku Ivany Čornejové (ed.): Úloha církevních řádů při pobělohorské rekatolizaci, UK, Praha 2003). Je ovšem pravdou, že dr. Catalano si tento cíl nekladl a věnoval se především výkladu na základě dobových archivních materiálů, jež zpravidla nebývají přímými prameny k takovému zkoumání.

Je trochu zvláštní, že nám italský autor objevuje významné postavy naší národní historie. Má to ovšem svou logiku. Četbou knihy se takřka nic nedozvíme o autorově vlastní názorové orientaci, ale je zřejmé, že se vydal do oblasti, jež je mu jako italskému bohemistovi obzvláště blízká: jde po stopách italsko-českých politických, náboženských a intelektuálních souvislostí. K tomu je kardinál z Harrachu velmi vhodnou ústřední postavou. Byl sice rakouského původu, působil sice v Čechách, ale byl to velký milovník Itálie, který se obklopoval Italy, psal italsky, zamlada studoval v Římě a poté tam opakovaně pobýval a mezi jeho neuskutečněné záměry patřila i snaha natrvalo přesídlit do Říma.

Vedle toho je ale u dr. Catalana cenné, že suverénně ovládá české reálie včetně moderní české literatury. Není náhodou, že svůj výklad začíná obsáhlou citací z vynikajícího románu Jiřího Šotoly "Tovaryšstvo Ježíšovo" z roku 1969, ve kterém autor soustředil řadu autentických dobových reálií 17. století (rakovnická vánoční hra, jesuitské duchovní exercicie), ale vedle toho je román skvělou jinotajnou analýzou destruktivního vlivu totalitní organizace na jednotlivce - svého člena, je mimořádnou studií souvislostí tak příznačných pro dobu normalizace v Čechách po zničení Pražského jara (jež se ukázalo být poslední historickou šancí "reálného socialismu"). Ne nadarmo byl román dvacet let zakázán a vyřazen z veřejných knihoven do "zvláštních fondů"!

Od historiků máme právo očekávat objektivně podaný a interpretovaný podkladový materiál pro pochopení zásadních dějinných otázek. Mezi ně nepochybně patří i to, jak chápat náboženskou pluralitu předbělohorských Čech. Byla to předzvěst budoucnosti nebo jen dočasná nevyhnutelnost, daná rozložením sil po husitských bouřích? Byli evangelíci tolerantnější než katolíci? Zdá se, že nebyli. Stačí podívat se na vládu kalvinistů v Ženevě v bouřlivých dobách reformace 16. století. Je nutno postupně mapovat vývoj náboženské tolerance a intolerance, a to od středověku do 20. století, abychom pochopili její logiku a pouze postupný vývoj od zprvu samozřejmého, posléze mocensky vynucovaného jedinověří ve smyslu principu "koho vláda, toho víra" (cuius Regio eius Religio - zásada přijatá Augšpurským náboženským mírem roku 1555 a opětovně proklamovaná Vestfálským mírem v roce 1648) přes připuštění omezené a kontrolované náboženské tolerance (císař Josef II) až k modernímu chápání náboženství i ateismu jako ryze osobní záležitosti, patřící do sféry nezadatelné svobody každého jednotlivce. K poznání tohoto zajímavého dějinného vývoje přidal Alessandro Catalano významný kamínek do celkové, zdaleka ještě nehotové mozaiky. Díky za to!

Knihu lze vřele doporučit všem, kdo mají hlubší zájem o českou minulost, nespokojují se tradičními schématy jejího výkladu a neodradí je jistá míra suché vědecké "nezáživnosti", za kterou lze ovšem tušit život sám, tak, jak tehdy šel - ve vší jeho pestrosti a překvapivosti... .