Jen o několik dnů později se rozhoupala poslanecká sněmovna a byl přijat nový Trestní zákoník. Na první pohled nic zvláštního pro politické strany, ale v tomto případě je přece jen jedna zvláštnost. V paragrafech 400 -- 402 jsou uvedeny citace, které jsou přímo namířeny proti KSČM. Zvláště § 402 Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia je upraven tak, že už pochybami o komunistickém genocidiu může být naplněna podstata trestného činu a tento trestný čin má i jasně stanovenou sazbu, která začíná odnětím svobody na 6 měsíců.

Pokud komunistická strana přestane existovat, pravděpodobně nedojde k přelití jejich členů do ČSSD. Na to jsou příliš dlouho v protiváze. Co se stane? Vytvoří se nová strana. Bude mít nový nekomunistický název, nové vedení, nové stanovy, velmi rychle i novou členskou základnu. Její cíle se dříve nebo později budou blížit cílům sociální demokracie. Jestliže bude soc. dem. stranou středolevou, bude nová strana více vlevo a dojde vlastně k osvobození KSČM od její minulosti a hlavně od jejího názvu. Taková strana bude už těžko napadnutelná za slovo komunismus v názvu. Dá se však očekávat, že časem odebere sociálním demokratům 50 až 60 % jejich voličů. Bude se vlastně opakovat rok 1921 v novém balení.

Momentální stav je pro ČSSD do jisté míry přínosem, protože nemusí dosahovat až zcela vlevo, ale ve skutečnosti svou dominancí nalevo do středu může využívat i krajní levici k prosazování svých zájmů. To ovšem může jen tehdy, pokud se odhodlá prosazovat skutečně levicový program. Kočkopes namixovaný z průniku levicových i pravicových prvků u voličů vlevo nebude stabilně působit. A v tom případě se nejspíš stane to, že KSČM začne na svou stranu strhávat váhající, kteří chtějí levicovou politiku, ale současně se bojí ztotožnit s komunisty, protože podléhají palbě médií. Dnes ještě mají komunisty za zkompromitované a nechtějí být sami označeni za komunisty. Ale bytostně chtějí prosazovat stejnou politiku, jakou reprezentuje KSČM. To ostatně ukázaly i Britské listy, když přejaly jednoduchý dotazník, který systémem otázek ukázal, jaké vlastně zastáváte názory a která strana se s nimi ztotožňuje. Podle reakcí čtenářů bylo evidentní, že pro některé z nich bylo překvapením, že navzdory proklamovanému příklonu napravo nebo do středu je "jejich" stranou KSČM. To ale ukazuje na jakousi schizofrenii našeho občana, kterou bude řešit až čas a další zkušenosti voličů. Problémem je, že značná část voličů, kteří chtějí levicovou politiku, hlasují pro ČSSD.

Jak ale ukazují zkušenosti, ČSSD není schopna plnit tyto představy svých voličů.

Ukazují to i poslední volby. Celá volební kampaň byla vedena proti jedinému nepříteli -- ODS. Volební letáky, projevy politiků, to vše naznačovalo, že po vyhraných volbách se sociální demokraté dají cestou vyvážení ODS v krajích. Jejich vedení opakovaně ujišťovalo, že spolupráce s ODS není možná. Jak dopadly volby, víme. ČSSD s KSČM mohly naprosto přepsat politiku krajů a osobně se domnívám, že po rozsáhlé mediální masáži přesně to chtěl i volič.

Chápu, že KSČM je pro sociální demokraty dalším konkurentem a je pochopitelné i to, když budou tam kde je to pro ně výhodné, spolupracovat s všehoschopnou KDU-ČSL a dalšími regionálními stranami, pokud budou ochotné plnit program ČSSD. Jak si ale má volič vysvětlit, že po vyhraných volbách se v některých krajích najednou po boku sociálního a případně křesťanského demokrata objevit i občanský demokrat, ještě předevčírem démonizovaný jako ztělesnění všeho zla? Vytváří se tím společnost přizpůsobivých politiků, kteří budou za odpovídající finanční nabídku sloužit jakémukoliv pánovi.

Jako příklad mohu uvést situaci ve Zlínském kraji, kde byl zástupce sociální demokracie Stanislav Mišák doposud náměstkem hejtmana Libora Lukáše (ODS), dalšími náměstky byli zástupce KDÚ-ČSL Vojtěch Jurčík a člen ODS Josef Slovák. Po volbách vše nasvědčuje tomu, že nové vedení kraje bude fungovat ve složení -- hejtman -- Stanislav Mišák, náměstci Lukáš, Jurčík a někdo z ČSSD. Protože uvedené tři strany mají poměrně silné a stabilní jádro voličů, dá se předpokládat, že pokud volený zástupce strany nesejde věkem, bude mít svou stoličku dlouhodobě jistou. Když to přirovnám k předlistopadové době, vytvořila se zde vláda podobná komunistické. Snad s tím rozdílem, že komunisty občas někdo odvolal, kdežto společenství, založené na výměnném obchodě bude působit neomezeně dlouho.

Tento systém dává rovněž vysvětlení, jak je možné, že právě sociální demokraté jako na objednávku odcházejí z mateřské strany a podle potřeby se stávají samostatnými poslanci, plnícími úkoly vládnoucí ODS. Ukazuje to na rozpolcenost sociální demokracie, kterou nebude schopný změnit ani předseda Paroubek, ani nikdo jiný. V celostátní politice to nemůže vést k důvěře v politiku levice, pokud bude reprezentovaná stávající ČSSD.

Vývoj u nás se dá prognózovat i podle situace v sousedním Německu, kde se v posledních letech vyprofilovala levicová Die Linke (Levice). Strana Die Linke zahrnuje bývalé členy a voliče SPD, reprezentované Oskarem Lafontainem, dříve soustředěné ve straně WASG (Volební alternativa -- Práce a sociální spravedlnost) a stranu bývalých východoněmeckých komunistů (PDS) v čele s Lotharem Biskym. Politika Die Linke je v kostce vyjádřená cílem vytvořit skutečnou a silnou levicovou stranu, která bude stát na straně sociálně slabých, bude bránit a upevňovat sociální stát, stranu bojující za mír a spolupráci mezi národy.

Vytvoření Die Linke bylo reakcí na politiku Schröderovy SPD, která se vydala cestou reforem, poškozujících pracující a vně Německa směrem k upevnění spolupráce s USA až k účasti Německa na bombardování Srbska a Kosova.

SPD to sice přineslo hlasy zprava a ze středu, ale levici ve straně to logicky nevyhovovalo. Vytvoření Die Linke bylo proto završením sporů v SPD. V momentě, kdy se k bývalým členům SPD přidala postkomunistická PDS, velmi rychle se narodila akceschopná strana, která již dosáhla první úspěchy v německých zemských volbách a dá se předpokládat její slušný volební výsledek v parlamentních volbách v květnu 2009.