Voliči, zdá se, toto bezprecedentní chování, které z voleb před dvěma roky učinilo trapné představení - skoro nehodné volební účasti -, straně českých sociálních demokratů protentokrát odpustili. Či spíše nad oním excesem zavřeli obě oči. Není za tím ani tak nějaká nerozborná věrnost voličů "jejich" straně, jako spíš skutečnost, že voliči nad své osobní znechucení postavili odpovědnost k budoucímu vývoji.

Jenže vyhráno čeští voliči zdaleka nemají.

Již v sobotu odpoledne z úst šéfa poslaneckého klubu ČSSD Michala Haška zazněl prazvláštní výrok: Voliči prý svým hlasováním řekli ano i Lisabonské smlouvě. Avšak o Lisabonské smlouvě tyto volby skutečně nebyly!

Zdá se tedy, že začala -- a to je třeba zdůraznit -- úplně nejpodstatnější fáze toho, co se nazývá demokracií, ale mohlo by se nazývat i úplně jinak: Boj o interpretaci volebních výsledků, fáze politických pletich, které budou dominovat nejrůznější "experti", kteří budou vysvětlovat, o co ve volbách vlastně šlo a co svým hlasem voliči vlastně chtěli politikům sdělit.

Tuto fázi vyhrávají ti, kteří kontrolují intelektuální infrastrukturu společnosti.

Tedy média, akademickou sféru, případně i oblast masové zábavy a kultury. V tak vyhrocených situacích, jaké nastávají po volbách, jsou obvykle nejsilnějším válcem umožňujícím okamžitou, pružnou reakci média. Prakticky všechny tištěné noviny jsou v rukou fanoušků ODS. V českých televizích včetně těch veřejnoprávních není situace radikálně odlišná.

Jestliže tedy volební výsledek ČSSD:ODS je v krajích 13:0 a v senátu 23:3, v médiích a komunikačních prostředcích společnosti je poměr úplně obrácený ( tak asi 1000:3?). A to když ještě přihlédneme k jediné skutečně svobodné zóně, kde lze v praxi nalézt onu slavnou ústavní svobodu slova a kterou je internet.

Intelektuální infrastruktura rozhoduje o výsledcích voleb dvojím způsobem. Nejprve v předvolební fázi mixuje společenské vědomí, přičemž jde jak o krátké období, kdy může rozdmýcháváním různých kauz a afér ovlivňovat voliče v bezprostřední blízkosti voleb (kauza Kubice v roce 2006, aféra Bartončík v roce 1990), tak o dlouhé období předpokládající dlouholetou psychologickou přípravu a v podstatě výchovu voličů. A pak v oné již zmíněné interpretační fázi.

Jak dopadne ona interpretační fáze nyní?

Leccos lze odvodit z toho, jak dopadla v minulých a všech předchozích volbách.

Ta bilance -- pro českého voliče -- příliš radostná není. Ve volbách v roce 1996 nadpoloviční většinu získaly strany vyjadřující výrazný odpor k politice ODS. Přesto se nakonec vlády ujala menšinová koalice na čele s ODS. Zemanova ČSSD, aby nemusela spolupracovat s komunisty a republikány, kteréžto strany tehdy intelektuální infrastruktura vyřadila ze slušné společnosti nálepkou "extremisté", se rozhodla tolerovat vládu ODS.

Začalo období rozkulačení státu a státních prebend mezi dvě dominantní strany, které pak formálně vyvrcholilo v tzv. opoziční smlouvě, pomocí níž se o 2 roky později ODS rozhodla na oplátku tolerovat "vítěznou" ČSSD. Společnost vzdělání, solidarity a prosperity, na které sociální demokraté lákali voliče jako mouchy na mucholapku, zůstala neuskutečnitelným -- a neuskutečňovaným -- přeludem. Nemluvě již o Zemanem slibované "akci čisté ruce", která měla zatočit se všemi korupčníky, zlatokopy a obyčejnými podvodníky z klausovského období. Nic takového se nestalo. Vlak korupce a neodpovědnosti pádil dál. Jen k těm, kteří se dělili na zisku, přiskočili lidé z ČSSD. Oprávněným symbolem tohoto období se stal Stanislav Gros, který sice z politiky s odešel ostudou, propracoval se však k pěkným 70 miliónům.

V letech 2002-2006 sociální demokraté společně s komunisty měli v poslanecké sněmovně pohodlnou většinu 111 hlasů, umožňující suverénním způsobem realizovat všechny sociální sliby dané voličům. Nicméně z většiny z nich "díky" koalici ČSSD se stranami jako KDU-ČSL a US zbyl jen prach a dým.

Nehodláte snad spolupracovat s komunisty, že? (A tak, nedejbože, plnit část volebních slibů...), zní tradiční otázka novinářů, kterou zasypávají sociální demokraty v období před i po volbách a tlačí je ke zdi. Sociální demokraté na tuto hru zatím vždy přistupovali. Ó, ne! Jen tak trochu takové skryté spolupráce nám dovolte....Pokud by se scénář zasekl, aktivističtí novináři z toho bezesporu odvodí přinejmenším přípravu nového Vítězného února. Začali by pak mobilizovat?

Interpretace letošních podzimních voleb už jsou v plném proudu. Václav Klaus volby chápe jako "referendum o Topolánkovi" (ne o Topolánkových reformách!) - jako by se snad čeští voliči účastnili jen jakéhosi vnitrostranického referenda uvnitř ODS. A Bém s Bendlem, kteří po vyhlášení volebních výsledků uspořádali samostatnou tiskovou konferenci bez Topolánka, oživili ducha i hysterický slovník 90. let: Nad Českou republikou vybuchla oranžová socialistická bomba! (atomová?) To je reflexe voleb podle receptu ODS: Voliči volili katastrofálně, tedy strašní jsou voliči, ne námi prováděná reforma nebo dokonce my samotní. Jejich předvolební i povolební sdělení se omezují na omílání fráze: Pozor, aby se republika nezbarvila rudě (čti: aby se nevrátila "totalita")! Předseda senátu Přemysl Sobotka mobilizuje prakticky permanentně, když se neustále nahlas obává, aby ještě nedožil v totalitě.

ODS sociální demokraty chápe jako nepřítele. S komunisty se bavit odmítá vůbec. ČSSD naproti tomu neustále u ODS žadoní o "opoziční smlouvy" či "toleranční patenty"- i na krajských úrovních, jen aby nemusela považovat za rovnoprávného partnera KSČM. Námluvy s pravicovou KDU-ČSL probíhají téměř neustále. Jak chce realizovat svůj program? Situace je značně nevyvážená. Zaručuje, že ať už voliči budou hlasovat jak chtějí, všechno nakonec rozhodne direktorium novinářů ( a těch, kteří jejich ústy promlouvají), kteří povolí či nepovolí nějaký typ koalice. To je demokracie?

Mediálně přetřásaný obchod "radar za Lisabonskou smlouvu" nejspíš vůbec nebude jen takovou mediální bublinou. Jestliže mainstreamová média po výsledcích krajských voleb ostentativně ignorovala otázku amerického radaru jako důležitý motiv prohry ODS, po senátních volbách zaráží i podivná "diskrétnost" ČSSD. Tou bublinou, která možná měla pouze přitlačit ODS ke zdi a vstřícnosti k uzavírání krajských opozičních či tolerančních smluv s ČSSD, bylo třeba právě Rathovo prohlášení z minulého týdne, že vyhlásí krajské radarové referendum (i když bych se rád mýlil). Stejně rázně a sympaticky z ČSSD zazněly výroky o zrušení poplatků ve většině nemocnic, které kontrolují kraje a které by se mohly financovat z krajské pokladny. Bublina, nebo ne?

Pokud by se ukázalo, že ČSSD chce s ODS skutečně prohandlovat radar za Lisabonskou smlouvu, bude to jeden z největších podrazů na voliče, k nimž by v období, které se nazývá demokratickým, kdy došlo. Výsledek by byl velmi neblahý: Rezignace na politiku, apatie, lhostejnost voličů.

Intelektuální infrastruktura by pak s voliči mohla cvičit ještě snadněji než dnes. Ti by se ale rozhodně neměli vzdávat bez boje.

Popravdě řečeno, právě po volbách by se voliči měli zaktivizovat ještě víc. Doslova postavit se zvoleným zastupitelům za záda a kontrolovat každý jejich krok, každý jejich dech. Záměr vládních stran narychlo protlačit schválení radarových smluv poslaneckou sněmovnou a senátem ukazuje ohromný stupeň neúcty politiků k voličům, ale také bezmoc voličů, třebaže ti právě "vyhráli" volby (i když "jen" krajské a senátní). Ústavní mechanismy ovšem na tuto část nepamatují. Vhoď lístek do urny, a sbohem za 4 roky, voliči! Právě bezprostředně po volbách, kdy dochází ke střídání stran, se otvírá miniaturní časové okno, v němž by se z občana - komparzisty mohl stát občan - pán natrvalo. Do tohoto "okna" by ale občan musel vstoupit rázným krokem. Dokud se staří, ztučnělí "zástupci lidu" ještě neodlepili ze svých křesel a ti noví (často ovšem staronoví a taktéž dávno ztučnělí) se k nim ještě nestačili přilepit.

Právě takovýto typ "zastupitelské demokracie" ale politikům vyhovuje nejvíc. Je jen a jen zásluhou tohoto systému, že voliči na zdrcující část volebních období oněmí a lidé jako Přemysl Sobotka, síla jejichž mandátu se pohybuje kolem 10%, se mohou považovat za jakousi "radu moudrých" a "pojistku demokracie". Když ve skutečnosti jsou naopak příkladem hluchoty vůči voličům a pojistky proti demokracii. Rozumíme-li jí alespoň systém, který ctí a bere vážně názory a vůli lidí.

Nikoliv těch, co sedí v parlamentních křeslech nebo redakcích novin a televizí, ale právě těch, co tam nesedí.