Co mají ti lidé v rukách najednou jiného? Co to vyndavají ze svých aut, v ty mlhavě pochmurné dny, v nichž se hřbitovy najednou rozsvítí tisíci svíček? A pak zavřou kufr a tu věc odnesou tam, kam patří. Na místě oslavenců postojí, pouklidí, aby se už za chvíli mohli před dotěrnou zimou zavřít do příjemně vytopených aut.

Snadná oslava, přijet, vystoupit, otevřít, zavřít, nést cosi kulatého pár kroků, postát a pak rychle zpět do svých starostí. Průměrný čas půl hodiny, třicet minut jednoduchých úkonů bez námahy a většího úsilí. Co zůstane jako vklad? Jako přidaná hodnota oslavovanému? Počet najetých kilometrů, či cena zakoupených obřadních pomůcek?

Nebo snad nové vzpomínky, rozpomenuté do chladných dlaní horkým dechem? Není to tak všechno trochu málo? Co třeba jít za svými blízkými pěšky? Vykonat k nim cestu, takovou malou soukromou pouť. Udělat si čas, vyvázat se alespoň při této příležitosti z úprku hodinových ručiček., sbalit věci do tašky a chvilku nevidět svět z okna automobilu.

A dojít na to místo s příběhem cesty, s vloženým úsilím, s investicí času poskytnutého těm, nad jejichž hroby se v dušičkovém čase masově postává. Udělat to jednou prostě jinak, jinak, než jak to dělají ti ostatní. Že to je daleko? Tím lépe, ještě jsou přece vlaky a autobusy, které někam směřují, ještě snad člověk nezapomněl chodit a mít rád.