Šmiták a Čihalík na Novém Zélandě doplatili na to, že nebyli profesionálními vědci, nýbrž jen „amatérskými“ sběrateli. Místo slova „botanik“ nebo „sběratel“ novináři s gustem používali pojem „zloději orchidejí“. Projevila se i nenávist profesionálních vědců vůči „amatérům“. Žádné petice za jejich osvobození, ale naopak zbavení funkcí a snaha uskutečnit ještě jejich další trestní stíhání v České republice. Při tomto soudním projednávání, které bylo nakonec zastaveno, vyšlo ovšem najevo, že oba pány udal na Novém Zélandě úředník českého ministerstva životního prostředí, který později - možná za odměnu – zaujal velmi dobře placené místo u evropské komise v Bruselu.

U zajatých českých entomologů v Indii je situace poněkud odlišná. Nejsou to „samozvaní amatéři“, ale profesionální vědci, a tak se od počátku jejich věcí zabývá velvyslanec Kmoníček i ministr zahraničí Schwarzenberg. Sepisují se petice a dokonce se i demonstrovalo. O „zlodějích brouků“ ani slovo. Smůlou jmenovaných bylo, že padli do rukou právě indickým úřadům, protože Indie je v tomto ohledu šikanou a nezměrnou korupcí proslulá.

Ani v jednom z těchto případů se ale nehovoří o tom nejdůležitějším. Že totiž rostliny ani bezobratlé živočichy prakticky nelze sběrem vyhubit. Jakmile se totiž ve sbírkách objevují doposud vzácné exempláře nebo nově objevené druhy ve větším počtu, jejich cena mezi sběrateli klesne. A přestane se vyplácet za nimi jezdit na druhý konec světa. Určité nebezpečí nastává, když se informace o prodejnosti nějaké rostliny nebo druhu hmyzu rozšíří mezi místním obyvatelstvem, ale i pak s určitým zpožděním působí cenový mechanismus a zájem o sběr klesá. Navíc se drtivá většina těchto vzácností vyskytuje na nepřístupných místech, takže jejich úplné vyhubení sběrem ani není fyzicky možné.

Biologická rozmanitost je v první řadě ohrožena zničením stanoviště, tedy zejména výstavbou nebo zaplavováním přehradami. Tzv. druhová ochrana má smysl právě jen jako ochrana životního prostředí příslušného živočicha nebo rostliny. Proto mají smysl i vyhlášky se seznamy ohrožených druhů, i když obsahují druhy, které kromě expertů nikdo nepozná a tudíž je nemůže sběrem nebo vykopáváním ohrozit. Částečně se to projevilo i v případě megalomanského projektu splavňování Labe u Přelouče, kde se na tomto základě podařilo zastavit projekt, který nejenže byl nešetrný k přírodě, ale zejména nemilosrdně útočil na peněženky daňových poplatníků.

Mezinárodní i české předpisy ale obsahují presumpci viny: osoba, u níž je nalezen chráněný druh živočicha (včetně hmyzu) nebo rostliny, musí prokázat způsob nabytí, který není v rozporu s příslušnými předpisy. V důsledku toho jsou v České republice ilegální všechny sněženky v zahrádkách rodinných domků i všechny tisy v městských parcích!! A Mendelově universitě v Brně byla nedávno vyměřena pokuta za to, že neprokázala původ rostliny včelníku rakouského, kterou má její botanická zahrada ve svých sbírkách!

Předpisy na ochranu druhů, které se týkají „sběru“ a „obchodu“ mají proto smysl pouze u obratlovců – od ryb po savce. U rostlin a hmyzu tytéž předpisy z povahy věci směřují k šikaně a úplatkům a měly by proto být zrušeny. Včetně seškrtání mezinárodní úmluvy o obchodu s ohroženými druhy, tzv. CITES. V praxi je to bohužel málo pravděpodobné, protože se tím živí příliš mnoho lidí. Na České inspekci životního prostředí by pak místo celého oddělení stačil jediný zoolog, který by dbal na stíhání případů nepovoleného dovozu slonoviny, ještěrů, papoušků apod. Mohlo by být úplně rozpuštěno Čeřovského sdružení Planta europaea, které pořádá na toto téma úplně zbytečné celoevropské konference. A mohla by být konečně uznána role amatérských sběratelů, jejichž často nesmírně hodnotné sbírky končí po jejich smrti většinou v národních muzeích. Po zatčení pánů Kučery a Šváchy je k seškrtání absurdně přísných předpisů druhové ochrany rostlin a živočichů nejvyšší čas.

Autor je předsedou krajské organizace Strany zelených Pardubického kraje