Vzpomeneme také na některé cenové relace v časovém rozpětí dvou desítek let a inflaci s nimi spojenou. Rovněž je níže zmínka o "činžích" v průběhu let. I když je v USA zrovna čas před volbami, vzhledem k zjevnému úsilí americké vlády složitou situaci konstruktivně a rychle řešit zatím není důvod k panice. Přesto asi dočasně bude v ČR případný ekonomický růst mnohem nižší, než se ještě před měsícem odhadovalo.

*****

Především -- a není to zase tak dávno -- v této naší zemi slynoucí mlékem a strdím, ba i "zemským rájem to na pohled", věděla hned po roce 1989 naše tehdejší politická reprezentace, že nelze účinně řídit kapitálový trh pod direktivní péčí vlády. Tehdy ovšem průměrné platy moc nepřevyšovaly (pokud vůbec!) 2 000 Kčs. Někteří odvážlivci také tehdy měli jenom nějakých třeba 850 Kčs hrubého (přece nelze sabotovat "reálně-socialistické úsilí pracujícího lidu!).

V tom mezičase nelenili přičinliví "veksláci" ze včerejších, poněkud náročnějších časů a navázali teď onačejší kontakty. Také z týchž "předrevolučních" časů nejeden "kapitán" československého průmyslu (ba i zemědělství), který ty tolik potřebné kontakty už měl podle pětiletých plánů krásně vyježděné, nelenil a hleděl zůstat nad rozčeřenými vodami možné existenční nejistoty. Dokonce tak v zájmu nově nastupující garnitury učinit musel; neboť ta sice znala až příliš dobře jevištní propadliště (pobyty ve vězení), nikoli však jevištní proscénium, či dokonce divadelní skladiště (neznala zásobovací cesty k realizaci produkce ani komerce).

Kupodivu vždycky až na tom legendárním "prvním místě" je k ekonomické činnosti potřeba disponovat finančními prostředky. Je možná známo, že v tradičních kapitalistických demokraciích investiční banky získávají finanční prostředky prostřednictvím emisí akcií obchodovatelných na burzách, nikoliv od drobných střadatelů jejich vklady .

Dvě vlny tzv. kupónové privatizace (s první vlnou počatou ještě v tehdejší ČSFR; následně pak jak v ČR, tak ve SR) slibovaly učinit z každého občana státu akcionáře. Pokud by aspoň milion občanů přispěl pokaždé v těch dvou vlnách do těchto projektů svým pouhým tisícem korun, byla by to při tehdejší kupní síle jen dvakrát miliarda korun rozptýlená do dvou tisícovek podniků. Přitom šlo o majetky v tehdejší ceně řádově několika stovek miliard. I když se nakonec do těch privatizačních dvou vln nakonec sešlo snad celých 2 x šest milionů potenciálních akcionářů, vydalo to pro začátek jen pouhých 12 miliard Kč. Privatizované podniky neměly kapitál, i když byly vesměs získány novými majiteli za zlomek účetní hodnoty. (Pozn. red.: Kapitál byl v získaly by bývaly reálnou hodnotu, viz např. ZDE, ZDE, ZDE.) Aby došlo k rozjezdu výroby (když navíc se rozložily předchozí vazby na RVHP), bylo třeba někde získat výrazně víc kapitálu, než dodala kupónová privatizace. Přitom v tom privatizačním shonu banky v ČR byly a zůstávaly stále "státní"! Ty pak měly k tomu "rozjezdu" ekonomiky výrazně přispět svými úvěry (ber, kde ber). Úzkostlivě se neprověřovalo, zda a jak vůbec jsou případné úvěry kryty; odhadci klidně mnohonásobně nadhodnocovali hodnotu případných objektů, jež měly sloužit jako jistina pro banku dávající úvěr. Navíc v té nekontrolované džungli majetkoprávních vztahů bylo dokonce beztrestně možné v řetězovém sledu "restrukturovat" podniky; rychle převádět jejich "zdravé jádro" a zbytek nechat "v dobré víře" krachnout. Nebudeme už rozvádět, že privatizace tehdy také probíhala na základě veřejných aukcí (hned zpočátku, víceméně u malých provozů). A pak, že nebyly podmínky ke vzniku nových majetků v ceně miliard Kč.

Pokud si ptáčkové na střechách zpívají, že přímo z (tehdy státních!) bank uniklo nějakých nekrytých sedm set miliard Kč (v kupní síle z poloviny 90. let 20. století), ty miliardy bylo posléze nutné znovu nějak získat k případné sanaci těchto bank. Na to máme pochopitelně a tradičně vždycky státní rozpočet a tradičně známého "daňového poplatníka" . Mělo by být samozřejmé, aby nositelé velkých zisků přispívali do státního rozpočtu nesrovnatelně víc než třeba nějaký jejich zaměstnanec. Jenže takový pan podnikatel musí přece aspoň trochu reprezentovat, čím doopravdy je; takže na to, aby si mohl koupit dostatečně reprezentativní auto, má také lukrativní pobídku: aby si tu sumu odepsal z té, z níž pak bude vyměřena daň. K dalším odpisům má lákavý soubor dalších pobídek... Takže nakonec mnoho bezvýznamných daňových plátců víc než viditelně převáží to, co za daně odvedou velkopodnikatelé. Chce-li stát nalákat do země zahraniční investory (a zase jde o ten stále někde jaksi chybějící kapitál!), nejednou za své zajistí pořízení inženýrských sítí a navíc poskytne jako "bonus" třeba na 10 let daňové prázdniny. (Zahraniční kapitál s výhodou smlsne pobídkovou smetanu a může zrovna tak nezávazně včas -- bez přijatelné kompenzace -- zmizet.) Kolik se už nadělalo řečí třeba jen o strategických investorech! Někdy jako kdyby také v kombinaci s artikulovaným důrazem na ochranu "rodinného stříbra ČR", které asi bylo, žel, vodou rozpustné...

Přitom se měla ta naše privatizace dít přece rychle. Takže nejdřív zaznělo "Zhasněte světla!" a mohl začít šikovný tanec s tím "tunelováním". (Nemluvme vůbec o minoritních akcionářích; ti nepožívali do roku 1996 naprosto žádné právní ochrany. Počítejme s tím, že prací "na koleně" přece miliardy získat nelze.) Zároveň v pařeništi času se rodily stále nové politické strany. Ta strana, která uměla nejdřív získat sebevědomí příštího lídra české politiky (přiznejme si, že to byla očividně ODS), zároveň bohužel riskovala, že kromě poctivých nadšenců do svých řad také naláká "počtáře", kteří by mohli své stranické příslušnosti využít nejen jako ochranného štítu, ale mezi zvlášť zainteresovanými také ke kontaktům zprostředkovávajícím např. zajímavé zakázky. Stačilo, když se přehodily výhybky směrem k ČSSD, pak aby aspoň trochu zůstal "status quo" (tj. dosavadní stav věcí), byla v českých poměrech vymyšlena jedinečná "opoziční smlouva". Bývala by umožňovala také jistou stabilitu v zákulisí české politiky, nikoli pouze maximální omezení vlivu menších politických konkurentů.

Kupodivu jsme si ještě málem před týdnem či dvěma mohli pochvalovat, jak nám to krásně ve státě funguje. I když ministr financí Kalousek bez přijatelných důvodů (mj. bez ohledu na odhady ČNB!) nadsadil procenta HDP pro rok 2009 (5,4 %), aby mu snáz vyšla celková bilance do státního rozpočtu, je to docela osvědčená metoda. Máme sugestivní čísla k propagaci vlastní politiky, a když se musí něco korigovat, pak je vždycky čas na další nějaké "zdůvodnění", že poměry mimo nás nám nedovolily realizovat naše záměry. --- Že v ČR nemalou měrou spoluvytváří příznivý obraz o výkonnosti české ekonomiky zrovna automobilový průmysl , to asi netřeba zdůrazňovat. A že je takový průmysl nemálo zranitelný, pokud se ve světové ekonomice objeví náznaky "recese", se také ví. Přitom automobilový průmysl v Česku dosahoval teď v poklidu produkce do milionu aut ročně!

Nejde jen o očekávatelné snížení produkce automobilů. Také další -- nejen doprovodná -- výroba bude mít méně pozitivních stimulů. A kdepak máme záchytnou širokospektrální mikrostrukturu dalších výrob a provozů? Přesto si dovolíme nátěr rozpočtu na růžovo (však to vždycky "nějak" dopadne, že?). Náklady na "provoz" státu vždycky přece se nějak zaplatí, no ne? (Zůstává ovšem potěšitelné, že se ministr financí a vláda setrvale teď snaží snižovat výdaje státního rozpočtu ; a to na úrovni schodku s výší okolo 1,5 % HDP.)

Pár čísílek k celkovému "rozcvičení": Na začátku údajného post-komunistického života stál litr tučnějšího mléka 3,10 Kčs, a dnes se jeho cena pohybuje na úrovni jenom sedmi- či osminásobku, tj. 20 až 25 Kč. --- Nechci si připomínat ceny vodného a stočného z oněch časů (ještě kolem roku 1989); leč přesto, zřejmě silně to bylo mimo hodnotu té komodity, ale přišlo to nás spotřebitele tehdy dohromady na 80 haléřů za "kubík", pokud mě paměť nešálí. Kolikrát od oné doby šla za těch pár let ta cena nahoru! Ani si to nechci teď moc připomínat. Nešla na úroveň jen "pouhého padesátinásobku"! Každý rok, pietně s ohledem na "celkový vývoj", šly účty za vodu nahoru; také s ohledem na zastaralou síť, která vyžaduje modernizace. Ne že by při těch kalkulacích pro spotřebitele něco znamenalo to jinak slibné zpevňování koruny. --- Kolik jsme platívali za elektřinu a za plyn ještě roku 1990... kdeže ty skoro dvacet let "loňské sněhy jsou", že? --- Také si něžně připomeňme jenom nájmy z bytů! Tady učiňme trochu širší záběr. Rodina mého kamaráda z dětství bydlela v tzv. tříapůlpokojovém bytě, tehdy již s koupelnou, a jeden pokoj pronajímala, aby snáz vyšla s rozpočtem. Ten byt stál 420 Kč/r. 1938. Když došlo k měnové reformě, většina cen se měnila v poměru 5 : 1; takže pak za ten byt nájem vyšel na 84 Kčs/r. 1953. Kupodivu tuhle částku platila jako nájem ovdovělá maminka toho kamaráda ještě roku 1990, tj. skoro celých čtyřicet let! Málem všichni občané ČR jsme věděli, že to takhle nemůže zůstat, že ty nájmy jsou hluboce podhodnoceny. Začalo se trochu o tom také mluvit i psát. Že je čas tohle změnit. Jenže copak mohl politik v roce 1990 povzbudivě hledět na ty znovuvzkříšené "domácí pány" a jejich neméně oprávněné požadavky na zvýšení nájemného? Kolik jich bylo? Vzhledem k mnohanásobně vyššímu počtu nájemníků bylo prozíravější nerozzlobit si jako možné voliče plátce nájemného než spoléhat na relativně zanedbatelný počet nespokojených majitelů obytných domů.

Nebylo ovšem možné nechat takový problém do nekonečna bez sice citlivého, ale nepopulárního řešení. Když byly ještě platy na úrovni nějakých dvou tisíc měsíčně, ani případné okamžité zvýšení nájmů by bývalo tehdy moc neohrožovalo nervy všech na obou stranách zainteresovaných. Když se ale začnou zanedbané problémy řešit v podmínkách, kdy má platit byt ovdovělá důchodkyně (z nikoli zrovna velkého důchodu) a kdy už jsou zcela odlišné cenové relace všeho možného, na které důchodci obtížně dosáhnou, je tu sociální problém, který kdožví zda má být "spravedlivě" řešen na tolik osvědčený účet "nás všech". Snadno se ovšem řekne, že se musí stabilizovat korektní vzájemné relace zboží a služeb, také s ohledem na ceny "realit", které šly v ČR stále nahoru. (U těch "realit" jako kdyby v USA ty současně zbytnělé problémy kupodivu začaly!)

Ještě si při tomto mozaikovém cvičení paměti připomeňme, že samozřejmě musely za těch málem již 20 let také vzrůst mzdy a platy, aby dosáhly na to nikterak neochočené zvyšování cen. Nenápadnou školou postupné plíživé inflace pro nás všechny je, že kdo si jen šetřil, neušetřil; dramaticky za tu dobu ztratil. Tou postupnou inflaci se krásně dlužníkům nominálně smazává tíživost dluhu (pokud ovšem není zapleten do lichvářských úroků). Má-li své dluhy stát, tomu také kupodivu nakonec i ty stamiliardy zaplatí anonymní jinak "daňový poplatník", jak dnes, tak třeba také o to snáz až "v další generaci" (málem půl roku každý zaměstnanec pracuje plně pro svůj stát; až pak má "daňové prázdniny").

Banka IPB byla nakonec svého času prodána za symbolickou 1 Kč konkurentu na finančním trhu, a to ČSOB. Své finanční problémy měla např. také KB, roku 2001 prodaná tzv. strategickému partneru; a také v tomto případě bylo třeba mnohé nejdříve se státní pomocí uvést "do pořádku", aby z toho vznikl na počátku diskutabilní "zisk". Takže trochu ty "americké" problémy taky známe. I když na nesrovnatelně nižší úrovni. USA jsou stále ještě hegemonem současného světa. A dolar je dosud světovým rezervním platidlem. Za hříchy riskujících manažérů zaplatí teď klíčové banky zvýšeným dozorem státu, což bude snad dobře.