Nic podobného nemohu přijmout, zavřel bych si cestu k odpovědi na otázku, kterou stále hledám: Proč se stárnoucími a starými spoluobčany zacházíme tak tvrdě a nemám na mysli jen mediálně velebený kult mládí, v němž ti, co jsou nad určitou věkovou hranici, už nemají šanci. Myslím na osamocené a nemocné, na ty, kteří potřebují sociální a lékařskou péči a zajímalo by mě, kde se v českém kulturním prostředí zrodila představa, že starý člověk je bez významu a k nepotřebě?

Co vede řadu lidí u nás k mýtu, že starý člověk je už k ničemu, že je lepší nedožít se stáří ? Z jakého podhoubí se rodí strach ze stárnutí, strach z konce života? Je to pouhá fyzická odlišnost, v níž je předpokládána jaksi automaticky snížená pohyblivost a tím produktivnost? Neznám línější a nedovzdělanou mladou generaci než tu, která zevluje v ulicích s nejnovějšími technickými novinkami. Jejich všeobecné kulturní znalosti jsou tak žalostné, že je člověk může mít jenom rád.

Billboardy s usměvavými a spokojenými důchodci lžou, realita u nás je jiná. Reklamní slogany o aktivním stáří jsou jen velkohubá slova okoukaná ze "západních" časopisů, tato společnost si před stářím zakrývá oči. Proč? Lidský věk má své etapy a v každé z této etap je člověk plnohodnotnou součástí toho, co žije, kde žije a v čem žije. V každé fázi života, jakkoliv omezené, může mít jeho život smysl, proč by měl být z té poslední separován? Proč by měl být vyhoštěn? Proč se s ním musí zacházet jinak?

V českých nemocnicích je starý člověk kdosi, kdo už to má předem za sebou, to je má zkušenost. Datum narození je alibi před příbuznými: No jo, víte, vždyť už má vaše maminka věk! To je nejčastější argument, anebo: lepší už to nebude! Lepší už to nebude ve srovnání s kým? S dvacetiletými, čtyřicetiletými, šedesátiletými? Proč by měl mít starý člověk a priori menší vyhlídky na uzdravení než mladší pacient? Jenom z hlediska statistik? Moje matka by podle nich musela být už mnohokrát mrtvá po těžké operaci v roce 1999.

Bylo ji přes osmdesát, když ještě pět let žila s tenkým střevem dlouhým pouze 40 cm a zemřela teprve až tehdy, když sama chtěla, přestože z medicínského hlediska neměla žádné vyhlídky žít další léta s takovým postižením. Poznal jsem mnoho starých lidí v nemocnicích, kteří se rozhodli zemřít a během několika dnů byli pryč, prostě svůj život zabalili a měli pravdu, protože by se stejně nedočkali, až si je milované děti vezmou domů. Lékaři to moc dobře vědí, ale mlčí, není přece v jejich kompetenci radit příbuzným, co by měli dělat.

A ti se smíří, ano, máte pravdu, naše maminka už má věk, prostě se to nepovedlo. Kolik lékařů umí říci pravdu? Čekala a už ji to omrzelo. Na úmrtním parte se pak objeví: Zemřela náhle, po dlouhé těžké nemoci. I to je statisticky nejrozšířenější text na černě lemovaném kusu papíru formátu A4. Moc lékaře nespočívá jen ve schopnosti léčit, je skryta v etice lidství, vždyť na ní je postavena i jejich přísaha. Nerad to stále píši, ale když jsem bral mámu umřít domů, musel jsem podepsat několik papírů, na nichž můj podpis neměl vůbec žádnou cenu.

Odmítl jsem tzv. intenzivní péči, přístroje, řízené dýchání, amputaci, dialýzu, atd., odmítl jsem další naději na život, na život v pomalé smrti, další trápení, rozhodl jsem se pro rychlejší smrt mé matky ve chvíli, kdy jsem si tolik přál její život a udělal jsem to v okamžiku, kdy nemohla sama rozhodovat. Udělal jsem to za ní, protože nic takového by nechtěla A pak jsem se musel setkat s primářem, není obvyklé brát si umírajícího domů z nemocnice a dal jsem mu otázku, na níž odpověděl: Udělal bych totéž, být v této chvíli ve Vaší situaci!

A to byl okamžik přesahující medicínu. A tak si myslím, že bychom se měli zabývat lidstvím, nikoliv daty narození. A to i přesto, že zdravotní poškození u starých lidí jsou závažná. Život sedmdesátiletého člověka ale nemá o nic menší cenu, než život dvacetiletého, to by měl být základní princip, dodržovaný ve zdravotnické praxi, ve skutečné realitě života, neboť život sedmdesátiletého člověka je stále ještě život toho dvacetiletého, který měl tu smůlu a nebo štěstí, že se jenom narodil dřív, anebo později.

Nevěřím, že by si celá naše společnost skutečně myslela, že staří lidé jsou bezcenní lidé. Myslím, že jen určití lidé, na určitých pozicích dělají svoji práci špatně. Chirurg dvacetiletého většinou vždycky řízne, u sedmdesátiletého váhá. Logiku to nemá. Mladý člověk získá život, starý člověk může už získat jenom život, a tak vlastně nemá co ztratit. Kdyby tehdy, onoho roku 1999 onen mladý chirurg usoudil, že moje matka má už věk a zákrok nemá smysl, umřela by ve chvíli, kdy chtěla ještě žít.