Naštěstí to není tak dávno, co nás Moskva takhle pustila k vodě a tak nás přístup velké čtyřky asi může jen těžko překvapit. Zvláště, když jsme si nedávno připomněli, co tahle „velká čtyřka“ dokázala před 70 lety v Mnichově. Když velkému teče do holínek a malému už je po krk, tak si ten velký může tomu malému tak maximálně tou holínkou stoupnout na hlavu. Že by ho vzal na ramena, to si může myslet jen opravdu velký eurooptimista.

Najednou neplatí ani pravidla pro inflaci a deficit a kde co jiného... Pakt stability a růstu je už jenom relikvií z období her na společná pravidla. Takže čistě teoreticky přes noc zmizelo zaklínadlo, které oddalovalo zavedení eura, tzv. Maastrichtská kriteria. Zkrátka a dobře, pilíře společné evropské normotvorby se sesypaly dříve, než jejich pevnost vůbec nějaký problém stačil reálně prověřit. Není to příliš dobré vysvědčení a znovu se potvrdila stará pravda a to ta, že hra na demokracii, kolektivní rozhodování a společné hospodaření mezi velkými a malými se dá hrát, jen když nikde nic nechybí. Při nedostatku hra končí a nastupuje staré známé - větší bere...

Nejhorší na tom je to, že naprostá většina lidí si myslí, že evropské spojenectví prokáže svou sílu právě tehdy, když bude hůř. Myslím, že bychom se měli důrazně ozvat a nejen my, protože ono to „o nás - bez nás“ teď nesmrdí jen nám, ale dalším třiadvaceti zemím. Myslím, že my, jako Česká republika, se dočkáme jen pohrůžek, abychom především mlčeli, ratifikovali Lisabon a zbavili se tak rychle a dobrovolně možnosti cokoliv ovlivnit. Ale co řeknou Finům, Španělům, Polákům...a hlavně Irům?!?

Pokud ovšem platí, že každý má takovou reprezentaci, jakou zaslouží, tak EU nemohla opravdu pro první pololetí příštího roku volit lépe...