Zastavil-li se růst Růstu, jsou při snižování stavu zaměstnanců v českých továrnách první na řadě zahraniční dělníci. Ta situace již nastala. Mongolové, kteří jeli do zaslíbené země ve středu Evropy týden vlakem, Vietnamci, na jejichž cestu se skládali příbuzní v naději, že jejich pobyt v Evropě přinese prospěch široké rodině, odjíždějí domů. Firmy, jež jim přislíbily práci, se zdráhají je zaměstnat. Pro cizince to znamená nejen ekonomickou, ale i osobní katastrofu.

V ČR pracuje v současné době cca 310 tisíc cizinců, což je nejvyšší počet v polistopadovém období. Velká část z nich -- až polovina -- má již v naší zemi trvalý pobyt. Někteří jsou na ulicích našich měst v důsledku své odlišné fyziognomie vidět. Liší se, jsou jiní, a někteří naši spoluobčané stále nejsou s to něco takového vydýchat.

Změna ekonomické situace tak dodá síly a důrazu nacionalistickým proudům v české politice. Nemusí jít vždy jen o obskurní ultrapravicové strany, i když i přehlížení jejich reálného potenciálu se může vymstít. Akcent na nacionalismus, obhajobu "českých národních zájmů" se může stát součástí politik stran, které budou již nyní, hlavně však v období před volbami do poslanecké sněmovny, hledat téma, jež jim přitáhne větší voličskou přízeň. U kterých partají se to dá předpokládat, dosaď si čtenář sám.

Část voličů je totiž nejen otrávena stavem české politické scény; hledá současně i jednoduchá, pro ni srozumitelná řešení. Najde-li se partaj, která téma přistěhovalectví zvedne po vzoru Svobodných či BZÖ v Rakousku, může se ODS i ČSSD dočkat velmi nemilého překvapení. A nemusí to trvat dlouho.

České politické strany téma přistěhovalectví zajímá jen z tzv. bezpečnostního hlediska. Cizinci pro ně nejsou voliči, třebaže integrovaní cizinci na místní úrovni by jimi být mohli. Často jsou to lidé, kteří migrací aktivně řešili svou osobní situaci, a jsou již v místním prostředí ukotveni. Česká společnost, která o sobě tvrdí, že není xenofobní, jim však odmítá nechat byť jen kousíček politického prostoru. Zároveň však představují téma, které má výrazný potenciál pro to, aby zamíchalo kartami. Nejde přitom o to, zda přistěhovalce ano či ne, ale o to, jak, za jakých podmínek a s jakou investicí do jejich sociální adaptace. Sociální odpovědnost společnosti je rozměrem, který koncept Zelených karet vůbec neobsahuje. Sociální neodpovědností, populistickými hesly, se dá nahradit daleko snáz. A to se děje.

Populistické strany tak líbivou vycpávkou doženou absenci sofistikovaných řešení. Budou -- a mnohdy právem - spoléhat na to, že řadě témat většina voličů stejně nerozumí. To, že o možnost vydělávat si svýma rukama přijdou kvůli ekonomické politice vlád, vsadivších na příliv migrujícího zahraničního kapitálu a vizi neustálého ekonomického "růstu", je pro ně podstatně méně srozumitelné než to, že jejich pracovní místo "utrhne" za nižší mzdu Mongol nebo Vietnamec.

Strany, pro něž není přistěhovalectví ani v době hospodářské recese volebním tématem, mohou stát ve volební kampani před heslem typu toho v titulku s otevřenými ústy.

A v důsledku schopnosti populistů využít jejich slabin, stát už zůstanou.

(Autor je jednatelem sdružení Most pro lidská práva)