Autor dále vysvětluje, že tato situace vyplývá z představ Západu o pokroku, který směřuje ke globální demokracii. Rusko, „bohaté, nacionalistické a autoritářské“, s touto pohádkou nějak nejde dohromady. Proto ta panika.

„Není nic scestnějšího než řeči o nové studené válce. To, čeho jsme svědky, je naopak konec éry po studené válce a obnovení geopolitických konfliktů toho druhu, jaké se odehrávaly koncem 19. století. Západní vůdcové, s myslí zatemněnou módními nesmysly o globalizaci, věří, že liberální demokracie se šíří nezastavitelně. Skutečností je však pokračující politická diverzita. V nejbližší budoucnosti tady budou republiky, impéria, liberální a neliberální demokracie a celá škála autoritářských režimů. Globalizace není nic jiného než industrializace planety, a rostoucí nacionalismus ve vztahu ke zdrojům je nedílnou součástí tohoto procesu (stejně jako zrychlující se klimatické změny, ale to je zase jiný příběh). Tím, že používá energii jako zbraň, Rusko globalizaci nevzdoruje, ale využívá jejích rozporů.“

„Jsme svědky návratu velmocenské politiky, posouvajících se aliancí a sfér vlivu. Rozdíl je, že Západ už není tím, kdo má navrch. Vzhledem ke svým rozdílným historiím a někdy ostře konfliktním zájmům Rusko, Čína, Indie a země Perského zálivu zřejmě nevytvoří nějaký druh bloku. Právě tyto země ale utvářejí světový vývoj na počátku 21. století. Spojené státy, se znárodňováním svých zbankrotovaných hypotečních institucí a se svou gigantickou válečnou mašinerií, která je ve skutečnosti financována zahraničními půjčkami, prudce upadají. Západ, jehož finanční systém je v nejhorším rozvratu od 30. let, má na vývoj událostí stále menší vliv. Kázat o „mezinárodních vztazích založených na právu“ je po Iráku směšné, a neskrývá se za tím nic než nostalgie po někdejší hegemonii.“

„Západ, tonoucí v iluzích o svém skutečném místě na světě, podceňuje rizika intervence do blízkého zahraničí Ruska.“ Slabé stránky Ruska jsou dobře známé, stejně tak ovšem slabé stránky Západu, píše autor, když rozebírá současné debaty o tom, kdo koho více potřebuje. Připomíná mimo jiné, že pokud vůbec existuje mírové řešení íránské jaderné krize, bez Ruska se zcela jistě neobejde, a „bez ruské logistické spolupráce bude pro síly NATO stále těžší dovést bezcílnou, nevyhratelnou válku v Afghánistánu k jakémukoliv závěru.“

Poměrně rozšířená je představa o tom, že Rusko by bylo vůči západním zájmům vstřícnější, pokud by bylo trochu více „opravdu demokratické“. „Putin je ale nesmírně populární právě proto, že prosazuje ruskou moc a vliv proti Západu; pokud by bral větší ohledy na veřejné mínění, možná by se s ním jednalo ještě hůře. Demokracie má četné výhody, ale není zárukou rozumné zahraniční politiky. Současná gruzínská šarvátka je vedlejším produktem demokratické politiky. Bezohledný Saakašviliho vpád do Jižní Osetie, kde byly ruské síly na základě mezinárodních dohod rozmístěny již 16 let, byl pravděpodobně podněcován elementy v Bushově administrativě v naději na to, že to poškodí Obamu v jeho prezidentské kandidatuře. Tento gambit mohl vyjít, ale výsledkem byl konflikt, který zvýší ruský vliv nad tokem ropy v regionu a posílí Írán ve střední Asii.“

„Evidentně, s výjimkou některých politiků ve „staré Evropě“, naší vůdcové nevědí, co činí“, konstatuje Gray, když popisuje nedávné aktivity britských představitelů na Ukrajině. Podotýká, že mnohým uniká, že právo na sebeurčení a územní integrita jsou v zásadě dva neslučitelné principy. A pohrávat si s wilsonovským pojmem sebeurčení za stávající situace je hra s ohněm.

Rusko je nebezpečný stát, a úpadek Západu si dobře si uvědomuje. Nenápadně zkouší, zda má nějakou koherentní strategii na ochranu svých zájmů. A zjišťuje, že nemá, varuje autor článku a uzavírá:

„Pro začátek by bylo dobré odložit k ledu plány na další rozšiřování NATO a zároveň dát jednoznačně najevo, že ty závazky, které existují ve východní Evropě a Pobaltí, budou dodrženy. Zároveň je třeba vyvinout veškeré úsilí na snížení evropské závislosti na ruské energii. Západní vůdci se musí naučit uvažovat realisticky, jinak je z jejich snů o pokroku probudí nevyhnutelný vývoj událostí.“

John Gray je emeritní profesor evropského myšlení na London School of Economics and Political Science.

Guardian, John Gray: Folly of the progressive fairytale ZDE