Když se před měsícem v Tbilisi setkala americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová se zástupci opozice, mezi kterými byla také bývalá předsedkyně parlamentu a spojenec Saakašviliho z období tzv. revoluce růží v roce 2004 Nina Burjanadzeová, pochopili to mnozí jako jistý signál. Právě o Burjanadzeové se potom začalo hovořit jako o osobě, která by lépe a zejména méně odpudivě než stávající prezident mohla hájit zájmy Spojených států v Gruzii a na Kavkaze.

Saakašviliho účet byl zřejmě uzavřen v závěru loňského roku, kdy s největší brutalitou rozehnal občanské protesty a omezil občanské svobody. Tehdy dokonce i generální tajemník NATO Jeep de Hoop Scheffer prohlásil, že postup gruzínské vlády je neslučitelný s euroatlantickým pojetím demokracie. Nakonec v Bukurešti po zákulisních jednáních Francie a zejména Německa navíc Gruzie nedostala ani pozvánku do NATO. Nepřijatelnost metod Saakašviliho vládnutí pro některé evropské státy možná nakonec přivedla k činu i jinak tak velmi otrlé Američany.

To všechno samozřejmě nemohlo zůstat bez povšimnutí samotného Saakašviliho. Útok na Jižní Osetii, jako slabší z dvojice odštěpených území, mohl být z jeho pohledu pokusem o zachránění pozice. Snad proto, že jde o jeho bytí a nebytí, byl celý útok veden s největší brutalitou zejména proti civilnímu obyvatelstvu, které mělo být vyděšeno a Jižní Osetie donucena k rychlé kapitulaci. Plánovaný osetinský blitzkrieg se však konal jen na štábních mapách gruzínské armády.

Saakašvili blábolil o tom, že válku s Napoleonem vyhráli Gruzínci a zesměšňoval se výroky, že Gruzie je schopná Rusko porazit. Nakonec vše skončilo ústupem do předem připravených pozic. Konečně, jak jinak. Jenže za gruzínskou akcí zůstali mrtví civilisté v Jižní Osetii i samotné Gruzii, mrtví osetinští, ruští i gruzínští vojáci, zničené školky, nemocnice, obytné domy. Trochu moc na pokus o záchranu politika s velkými ambicemi, jehož ambice překračují schopnosti.

Možná to ale všechno bylo jinak. Dnešní události totiž v jisté míře připomínají neúspěšné tažení do Abcházie v roce 2001, které rozkolísalo pozici tehdejšího prezidenta Eduarda Ševarnadzeho. Toho měl ve funkci nahradit Zurab Žvania nebo Nina Buržanadzeová, podporovaní americkým velvyslanectvím v Tbilisi. Opozici k sesazení prezidenta tehdy chyběl krůček, Ševarnadze pozici udržel. Žvania byl odstaven a Buržanadzeová se stala předsedkyní parlamentu. O tři roky později se Burjanadzeová, Žvania a již také Saakašvili objevují jako protagonisté tzv. revoluce růží.

Prezident Michail Saakašvili může ještě u moci vydržet měsíc nebo dva. Hněv gruzínské společnosti se ale objevovat tím silněji, čím více bude lidem docházet, že Gruzie prohrála vše. Mnozí přišli o své blízké v hloupé válce, která zemi nic nemohla přinést. Rusko zatím neomezilo dodávky elektřiny ani plynu, na kterých je země závislá. Vychází zřejmě z toho, že nevede válku s Gruzií, ale podle psychiatrů s psychopatem, který je jen momentálně v jejím čele.

Podle neoveřených zpráv si Michail Saakašvili pokusil vzít život a obrátil proti sobě zbraň. V sebevražedném pokusu mu zbránil příslušník ochranky, který byl výstřelem sám zraněn a nyní leží v nemocnici. Saakašvili si prý uvědomuje důsledky své politiky a je pod vlivem silných dávek psychofarmak. Bez naděje na budoucnost v Gruzii již Saakashvili manželku Sandru s dětmi poslal do Spojených států. Sám příliš alternativ nemá. Buď se opět a tentokrát úspěšně pokusí o sebevraždu, nebo může také před soudním tribunálem čelit obvinění z genocidy.

Spojené státy potom čeká operace instalovat jako jeho nástupce Ninu Burjanadzeovou. V jejich zájmu je, aby taková hra byla úspěšná a neskončila jako fraška. Jinak by se totiž mohlo stát, že situace v Gruzii se vyhrotí natolik, že smete nejen Saakašviliho, ale i další Washingtonu zavázané politiky. Aby se tak nestalo, proto jistě s ledovým klidem obětují i dosavadního spojence z nejvěrnějších, Michaila Saakašviliho.

Autor je editor analytického serveru Publica, odkud by lčlánek převzat.