18. 7. 2008
Šafr a Reflex: "dává to smysl?"Nejprve pogratulujme Pavlu Šafrovi k jeho nové pozici šéfredaktora časopisu Reflex . Být během deseti let (po Lidových novinách a MF DNES ) šéfredaktorem již třetího významného periodika je v českých podmínkách bezpochyby úctyhodné. Přesto jsem se poněkud zděsil při zjištění, že Pavel Šafr bude novým šéfredaktorem Reflexu . Že tento časopis potřebuje na vedoucím postu změnu, bylo jasné již delší dobu. Úroveň periodika, které se vždy vymykalo všem ostatním českým časopisům, stojícím někde uprostřed mezi nečtenými intelektuálními na jedné a někdy více či méně podbízejícími časopisy na straně druhé, si rychle vybudovalo slušnou čtenářskou základnu a bylo svěžím vánkem v českém novinářském světě. Když jsem však v posledních dvou letech pročítával stále další a další čísla Reflexu, sílil u mě dojem, že tomuto časopisu začíná docházet pára; Zelený Raoul je možná stále docela vtipný, přečíst si stranu Miloše Čermáka většinou také není ztrátou času, rubrika Genius loci je originální, nicméně to ostatní, zdá se mi, upadá. Jeden příklad: ačkoli jsem s většinou názorů Ondřeje Hejmy nesouhlasil, přesto to byl sloupek osobnosti se specifickými postoji, které stálo za to si přečíst. Ovšem sloupky jeho nástupkyně, Veroniky Bednářové, považuji už jen za mlácení prázdné slámy. A co je zvláště mizerné, to jsou reportáže, v nich nemá oproti konkurenčním časopisům Reflex nárok. A zjevně to nepřipadá nejen mně, když se prodej Reflexu během dvou let snížil z 60 na 49 tisíc čtenářů. |
Příchod nového vedení vždy znamená nový impuls, nové nápady, může přirozeně zvýšit kreativitu i již působících redaktorů. S příchodem pana Šafra však začínám ztrácet víru, že ony nové nápady budou takové, které vyvedou Reflex z propadu čtenosti a svým inovovaným obsahem donutí si ho koupit noví čtenáři. Sice nelze pochybovat o Šafrově schopnosti vést tým, umět hospodařit, nebát se nových věcí, což vše za léta svého šéfování v českých denících dokázal, přesto, nemohu si pomoci, nenabývám dojmu, že zrovna on je tou správnou "osobností", která by měla Reflex vést. Právě slovo "osobnost" neuvádím náhodou, neb nikdy jsem u pana Šafra neshledal, že by tou skutečnou osobností byl. Na rozdíl třeba od předcházejícího šéfredaktora Reflexu Petra Bílka. Jistě, pan Šafr nepochybně umí kvalitně vést noviny, zná velice dobře svět, v kterém se pohybuje, je -- nazval bych to -- moderním racionalistou své profese, snaží se"jít s dobou", nikdy nepropadnout nějakým iluzím, i kdyby to měla být od něho jen přetvářka. Ale schází mi u něj to, co dělá každého -- nejen -- novináře jedinečným, ono kouzlo osobnosti, popřípadě "svéráz", to, co utváří danému periodiku vlastní tvář a získává si tím trvale čtenáře. To je vlastnost, které se nelze naučit ani na té nejprestižnější škole, ani na jakémkoli semináři. To je stejné, jako představit si svůdníka, který prošel nejlepšími školami flirtu, pronikl do všech jeho tajů, naučil se ty "nejzaručenější" finty, přesto sám o sobě je ňouma, jež se nemůže spolehnout na svoji fantazii a musí se držet předem daných postupů. Ano, bude to vypadat těžkopádně, uměle a pravděpodobně to bude mnohdy k smíchu. Rozhodně však nemám v úmyslu označit pana Šafra za blbce, jen jej vidím spíše na pozici, řekneme vysokého manažera, jenž se stará o chod tiskoviny, než toho, kdo má přímo vliv na její obsah. Co jsem o změnách Reflexu pod Šafrovým vedením zaslechl, tak má odejít Jan Potůček a má být umenšena kulturní rubrika -- tím se teď ale nezabývejme, uvidíme, s čím pan Šafr v září přijde. K tomuto článku mě totiž donutilo něco jiného; první Šafrův úvodník z 3. 7. Předčil mé nejčernější obavy. Nebyl jsem si jist, zda se nad ním mám smát, či plakat. Už jen z hlediska duchaplnosti, dovolím si odcitovat krátké ukázky: 1. odstavec: Jména často nemají smysl 2. odstavec: "reflex" dává smysl... Navíc to skvěle zní 3. odstavec: Reflex má smysl 5. odstavec: A pak mě ještě v Reflexu baví svoboda No nevím, kdyby to psalo dítě, možná bych oko zahmouřil, u pana Šafra ovšem lze jedině kroutit hlavou. Nechci si myslet, že tento úvodník byl Šafrovým žurnalistickým maximem. Já totiž ani panu Šafrovi nevěřím to, co napsal. Středověký francouzský básník François Villon byl proslulý svými básnickými pózami: stěžoval si na chudobu, ačkoli v ní nebyl, truchlil nad svým životem a napsal slavnou "Závěť": "A já, já zkusil jako pes! / Když můžeš, odpust mi a věz, /kde chudoby je víc než dost -/ to ví už každé dítě dnes -,/ tam nerodí se samá ctnost." Bědoval, uvěřivší posluchači jej litovali a on z nich měl srandu k popukání. Mám ten pocit, že o nějakou villonovskou pózu se chtěl pokusit i pan Šafr. Ačkoli velmi neúspěšně... Celý jeho úvodník je psán naprosto stupidním jazykem, namnoze nerespektující logiku českého jazyka. Je psán evidentně podbízivě, snahou zavděčit se dosavadním čtenářům, aby si u čtvrteční kávičky mohli říci: "ten pan Šafr, ten kluk ušatej, ten je jeden z nás." Přitom každý musí vidět, že se nás pan Šafr snaží opít rohlíkem a myslí si přitom, jak se nám bůhvíjak nezavděčil. Co říci jiného, než že je směšně tragický. Podobná představa, jako kdyby se osmdesátiletý stařec oblékl do hip-hoperského stylu a šel v něm na diskotéku. Jak by se na něj ostatní dívali? Šafr píše:"Nejde mi teď o to, prosazovat americký radar, ačkoli jsem pro něj všemi deseti, spíš oceňuji, že lidé v Reflexu se umění postavit stádnímu chování, kýči a nereflektovaným předsudkům." Abych se přiznal, jednak nevím, co je to "nereflektovaný předsudek", změníme-li totiž zápor v kladný výraz, vyjde nám reflektovaný předsudek a to je, ať se na mě pan Šafr nezlobí, evidentní nesmysl. Předsudek buď je, anebo není. Je-li reflektován, pak jím přestává být a není-li reflektován, tak prostě je. Takže nejspíše snaha pana Šafra zveličit "ubohost" odpůrců radaru. Další otázka je, co pan Šafr považuje za předsudek a zdali sám nepodléhá předsudkům přesně opačným. Této domněnky totiž nabývám, když čtu "lidé v Reflexu se umění postavit stádnímu chování". Tím stádním chováním samozřejmě má na mysli těch plus mínus 70% lidí, kteří jsou proti americkému radaru. To nelze chápat jinak, než že eo ipso každý, kdo je proti radaru, má příznaky stádního chování! Touto logikou by každá věc v historii, která dokázala získat většinou obyvatelstva, byla špatná, a naopak každá věc s malou podporou správná. Svou logikou také jednou provždy vylučuje, že odpůrce radaru by snad mohl mít pravdu. Z Šafrovy věty přímo čpí to elitářské pohrdání "plebsem", který ničemu nerozumí, "jen my, našich 30% individualisticky smýšlejících jedinců má pravdu." Přitom právě v otázce radaru je zaznamenání hodné, jak se poprvé od stávky České televize dokázala zformovat naše občanská společnost, snažit se změnit něco, nad čím by se před třiceti lety jen nadávalo kdesi v hospodě u piva. To je to, co dělá českou demokracii skutečnou. A právě tohle by měl pan Šafr vyzdvihnout, ať si o radaru sám myslí cokoli (zvláště, když mu jdou tak dobře ty pózy) Ostatně neshledávám o nic méně stádnější, když se pan Šafr zařadí do třiceti procentního stáda, než do sedmdesáti procentního, pořád je to stádo... Nezbývá než doufat, že bude časopis Reflex vést o hodně líp, než jak se mu podařilo sepsat svůj úvodník. Pokud ne, pak zcela jistě Reflex zamíří do pekel horoucích. A cesty do pekel mohou být nejrůznější: ta přes bulvarizaci a snaze přilákat úplně jiné spektrum čtenářů, zdá se být nejpravděpodobnější. Ale mile rád se nechám překvapit. Věřte, že v tomto případě bych se i rád omluvil. |