Tím se však stále více ukazuje odstup politiků od občanů, pohrdání politiků názory voličů a skutečnost, že místo v demokracii žijeme prakticky v oligarchii. Občan má v České republice právo jednou za čtyři roky si zvolit své poslance, ale vzhledem k důmyslně zvolenému volebnímu systému nemůže nijak reálně ovlivnit, kteří lidé zasednou v Poslanecké sněmovně, to je určeno stranickými sekretariáty, pro které jsou kvalitní předpoklady pro výkon funkce poslance, nezávislý názor nebo čestnost kandidátů spíše na překážku.

Voliči pak prakticky rozhodují pouze o tom, zda jedna strana bude mít 80 poslanců a ta druhá 60 poslanců nebo jestli tomu bude naopak, s tím, že jdou k volbám nakonec zejména pouze z obavy, že pokud zůstanou doma, pak tiše volí komunisty. Řešení nejdůležitějších státnických otázek, tvorba koalice nebo volba prezidenta jsou nakonec stejně politickými lídry svěřeny do rukou pánů typu Šloufa nebo Dalíka, kteří od voličů žádný mandát nemají. Oligarchie si pak různými prostředky pohodlně dosadí na klíčové posty své lidi, kteří nebudou bránit zaběhlému toku finančních prostředků a kteří jsou ochotni využít čas od času státního aparátu k hájení výlučných zájmů oligarchie.

Pro některé oligarchy jsou však už národní státy opravdu malým písečkem, a tak mají vlastní zájem na tom, aby se státy sdružovaly do unií a společenstev a skrze jejich vedení pak mohli mnohem snáze kontrolovat větší prostor. Tím nechci v žádném případě tvrdit, že Evropská unie je založena primárně z tohoto důvodu. Na dobré myšlenky se však rychle nabalují i ty špatné.

Podstatná část občanů EU svojí každodenní prací vyváří v současné Evropě systém, který produkuje vysoce kvalitní statky a služby, což v kombinaci s vyspělým mezinárodním obchodem dalo vzniknout dosud nebývalému blahobytu na evropském kontinentě. Sice se tak děje pod taktovkou oligarchie, která si podstatnou část bohatství rozdělí mezi sebou, ale na Evropě je stále pozitivní to, že zde mají možnost i nadaní lidé s výjimečnými znalostmi proniknout do vládnoucí třídy nebo se od ní nechat hýčkat. Bohužel se však stále více zdá, že o poznání větší šanci dostávají lidé se silnými žaludky a tvrdými lokty.

Mimo úzkou vládnoucí vrstvu žije zbylá populace, jejíž postavení v oblasti veřejného života je vnímáno jako plebejské. Alespoň já se tak cítím, když vidím jednání některých vrcholných představitelů naší zákonodárné, výkonné i soudní moci. Této většinové společnosti jsou však zatím ponechána široká občanská i jiná práva, která byla vybojována nebo do dnešní podoby dotvořena v druhé polovině dvacátého století, v časech, kdy si oligarchie vybrala svojí slabší chvilku. Obrana těchto práv, vyjádřených například v naší Listině základních práv a svobod, je podle mého názoru klíčovým zájmem většinové společnosti. Zvláště v posledních deseti letech je zcela jasně patrná tendence k omezování lidských práv státem, např. pod záminkou boje proti terorismu. Další nebezpečí vidím ve zneužívání jinak chvályhodných cílů ochrany životního prostředí nebo ve zneužívání prostředků určených k boji proti kriminalitě. Současně s první tendencí přichází i tendence druhá, aby rozhodování o důležitých otázkách bylo přenášeno na instituce, které jsou dál a dál od obyčejného člověka, bez toho, že by už byl prakticky brán zřetel na jeho názor.

Vždyť referendum o Lisabonské smlouvě proběhlo pouze v jediné zemi EU, která měla odvahu (i když v opačném případě by musela změnit ústavu) se svých občanů zeptat na to, zda si přejí, aby zřízena funkce předsedy Evropské rady, aby byl změněn způsob hlasování v Radě EU, aby se změnil počet komisařů nebo zda se jim líbí pravomoci Vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. V ostatních státech o tomto rozhodla nebo si chystá rozhodnout oligarchie.

Není vyloučeno, že kdyby šanci k vyjádření dostali i další obyvatelé EU, že by výsledek jejich hlasování dopadl obdobně. Proto se mi v žádném případě nelíbí, že Irsko bylo v mnoha komentářích označeno za černou ovci EU, já to vidím zcela naopak.

Místo toho, aby si architekti Lisabonské smlouvy, kteří podle svých vyjádření tímto dokumentem jenom posilují postavení obyčejných lidí v Evropě, lámali hlavu nad tím, proč obyčejní lidé tento jejich dárek nechtějí, tak už den po referendu přemýšlejí nejvíce nad tím, jak NE irských voličů obejít a smlouvu proti jejich vůli prosadit. Je toto demokracie?