I méně bystrým lidem už muselo dávno dojít, že to asi takhle dál nepůjde a že rozvoj evropské spolupráce na základě smlouvy, kterou nikdo nečte, asi není možný. Dokonce, i kdyby ji někdo přečetl, tak by nutně musel dojít k závěru, že takhle se nedá řídit ani organizovat ani vést v podstatě vůbec nic... Je proto s podivem, že to nevadí nikomu z těch nahoře. Převládající reakcí na irské odmítnutí je to, že budeme dělat jako by se nic nestalo a ono to nějak dopadne.

Neslyšel jsem, mimo Václava Klause, žádný jasný hlas v tom smyslu, že to takhle dál nejde, i když i samotný výrok Václava Klause připomínal spíše vítězný odzemek na troskách lisabonského procesu než koncepční úvahu. Hlavně už jsem hodně dlouho neslyšel žádný nápad, jak to dělat jinak, kromě obvyklých klišé o nových šancích pro skutečně demokratické a otevřené jednání, které ovšem nakonec skončí smluvním paskvilem s tolika výjimkami, že se v nich ani čert nevyzná. V minulém článku jsem vyslovil tezi, že to asi bude tím, že na tom vůbec nezáleží a položil jsem otázku, na čem a komu vlastně záleží...

Zdroj veškerého problému je zřetelný a jasný. Je jím 3B (Business, Banking and Byrokracy) EU, která generuje naprosto systematicky celou sérii kroků, které jsou naprosto nestydatým výsměchem lidem, z jejichž daní rostou bruselské paláce a provozuje se taková byrokratická marnotratnost, o které se nezdálo žádnému systému od počátku lidské civilizace... Nikdo nedokáže vysvětlit, proč se o takovém kroku, jako je Lisabonská smlouva, nehlasuje v celé Evropě najednou, proč hlasování není součástí voleb do Evropského parlamentu. Proč se manipuluje v čase?!? Už i závěr fotbalové ligy se hraje v jednu hodinu.

Pro Českou republiku členství v EU prakticky znamená, že vezme své peníze a odešle je do Bruselu, odkud je za nesmírně složitých podmínek a labyrintem úřednických kapes dostává zpátky, aby je mohla za dalších nesmírně složitých podmínek připojit k penězům, které jí zbyly. A postavit něco, co potřebuje. Posléze k tomu musí postavit cedulku, že se tak stalo za podpory EU. Shrnuto podtrženo. Česká republika sice oficiálně dostává o něco více, než dává, ale neoficiálně se jí vrací díky všimnému na všech úrovních daleko méně a disponibilita těchto navrácených prostředků je velice problematická. Ještě několik let poté, co je postaveno, hrozí nesrovnalosti ve vyúčtování a povinnost vracet. Kdo nevěří, jak vypadá klasická pomoc EU při financování, tak ať si vzpomene na to, co nám EU provedla s financováním čističek odpadních vod.

Současné evropské elity vyprázdnily dokonale smysl obsahu EU a ponechaly jen podobu formální nádoby, která se stává stále více pouhou přestupní kasičkou pro nejrůznější peníze, které se mění na fondy a ty opět na jiné peníze, až se v nich nikdo nevyzná, ale podstatou vždy zůstává, že je jich méně než v předchozím kroku. Toto rozhodně nemůže stačit k tomu, aby pro EU někdo hlasoval, protože tohle kouzlo mizení peněz zná každý už ze skořápek nebo z vystoupení Davida Copperfielda. Pravdou zůstává, že se od skořápkářů nechá sem tam někdo okrást, ale jen těžko lze očekávat, že by je lidé volili... Zkrátka - stále více zkratka EU připomíná spíše výraz „Elite Unjustness“ než European Unie.

Zbývá se pokusit o nějaký nápad, postup, který by mohl ten nešťastný způsob spolupráce, který stojí na prioritě jakéhosi smluvního rámce, který se postupně stává čím dál tím více samotným cílem místo toho, aby byl prostředkem, nějak pozměnit. Možná, že by se mohl ten systém trochu otočit, že by jednotlivé země předkládaly tři okruhy problémů. Jeden by obsahoval domácí problémy, druhý celoevropské problémy a třetí problémy v jedné členské zemi, které se té, které konkrétní země nejvíce dotýkají. O časovém období nechci hovořit, ale stávajících sedm let by mohlo být zcela postačujících.

Měli bychom tedy před sebou v dnešních počtech maximálně 51 problémů, které by se měly závazně řešit. Prakticky jich bude daleko méně, protože dojde k řadě agregací. Tyto problémy by se měly nejen řešit, ale i vyřešit. Ten první okruh problémů by řešily národní vlády se závaznou pomocí ostatních 26 partnerů a jako protihodnotu by odstraňovaly to, co jiným vadí v třetím okruhu. Pokud se týká druhého okruhu, tam by šlo o vzájemnou dohodu a spolupráci. Řešení by neleželo na Bruselu, ale na národních vládách a jejich schopnosti spolupracovat. Nicméně účast na takové spolupráci by byla také základní členskou povinností každého členského státu. Myslím, že tohle není nic převratného nebo něco, co se v rámci EU dnes vůbec neděje, ale není to jaksi z celého toho molochu patrné.

Možná by bylo lepší, kdyby každá vláda mohla říci svým občanům, že v rámci našeho členství v EU dostaneme plnou podporu v tomto námi vybraném směru našeho rozvoje, budeme spolupracovat na těch a těch společných programech a uděláme si sami pořádek v tom či onom. Snad by to EU lidem poněkud přiblížilo, aby bylo patrné, k čemu je to dobré. Možná by potom byli ochotnější mít pro speciální politické potřeby politickou reprezentaci Evropy pro jednání s dalšími velkými hráči, evropské vojenské a policejní síly a evropskou vědu a jednou snad i nějakou evropskou kulturu. Klidně by skousli vlajku i hymnu a snad i obraz prezidenta by si někam pověsili.

Upřímně řečeno, vidím jeden velký základní problém, spočívající v tom, že potom bychom nemuseli živit tolik naprosto zbytečných potentátů a byrokratů. Nejhorší je to, že oni to vědí také. Jsou příliš silní a jen těžko to připustí. A proto se mi zdá, že tohle plýtvání penězi i energií lidské práce neskončí, dokud bude z čeho brát a potom to bude trvat ještě tak dlouho než se zcela vyplatí bruselské důchody. Nezapomínejme, že EU je rovněž významný zaopatřovací ústav pro své vysloužilce. Takže to vidím tak na padesát let...