Ještě jsem ušel asi patnáct dvacet metrů, ani už nebyla na dohled. V těch několika sekundách mi hlavou prolétl celý obraz. Zastavil jsem se z ničeho nic a uvědomil jsem si, že ta babička prodávala malé růžičky. Pomalu jsem se vracel a přemýšlel, jestli mám babičce popřát mnoho zdraví, dát jí pár korun, nebo koupit růže.

Babička to byla hezká. Taková jako z pohádky. Malá, drobná, bílé vlasy a křehký, věkem poznamenaný obličej. Přišel jsem k ní, ani si mně nevšimla. Pořád seděla a upřeně se dívala tam, kde nebylo zhola nic. V rukou držela malé růžičky, jistě doma na zahrádce vypěstované a přiznám, že horkem a suchem zmožené, zabalené do dvojstrany pražského deníku 24hodin, jenž se zdarma rozdává v pražském MHD. Když jsem u ní stál, povídám: "Babičko, po kolika máte ty růžičky?". Babička zrakem neuhnula z onoho pro ní důležitého místa a odvětila: "Za padesát korun". "Tak mi jedny dejte," říkám, a z kapsy vytahuji užmoulanou dnes již téměř vzácnou papírovou padesátikorunu. Babička mi tichým hlasem poděkovala a dala květiny. Nahnul jsem se k ní a povídám: "Babičko, přeju Vám hodně zdraví." Zase tiše poděkovala a s upřeným pohledem se dál dívala do prázdna. Uvědomil jsem si, že už jsem tu babičku někde viděl. Ano, bylo to asi před měsícem. To prodávala v metru na Můstku konvalinky. Tehdy jsem kolem ní také jenom proletěl. Ostatně tak, jako všichni.

Z "nenápadnosti" se stal silný zážitek. Když jsem babičku uviděl, vzpomněl jsem si na moji oblíbenou pohádku Byl jednou jeden král, kdy v jedné ze scén Vlasta Burian coby královský písař zapisuje příchozí, kteří odevzdávají sůl. Jako poslední přišla babička v podání Terezie Brzkové, aby odevzdala slánku soli. "Odkudpak jsi? Ty nejsi zdejší!" oboří se na babičku Burian. A babička s milým, moudrým hlasem, povídá: "Já jsem všude zdejší."

Ano, takovouto všude zdejší, jako z doby dávno zapomenuté, já jsem potkal babičku. Lidé kolem ní kmitali jako mravenci na stavbě. Někteří byli cizinci, jiní byli našincem. Málokdo si ji všimnul. Ten, kterému se poštěstilo si uvědomil, že by se měl zastavit a podívat se. Tak jako babička s růžemi. To by potom viděl věci!

Spolužačkám jsem růžemi udělal radost. Přiznávám, nebyly okázalé, čerstvé a plné krásy. Byly jako ta babička. Povadlé a pohasínající, avšak tajemné a svojí neobvykle růžovou barvou krásné.

Možná, jak je babička dlouho držela v ruce a nabízela je lidem, kteří ji neviděli, dala do nich něco víc. Možná to bylo tajemství smyslu života, které všichni hledáme a málokdo z nás najde.