14. 4. 2008
Jak na nesrozumitelně píšící autory Britských listůReakce na článek Stanislava A. Hoška Jak na megalopaty Z toho, Jak pan Hošek přečetl můj článek Politické školení mužstva a pánbu v troubě, zpětně vidím, že jsem se zřejmě dopustil smrtelného hříchu proti řádu diskursu. Vyvodím z toho jistě pro sebe patřičné důsledky -- nyní však pouze v bodech uvedu, proč nemohu s Hoškovým uchopení problému souhlasit. |
Pomíjím přitom takové drobnosti, jako ignorování ironického kontextu, v němž jsem použil některé Hoškem citované formulace.. 1) Neměl jsem prosím v úmyslu spáchat jakousi obecnou úvahu o tom, jak na megalopaty. Celé moje psaní o Sloterdijkově knize "Na jedné lodi" směřovalo k jediné věci: Osvětlit širší okolnosti mého sporu s Janem Čulíkem o Selbournovo vyhlášení výjimečného stavu. Chtěl jsem ještě jednou vysvětlit, proč si myslím, že bychom neměli žádným politikům dovolit, aby nás mobilizovali pod hesly "nápravy morálky". Nic víc, nic míň. To byl prosím konkrétní kontext. Mým úmyslem tedy, opakuji, rozhodně nebylo podat obecnou teorii megalopatie (náznak najdeme ve Sloterdijkově eseji), ani se na existující teorii megalopatie nějak široce vázat, ani imperativně hlásat náhradu megalopaty hyperlopatou, či naopak lopatou, ba snad dokonce patou. Jakkoliv Sloterdijka obdivuji, nepatřím k jeho bezmezným vyznavačům a mimo kontext, v němž jsem psal o politickomorální mobilizaci, bych zřejmě použil jinou terminologii a jiné metafory. 2) Nesvázal jsem absenci potomstva s megalopatií. Přihlásil jsem se pouze ke Sloterdijkovu konstatování, že celibát je z jistého hlediska logickým dovršením typu neomezeně manipulovatelného funkcionáře. Jde tu o typ funkcionáře, nikoliv o otázku, zda někdo má nebo nemá potomstvo. Existence potomstva sama o sobě nic nezaručuje, protože řada rodičů (funkcionáři, ale nejen oni) se o své děti řádně nestará, nebo stará způsobem, proti němuž by nestarání se představovalo ještě znatelný pokrok. A opačně: Nikdy jsem netvrdil, že pokud někdo nemá děti, ztrácí tím právo vyjadřovat se k veřejným záležitostem. To jsem dokonce ani tvrdit nemohl. Byla by to totiž poslední věta, kterou bych do Britských listů kdy napsal. 3) Jsem si téměř jist, že Jiří Čunek se ve Vsetíně dosud těší velkému respektu, protože se dopustil pouze faulů v lokální politice docela běžných a dosáhl přitom postu, který je často za obzorem, k němuž běžný obyvatel města dohlédne. Naprostou nedostatečnost tohoto politika na celostátní úrovni (a jeho ostudnost v evropském kontextu) proto jeho "prověřenost" vazbou na místní komunitu nejen že nevyloučí, ale dokonce ani neodhalí. Obecněji řečeno: Velká část současných českých politických špiček má rodokmen regionálního politika -- a celá řada z nich, včetně premiéra, jednoduše přerostla poměry, v nichž by mohla obstát. 4) Kdyby byl Jan Masaryk megalopat, mohli bychom být takřka přesvědčeni o tom, že nezemřel vlastním přičiněním. Takhle si ovšem koncem tohoto politického playboye nikdy jisti nebudeme, protože mu také mohly selhat nervy -- nedokázal se třeba rozhodnout, jestli si má vybrat Marcii Davenportovou, nebo slib daný bez vlastní iniciativy otci. Megalopat by se u řešení tohoto dilematu nezastavil, protože by je měl předem vyřešeno. Odstranit megalopaty z politiky vlastní země je tedy bez dalšího tou prakticky nejjistější cestou ke katastrofě způsobené tlakem zvnějšku. Megalopaté -- na rozdíl od megalomanů -- totiž mají v politice důležitou a svým způsobem pozitivní funkci. Někdo prostě musí pěstovat atletiku státu, dokud tu nějaký stát je. To ovšem neznamená, že takové osoby necháme, aby se svévolně chápaly třeba funkce reformátorů morálky nebo náboženských proroků a využívaly pravomoci přiznávané jmenovaným profesím pro vlastní účely. Možná, že si někdo rád nechá opravit chrup od řemeslníka, který mu právě nádherně osekal ze zdi dlaždičky. Já bych to neriskoval; ale to prosím ještě není zásadní výhrada proti existenci osob, které se zručně ohánějí majzlíkem. Jen o kvalitě jejich zubařství byl měl vážné pochybnosti. 5) Shrnuji: Smysl mého příspěvku, od nějž se pan Hošek takříkajíc odpíchl k širší úvaze, byl objasňující (ve vztahu k předchozí diskusi s Janem Čulíkem) a kritický (ve vztahu k nepřiměřenému nároku sféry profesionální politiky provádět mobilizaci pod praporem "reformy morálky", "návratu ke kořenům", jakož i jiných forem "konzervativní revoluce" blížící se v mobilizačním nároku na občanstvo aktivistickému politickému stylu fašismu). Všechno ostatní, co pan Hošek nebo kdokoliv jiný z mého textu vyčetl nebo vyčte, činí na vlastní riziko -- a já předem výslovně odmítám nechat si v tomto směru cokoliv vyčítat. |