Extremistou snadno a rychle

Kdo si otevře denní tisk, dočte se, že extremisté jsou nejen fundamentalističtí únosci turistů, sebevražední šílenci v Iráku, ale také anarchisté, kteří třeba demonstrovali na 1.máje nebo jsou tak označeni antifašisté, kteří chtěli zabránit pochodu nácků v jejich městě.

Za posledních několik let se tohoto označení dostalo i skinheadům, ekologickým aktivistům, několika nevládním organizacím, fašistům, neonacistům, odborářům a dokonce naprosto paradoxně i jednomu z otců TV Nova Fedoru Gálovi (za jeho aktivity v organizaci HOST). Tedy vskutku pestrá a nesourodá paleta "extremistů", na níž se vedle sebe ocitají jak fašisté, kteří vraždí a mrzačí lidi či právě zmíněný liberální demokrat Fedor Gál, tak i anarchisté, kteří konfrontují jak fašismus, tak i kapitalismus. Co mají tedy všichni tito takzvaní extrémisté společného? Nic. Spojila je jen společná stigmatizace -- v určitý moment (někteří dokonce právě jen na ten jeden určitý moment) se stali nepohodlnými pro určitou vrstvu společnosti: pro tu, která má moc definovat pojmy.

Omezení pojmu

Jako první si to uvědomily bezpečnostní složky, které oprášily své estébácké praktiky: v roce 1995 vydává BIS tzv. seznamy extremistů a to včetně všech a všeho, co se nějak odlišuje od "modelu normálnosti". Včetně nevládních ekologických organizaci a skupin. Od té doby se pojem extremismus zabydlel v masmédiích a na domácí politické scéně. Jeho definici bychom v nich však hledali marně.

Moc slova

V době, kdy mlčí zbraně a kdy se boj vede slovy, existují slova o jejichž definice a chápání se nelítostně zápasí. Termín extremismus bychom marně hledali v odborné terminologii, nenajdeme ho ani v sociologickém slovníku, nedostalo se mu ani žádoucí politologické precizace a nedosáhl tak statutu odborného termínu. Teorie extremismu se fakticky uchytila jen v Německu a i tam proti ní existuje silná odborná opozice. Ta poukazuje zejména na fakt, že tato teorie není sama schopna jasně a přesvědčivě definovat právě samotný pojem "extremismus". Akademická kritika si ovšem všímá i dalšího momentu. Podle řady politologů neslouží užití pojmu extremismus k objasnění politického postoje, ale zejména k politické denunciaci. Podle českého politologa Maxmiliána Strmisky se zde "setkáváme s pokusy o manipulaci s veřejným míněním ve věci 'politického extremismu`, (s) pokusy založenými - mimo jiné -- na předstírání, že často ryze účelově, mocensko-politicky motivovaná tvrzení jsou zaštítěna odbornou terminologií, jež ovšem ve skutečnosti chybí nebo je pouhou potěmkinovskou kulisou. Je třeba zdůraznit, že v případě 'politického extremismu` se naprosto nejedná o neutrální vědecký pojem, nýbrž o označení spjaté s poměrně silnými negativními pejorativními konotacemi." Termín extremismus nezná ani právní systém, takže i z tohoto hlediska je to termín zcela bezvýznamný. Přitom toho udělá mnohem více než dobře vyzbrojené zásahové jednotky.

Vágní označení extremismus je totiž veřejností vnímáno v tom nejdoslovnějším slova smyslu: extrém je výchylka jakýmkoli směrem, je to něco, co vybočuje z řady. Extrém je prostě cokoli nenormálního. Pojem extremismus tak vyvolává pejorativní konotace, a to zejména ve společnosti po desetiletí homogenizované a normalizované, ve které byla normou pasivita, servilita a poslušnost vůči mocným.

Co na to policie?

Podle pracovní definice BIS "pod pojmem extremismus lze chápat souhrn verbálních, grafických fyzických a jiných aktivit s ideologickým kontextem vyvíjených jedincem nebo seskupením, zaměřených do blízkého okolí, nebo na předem zvolené cíle, útočící proti společenskému uspořádání, principům zakotvených ústavou a zákony, proti parlamentní demokratické formě vlády a humanitním principům. Nutnou podmínkou extremismu je skutečnost, že se proti uvedeným principům útočí i nelegálními prostředky." Z této definice tajné policie, která vágnost pojmu extremismus jen umocňuje, jen čiší apologetika danému -- protentokrát kapitalistickému -- režimu. Prakticky bez větších úprav by však tato policejní definice byla aplikovatelná i v předlistopadovém režimu na disidenty.

Němá definice

Policejní definice ovšem neodpovídá na otázky, jestli "je daná forma vlády legitimní" a "kdo by měl ve společnosti rozhodovat.". Takové otázky jsou přitom úzce spjaty s problémem, kdo reprezentuje obecný zájem společnosti a hodnoty, na nichž je soužití v ní postaveno. Spíš než o střet hodnot jde spíše o střet interpretací. V současném systému, který svou legitimitu verbálně opírá o svobodu, rovnost a vůli lidu, se tak extremisty stávají jak ti, kteří hlásají nerovnost mezi rasami nebo pohlavími a nadvládu bílé rasy (a svobodu i rovnost tak popírají), tak i ta hnutí, která zpochybňují legitimitu kapitalistického režimu, poukazujíce na nelegitimní hromadění majetku a zneužívání moci, které vládnoucí elita provádí na úkor většiny společnosti (a svobodu i rovnost tak naopak prosazují).

Tato kritika systému přitom vychází z principu lidové suverenity, k němuž se stávající systém a koneckonců i jeho elita hlásí. A tak třeba anarchisté a další subverzivní názorové proudy s interpretacemi svobody a rovnosti, jako stejné svobody a sociální rovnosti pro každého, konfrontují kapitalistické interpretace svobody jako svobodu jedince dané bohatým a rovnosti, jako pofidérní rovnosti před zákonem.

Těmito otázkami se ale policejní definice vůbec nezaobírá a z principu ani nemůže. Úkolem policie není interpretovat, ale především chránit mocenský status quo. Interpretace názorů je přitom úkolem právě mocenské elity, která na udržení statu quo existenciálně závisí. Je to jako začarovaný kruh. Pokud nějaký názor status quo narušuje - nastoupí policie.

Ten, kdo křičí, od toho to fičí

Jak vrtkavé je extremistické nálepkování, se můžeme přesvědčit sami. Augusto Pinochet je ve většině civilizovaného světa pokládán za diktátora a fašistického tyrana. Extremistu, řekli bychom. Přesto, když přijel na návštěvu České republiky (mimochodem domlouvat kontrakt pro zbrojní firmy), byl pozván poslancem za KDS (později ODS) Václavem Bendou na přátelskou večeři. Na označení extremista se protentokrát jaksi zapomnělo. Nebo si vezměme současného předsedu KDU-ČSL Čunka. Pokud mu teče v politice do bot, neváhá sáhnout k populistickým výrokům rasistického charakteru. Čistý extremismus, řekli byste? Kupodivu ne. Politická prozíravost. Je nerespektování vůle většiny občanů (a tedy popření samotného principu demokracie) v otázce umístění radarové základny na našem území extremismem? Co vás nemá! Do takových otázek přece nemají občané co mluvit. Mohli bychom pokračovat, ale na co chtít po "taxikáři účtenku, když i on se veze".

Jako by to však nestačilo, subverzivní názorové proudy jsou ještě navíc nuceny poslouchat návrhy několika "trojských koní" v podobě těch nevládních organizací, které se tak vehementně daly na boj proti extremismu, až jim zcela uniká, že jejich snažení má za následek změnu zákonů a více represe i pro jejich vlastní životy a aktivity.

Bomby, teror a násilí?

Pracovní policejní definice nás pak pomocí pojmu "nelegální prostředky" pomalu ale jistě naviguje směrem, kterým potřebuje. Extremismus je, za vydatné pomoci médií, automaticky spojován s násilím a záměrně bývá, zejména co se týká zpráv ze světa, často zaměňován za pojem terorismus. Cílem takovéto záměny pojmů je vyvolat dojem, že konflikty mezi státem a radikálními hnutími jsou konflikty mezi jasně definovaným dobrem a zlem: mezi ideologicky neutrálním státem, který chrání bezpečnost občanů a extremisty/teroristy, kteří bezpečnost společnosti ohrožují: mezi legálním, tedy legitimním monopolizovaným násilím státu a nelegálním, tedy nelegitimním násilím extremistů/teroristů.

Jenže legální násilí policejních složek může být nelegitimní, ohrožující svobodu a rovnost lidí, a naopak, nelegální násilí radikálních hnutí může být legitimní a ve své podstatě mnohem "demokratičtější". Studie politologů a sociologů z posledních patnácti let totiž dokazují, že charakter násilných kolektivních akcí radikálních sociálních hnutí, které je používají jako nástroj "zviditelnění" nedostatečně reprezentovaných a zprostředkovaných zájmů nemusí být vůbec spjato s antidemokratickými postoji.

Panská ochrana

Uměle vytvořená rovnice extremismus = výchylka = ohrožení = násilí = terorismus má vytvořit jakousi ochranou bariéru mezi veřejností a radikálními sociálními hnutími. Normální je přece nebýt extrémní. Tlak konformity tak účinně funguje a servilita, pasivita a poslušnost vůči těm mocným nahoře není nakažena různými emancipačními viry.

Kapitalistický systém se dovolává více méně většinového konsensu. Konsensu dosaženého jakkoli, třeba pomocí vymývání mozků PR agenturami, manipulací s lidmi či kupčením s hodnotami. A tak je velice účinnou rétorickou zbraní je-li jakýkoli zásadní nesouhlas vydáván za útok na samu společnost a její základy. Pomocí přívlastku "extrémní" vyřazuje vládnoucí elita radikální opozici za hranice legitimní opozice a politický establishment si tak otevírá možnost jak se s různými sociálními hnutími vypořádat mimopolitickými, tedy soudními či přímo trestně právními a otevřeně represivními prostředky. Vládnoucí elita se tak zbavuje svých protivníků kontumačně, tím že je diskvalifikuje, aniž by se vůbec namáhala s politickým argumentačním bojem ve veřejně politické aréně.

Spolu s tlakem konformity se tak vytváří účinná ochrana mocenského uspořádání systému. Za takové situace se zásadnější změna systému stává stále obtížnější.

A občan?

Termín extremismus nám tak více vypovídá o těch, kteří ho tak hodně rozsévají, než o těch, na které dopadá. Vedle reklamy a obušku je to jen další nástroj jak dosáhnout stabilní společnosti, v níž vládne naprostá konformita a v níž je vzorem vůči všemu loajální občan, který je ze své každodenní aktivity rozdělené mezi prací, nakupováním v supermarketu a sledováním televize jednou za čtyři roky vytrhován, aby si svobodně vybral ze dvou tří předem vybraných alternativ, aby tak svým hlasem stvrdil legitimitu stávajícího režimu a sám sebe přesvědčil, že je platným článkem společnosti.

Namísto stabilní společnosti svobodných a kritických lidí se tu ale zjevují stojaté, hnilobně zapáchající vody žabince, z jehož hloubi jakoby se ozýval hlas anglického básníka Williama Blaka:

"Do chrámu moudrosti vede cesta krajností."