Rupnik hned v úvodu interview na Hvížďalovu otázku - Jak dál v Iráku? - reaguje, že se nám (!) nepodařilo ani náznakem zavést zde demokracii. Hvížďala dodává, že: "konflikt ukázal velmi zřetelně, že demokracii není možné vyvážet tak snadno jako automobily a filmy do jiných kultur...". Velice zvláštní -- jakoby oba slovutní pánové nevěděli o šňůře lží, která invazi předcházela, a, o nyní notoricky zřejmé skutečnosti, již otevřeně potvrzuje například americký ekonom, republikán Alan Greenspan, že Washingtonu šlo a stále jde o kontrolu nad tamějšími nerostnými zdroji a strategické zakotvení v důležitém regionu.

Rupnik tvrdí, že " neokonzervativní "revoluční" myšlenka o destabilizaci autokratických a často náboženských režimů, které se nachází v zemích bohatých na naftu, byla chybná.(...) výsledek po sedmi letech, jsme tam, kde jsme byli: Saúdská Arábie je náš spojenec, Mubarak, kéž by žil navěky." Těžko říci, že " jsme tam, kde jsme byli"; lidskoprávní organizace jako OXFAM toto naprosto vylučují. Válka vzala pravděpodobně život více než milionu Iráčanů, další miliony byly vyhnány ze svých domovů, čtyři miliony nešťastníků jsou závislé na urgentní pomoci. Ekonomika v troskách atd. A to vše přes nedávná optimistická tvrzení, že násilí v Iráku výrazně pokleslo, a blýskání na lepší časy. Pan Rupnik bez mrknutí konstatuje, že Saúdská Arábie je náš(!) spojenec a vychvaluje egyptského prezidenta Mubaraka. I když připustíme, že vysoká politika a účelová spojenectví jsou nutnou skutečností, tak bych panu Rupnikovi za nic nepřál, aby žil ve feudální tyranii jako je Saúdská Arábie, která co se týče porušování lidských práv hravě předčí všechny démony českého intelektuálního mainstreamu - Kubu, Bělorusko i Tibet. Co se týče Mubarakova Egypta, tak zde stále podle Amnesty International dochází k mučení stovek podezřelých z terorismu ročně a tisíce dalších podezřelých jsou protiprávně drženy v tamějších věznicích. Před pár týdny byly v Egyptě tvrdě potlačeny demonstrace, kdy lidé protestovali proti vysokým cenám základních potravin. To souvisí s velkovýrobou biopaliv, jež je propagována na úkor pěstování plodin určených ke konzumaci.

Pan Rupnik například také tvrdí: "(Američané) vzali na milost dokonce členy strany Baas a ozbrojili je, protože jim konečně došlo, že jsou to právě ti, kdo byli nejlépe vycvičeni (...) v dubnu 2008 to byl dobrý krok, protože atentátů ubylo (...) oni mají najednou práci: vedou boj proti teroristům."

Investigativní novináři jako Nir Rosen, Ramzy Baroud a Dahr Jamail prostředkují nejen očitá svědectví a nejen odlišný pohled na současné boje v Basře, Bagdádu a jinde. Rosen tvrdí: "Násilí v Bagdádu poněkud pokleslo, ale nebylo to způsobeno nasazením 30.000 amerických vojáků. Etnické čistky odstranily sunnity ze šiítských oblastí a naopak. Došlo prostě k situaci, že je zde zabíjeno méně lidí. To představuje zásadní důvod pro pokles násilí." Dalším důvodem je podle Rosena skutečnost, že sunnité a šíité dospěli koncem léta 2007 k přímeří, jehož hlavním přímluvčím se stal šíitský klerik Muktada al-Sadr. Před pár měsíci Američané vyzbrojili a vycvičili desítky tisíc sunnitských žoldáků, proti nimž před nedlouhým časem bojovali, aby tito udržovali na irácké půdě pořádek, což bylo v západních médiích považováno za velký úspěch. Mnozí z těchto však dezertovali, přestali své povinnosti plnit nebo se chaoticky zapletli do nové vlny násilí. Rosen své poznatky uzavírá s tím, že v Iráku je situace v příkrém rozporu s tou, jež je prezentována establišmentem. Přirovnává Irák k Somálsku, dalšímu neuralgickému nervu onoho Rupnikova "zavádění demokracie", kde operuje neznámý počel warlordů, kteří ovládají různé části země a navzájem proti sobě bojují.

http://www.democracynow.org/2008/4/1/iraq_has become_somaliaa_collection_of

Ramzy Baroud, známý publicista a editor webu PalestineChronicle.com, uvádí: "Irácká armáda se skládá ze šíitských milicí, spojených s hlavním US přívržencem Abdulem-Aziz Al-Hakimem, jeho Nejvyšší islámskou radou pro islámskou revoluci v Iráku (SCIRI) a milicemi Al-Badr, jež léta terorizují sunnity ale i šíity ve velkém,a bojuje hlavně s armádou Mehdi Muktady al-Sadra, který nyní získává na popularitě a je vnímán jako přední odpůrce Spojených států a loutkové irácké vlády. Sadrova popularita a převaha v boji by mohla vážně ohrozit provinční volby, které se mají uskutečnit v říjnu." Podle Barouda je irácký premiér Al-Maliki a jeho strana Daawa bez Al-Hakima vpodstatě bezmocným hráčem. Sadrova armáda spolu s milicí Al-Badr jsou paradoxně podporovány Iránem a sunnitské frakce v tom spatřují iminentní nebezpečí. Sadrova armáda svádí tvrdé boje s milicemi Al-Badr; situace je nepřehledná a konec zabíjení v nedohlednu.

Zdroj: ZDE

Dahr Jamail, jeden z prvních publicistů, kteří informovali o válečných zločinech americké armády ve Fallúdži, píše, že: " Malikiho nedávný pokus rozdrtit s americkou podporou Sadrovu armádu Mehdi selhal. Irák se začíná drolit mnohem divočeji, než za Husajna.Nato v Bagdádu vypukly prudké boje mezi armádou Mehdi a Malikiho jednotkami, podporovanými milicemi Al-Badr. Podle statistik Pentagonu došlo behěm února a března k příkrému nárůstu útoků - z 239 na 631 - a to zejména proti US a iráckým silám. Sadr nyní ovládá značný počet bagdádských ulic a bloků, dále pak velkou část Basry a další původně šíitské oblasti na jihu země. Sadr volá po jednotě jak sunnitů, tak šíitů, aby společnými silami porazili okupanty a kolaboranty."

Zdroj: ZDE

Ano, i okupační síly samy mají stále na probíhajících násilnostech značný podíl. 23. března bylo v severním Iráku střelbou z US helikoptér zabito 15 civilistů z jedné rodiny. O tři dny později bylo ve městě Tikrit při leteckém náletu zabito 5 civilistů a dalších 10 zraněno. O zabitých americké orgány tvrdily, že jde o "podezřelé teroristy". Později ale tyto vydaly prohlášení, ve kterém uvedly, že" během útoku mohlo být několik civilistů zraněno nebo zabito". Podle irácké policie americký útok v Basře o další tři dny později zničil dům a vzal život 8 civilistů, včetně dvou žen a dítěte. Jde tu však jen o malý "vzorový" vhled do zuřící tragédie, o níž se pánové Hvížďala a Rupnik vyjadřují jako o "neúspěšném zavádění demokracie".

Zdroj: ZDE

Oba pánové se díkybohu shodli na tom, že útok na Írán by byl katastrofou, která by dle Rupnikova vyjádření "vyhodila do povětří Irák" a argumentace , že "demokracii nelze vyvažovat násilím". Pan Hvížďala vzápětí pokračuje: "Je to zvláštní, že se Američané nepoučilí ze střední Evropy, kde se přece ani po devatenácti letech nepodařilo zavést standardní demokracii." Američané se nemají z čeho poučovat, neboť jako všechny velmoci nikdy nevyváželi demokracii, pouze sytili své dobyvačné choutky; ve vzácných případech tyto choutky konvenovaly s tužbami utlačovaných. Můžeme děkovat bohu, že v našem případě nedošlo k tzv. "salvádorskému řešení" a neokusili jsme, kterak chutná americká demokracie ze vzduchu nebo prostřednictvím systematického vyhlazování jako např. v Centrální Americe.

Pan Rupnik ale dále nepřestane udivovat svým optimismem: "Naštěstí dnes po sedmi letech, můžeme říci, že staré dobré americké pojistky demokracie se vracejí. Média zase pozvolna plní svou funkci a i jiné instituce se pozvolna dávají do pohybu. Demokratické protilátky americké společnosti začaly opět fungovat."

Nevěřím svým očím. Pan Rupnik snad neslyšel o zákonech, prosazených americkými neokony, které výrazně ochromily ony "protilátky" a postavily miliony lidí mimo zákon. Zákony jako Patriot Act I.,II., Fast Track, Military Commission Act, Violent Radicalization and Homegrown Terrorism Prevention Act, jež byly během sedmiletého republikánského interregna schváleny, svědčí o úplném opaku. Média ještě nedávno hystericky strašila íránskou hrozbou a volala do zbraně. U příležitosti 5. výročí invaze do Iráku se hovořilo především o úspěších - poklesu násilí, vyzbrojení irácké domobrany, návratu desítek tisíc iráckých uprchlíků do vlasti - tyto "úspěchy" jsou však nyní přehlušeny aktuální eskalací bojů.

Rupnik je přesvědčen, že pokud volby vyhraje Obama a viceprezidentkou bude Clintonová, bude to symbolizovat "naději, která by Americe měla dodat nový elán." Ani zde nevidím důvody k plesání, soustředím-li se kupříkladu na pohled demokratických kandidátů na situaci v Iráku. Oba sice odsud plánují systematický odsun americké armády, avšak nehodlají se nadobro zbavit kořisti a strategického působení zde.

Na závěr bych chtěl uvést Rupnikovu myšlenku, která dle mého soudu potvrzuje moji tezi o hluboce zakořeněných předsudcích, schématech a stereotypech.

" Konzervativci se mají pomstít za rozevlátá šedesátá léta, která symbolizoval Kennedy, King a Johnson." Martin Luther King v 60. letech o své vlasti prohlásil, že je největším násilníkem současnosti. Jak ironické, když během této dekády prezidentoval Kennedy i Johnson.