1. Nepovažuje politika (levicového jako pravicového, to je jedno) v občanském smyslu za plnohodnotnou lidskou bytost.

2. Považuje za nebezpečné, aby politikovi bylo dovoleno předstírat, že takovou plnohodnotnou bytostí skutečně je. 3. Považuje za nebezpečné, aby politik zasahoval do světa, který nechce, ani neumí pozitivně ovlivnit.

Zaujala mne nejvíce teze první, pro samotný pojem plnohodnotné lidské bytosti v občanském smyslu. Měl jsem na studiích přítele, který v našem mladicky kategorickém chápání života často prohlašoval, že neuznává žádného velikána, který neměl děti. Průběhem let se teprve nechal přesvědčit, že mohou vznikat spontánně dvojice (díky tomu podivnému jevu, jemuž se říká láska), které prostě potomky vůbec mít nemohou, nebo by jejich vlastní děti mohly být poškozené. Ale přesto dodnes neustoupil od názoru, že není plnohodnotnou lidskou bytostí ten, kdo děti alespoň neodchoval. Mne v té souvislosti pak zajímá, zda osobní vychovávání potomstva nemůže již být postačujícím základem plnohodnotnosti člověka dokonce v tom občanském smyslu. Tvrdím po celoživotních zkušenostech, že vztah lidské bytosti k potomstvu nekončí jejich odchodem z domova. Déle tvrdím, že při dnešní složitosti společnosti nikdo, kdo má vazbu na potomky, nemůže zůstat bez alespoň minimálních vazeb i na společenství, a tedy na veřejný prostor. Je do jeho problémů více, či méně vždycky vtažen a proto se více, či méně realizuje také jako občan.

Pan Dolejší ve svém textu tvrdí, že politici se musí celý život trénovat v zabývání se, cituji: "velkými věcmi", a tím se vydělují z většinové společnosti. Podle autora jde o, cituji: "nelidskou vytrénovanost". Politici se naučí hovořit, cituji "jménem moci", tak, že vystupují jako moc sama. A z toho pak autor vyvozuje, že politici tvoří, cituji: "vládnoucí třídu", která je, cituji: "vykořeněná ... smečka bezdomoveckých příšer". Tuto kastu pak pojmenovává megalopaty, protože se díky svému treningu neumí, a navíc díky své roli ani nemohou, zabývat, cituji: "věcmi malými a nejmenšími". Z čehož mu logicky vychází, že takové kreatury nemohou být kompetentní ke správě veřejného prostoru, čil k rozhodování o věcech asi těch skutečných "plnohodnotných lidských bytostí", čili "malých a nejmenších" lidí. Z takto shrnutých myšlenek pana Dolejšího mně vychází, že hlavním zdrojem vzniku megalopatů je celoživotní příprava "lidských bytostí" na nejvyšší politické posty a pak jejich dlouhodobé vykonávání, čili přerod lidské bytosti v bytost kterou autor prezentuje poměrně nepřesně jako "homo politicus". Správnější by mělo být "zpanštělá vrchnost", protože člověkem politickým může být i ten, kdo nikdy nefiguruje v žádné vládnoucí roli a přesto se významně angažuje ve veřejném prostoru.

Pokud je ještě pořád nezbytná zastupitelská demokracie, lze podle mne omezit riziko vzniku megalopatů mimo jiné i tím, že žádný ústavní činitel nebude smět mít tuto roli déle než po dobu určitou. Pléduji souhrnně pouze pro dvě volební období. Souhrnně znamená, že kdo byl v jedné ústavní funkci jedno volební období, může být v jiné ústavní funkci už jenom jedno volební období. Kupříkladu prezidentem by se mohla stát osoba, která by byla jen jedno volební období poslancem, či členem vlády. Jelikož jsou soudci rovněž ústavními činiteli, doporučoval bych zrušit doživotnost jejich mandátu a volit je například na sedm let losem nejméně z trojnásobného počtu kandidátů, navržených profesními komorami (advokátů, akademické obce atd.) Z krátkodobosti role ústavního činitele plyne, že každý politik by musel většinu života být "malým, či ještě menším" občanem a v takové existenci prokazovat, že je onou plnohodnotnou lidskou bytostí.

Kromě mnoha prvků přímé či polopřímé demokracie, o níž v BL pravidelně píše pan Valach, doporučuji uplatňovat v politickém prostoru ještě jednu tradici. Nedovolit aby se do ústavní funkce dostal kdokoliv, kdo neprošel a neosvědčil svou "plnohodnotnost lidské bytosti" funkcemi v rodině, obci, a vyšším regionu. Tak dlouhodobý růst veřejného činitele mezi prostými lidmi by vytvářel vysokou šanci zaručující, aby se dotyčný nestal "mocenským bezdomovcem".

Lidstvu se asi nikdy úplně nepodaří zabránit možnosti, aby se do "vládnoucí třídy" nevypracovali deprivanti, psychopati a jiné nevhodné typy. Ale je nejvyšší povinností "lidu", onoho zdroje veškeré moci dle naší Ústavy, aby prosazoval realizování každé metody, která zvyšuje šanci zabránit jim dlouhodobě vládnout.