Komentátor Moisés Naím vidí jako hlavní bezprostřední příčinu aktuálních pohybů v panice, která sektor ovládla. Ve vidině nedostatku země nakupující rýži výrazně zvýšily své nákupy. Země, které rýži pěstují a vyváží zase v obavách nedostatku pro vnitřní potřebu okamžitě přijaly opatření k omezení exportu. Kombinace nervozity nakupujících a preventivní ochrany vývozců vyhnala drasticky cenu rýže.

Rýže je jen aktuálním příkladem. Cena pšenice se za rok zdvojnásobila, podobně i další potravinářské suroviny. Šíří se problém nedostatku potravy a její rostoucí ceny.

Fenomén hladu není přítomností jen pro tradičně chudé, vzdálené a izolované oblasti v Africe. Nepokoje z nedostatku jídla jsou stále častější a bez geografického ohraničení. Posledním příkladem jsou Egypťané ušlapaní ve frontě na chleba. Biftek již není v Argentině všední samozřejmostí.

Vysoké výdaje za potraviny, jejich nedostatek, spekulativní vykupování a schraňování vedou ke střetům v politické sféře, mezi výrobci a spotřebiteli, mezi venkovem a městskými aglomeracemi, mezi vývozci a dovozci. Postiženými se stávají i střední vrstvy obyvatel rozvinutých zemí.

S hladem žije svět od nepaměti. V současnosti má však i nové příčiny, které jsou výsledkem jak ohromných úspěchů vládní politiky, tak i nevídaných selhání. Potravinová politika vlád velkých a vzmáhajících se zemí, vědecký a technologický pokrok, objemy obchodní výměny a korekce trhu na straně jedné a na straně druhé neschopnost účinné intervence když trh selže.

Je nepochybně velkým výdobytkem, že obyvatelé takových zemí jako Brazílie, Vietnam, Turecko, Čína či Indie mezi mnoha dalšími se dnes mohou stravovat třikrát denně. Nehledě na rostoucí vyspělost zemědělství však produkce nestačí se spotřebou držet krok. Vysoká cena ropy vedla k růstu popularity biopaliv. Pro zemědělce je výhodnější pěstovat kukuřici pro plnění nádrží automobilů než žaludků. Růst ceny kukuřice táhne s sebou i ceny dalších obilovin.

To co však především ovlivňuje světovou produkci potravin je podle Moisése Naíma politika vlád, která je vstřícná potřebám výrobců zatímco náklady přenáší na spotřebitele. Ve všech zemích jsou zemědělsko-potravinářské lobby lépe organizovány než dříve, jsou výrazně bohatší a mají na vlády mnohem důraznější vliv než mají či mohou mít spotřebitelé, jimiž jsme paradoxně všichni. Výsledkem je ona surrealistická změť tarifů, subvencí, kontrol, podpor, pravidel a zákonů, která formuje a korumpuje podnikání v zemědělství a mezinárodní obchod s potravinami.