Netřeba dodávat, že si za tato pesimistická očekávání vysloužili odpůrci založení ústavu tvrdou kritiku. Jeden z jejích autorů Petr Zídek provedl pozoruhodný obrat: dané výtky namísto jejich kritiky, již praktikoval dosud, prostě zopakoval.

Petr Zídek: Milý Pavle Žáčku! ZDE

Ústav pro studium totalitních režimů působí jen pár měsíců – a jeden z předních publicistických bojovníků za jeho vznik, historik Petr Zídek, už cítí potřebu veřejně oslovit jeho ředitele Pavla Žáčka a varovat jej slovy, která jakoby převzal od oponentů ústavu. Jen změnil budoucí čas na přítomný a z úvah o možném udělal popis reality. Naléhavost a apelativnost textu podtrhuje zvolená forma otevřeného dopisu. Ředitel ústavu Pavel Žáček v kauze bratří Mašínů viditelně přestřelil a postavil svého spojence vystupujícího v dvojroli historika a publicisty před otázku, jak se neztrapnit podporou absurditám a přitom nerezignovat na sounáležitost s projektem, do jehož podpory již investoval nemálo publicisticko-agitační aktivity. S trochou nadsázky a ahistorizujícího srovnávání lze říct, že se ocitl v roli patriarchy Dobrovského, když jeho pilní následovníci Hanka a Linda přišli se „starobylou památkou“, která vstoupila do dějin jako Rukopis zelenohorský...

Kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost...

Z citace Orwellovy antiutopie se stalo častým opakováním až klišé – nic to ale nezměnilo na výstižném ocenění politické role historie. Česká pravice potřebuje svou moc ukotvit ve funkčním ideologickém systému a bez vlastní propracované verze dějin bude takový systém vždy jen polovičatý. Současné tradování české historie je přece jen stále příliš pod vlivem minulorežimní interpretace obrození a pouhá kritika dosavadních mýtů neplní potřebnou ideologickou roli. Jsou potřeba vzory: bratři Mašínové představují jejich ideální podobu, a to právě pro svou kontroverznost. Jak to? Vyznamenají-li se lidé, kteří ve jménu „boje proti komunismu“ zabíjeli řadové policisty či dokonce civilisty, říká se tím zároveň, že proti něčemu takovému je dovoleno vše, že se jedná o tak absolutní zlo, že je třeba mu čelit jakýmikoli prostředky. Řekne-li se právě nyní, že proti tehdejším komunistům možné bojovat zneužitím sanitky, loupežnou vraždou či podřezáním člověka omámeného chloroformem, říká se tím zároveň, že i dnes je třeba komunisty ignorovat nebo nejlépe zakázat. Položí-li se právě dnes otázka „totalitní diktatura, nebo aktivita militantního komanda nerespektujícího civilisty“, znamená to zároveň příspěvek k polarizaci současné české společnosti.

Nemá smysl přemýšlet, zda v tomto případě mocný premiér Topolánek „zneužívá“ historiky z Ústavu paměti národa, anebo zda tito historici s přístupem k informacím „zneužívají“ nepříliš intelektuálně založeného premiéra. „Politická objednávka“ zde nepůsobí jako vnější ideologický tlak na práci historiků, ale je jimi plně zvnitřněna. Tak jako touží tito historici napravit historickou křivdu, jíž se český národ dopustil na bratrech Mašínech tím, že je dosud neocenil, hodlají napravit i křivdu na současnosti spočívající v legální existenci komunistické strany a v relativně silné roli levice. Poznávání historie a politická aktualita se zde slévají v jedno – to proto, že aktuální politika je zde vnímána skrze neměnné pojmy z minulosti a naopak minulost se reorganizuje pomocí pojmů odvozených ze současnosti. Celá historie je (patrně zcela upřímně) vnímána jako materiál ke zpracování mohutného obžalovacího spisu proti současným politickým oponentům (proto jsou také vhodným pramenem vyšetřovací akta minulorežimní policie – stačí jen změnit hodnocení). Normativním ideálem takové práce je Černá kniha komunismu, cílem popsat rodokmen a potažmo celou existenci politického odpůrce jako jeden velký zločin. Netřeba dodávat, že nikdo nebude zpracovávat obdobnou Černá kniha antikomunismu, ač by materiálu bylo požehnaně: počínaje ukrajinskými pogromisty, přes Mussoliniho, Franka a Hitlera, přes Čankhajška, Suharta a Pinocheta, přes contras a nejrůznější paramilitares v Latinské Americe, přes masakry vietnamských civilistů, až třeba právě po bratry Mašíny a další „bojovníky za svobodu“.

„Prodat“ jako jednoznačné hrdiny skupinu, která zbytečně zabila šest lidí je těžké i při značném ideologickém zápalu. Je třeba ukázat skrytý smysl onoho úsilí, něco, co by ospravedlnilo ony mrtvé. Je potřeba nalézt utopii bratří Mašínů – a naznačit, že právě ona byla smyslem onoho boje a těch mrtvých. To je motivace „objevení“ „faktu“, že Mašínové chtěli ve skutečnosti zabít Gottwalda. Pavel Žáček, ředitel čehosi, co je z milosti současného establišmentu vědeckým ústavem, při tom postupoval s takovým amatérismem, z jakého se zhrozil i jeho dosavadní obhájce Petr Zídek.

Jednomu prameni věřit budeš

Došlo totiž přesně k tomu, před čím varovali odpůrci ústavu – jeho pracovníci vzali doslova jeden historický pramen, v tomto případě vyšetřovací spis strýce bratří Mašínů. Učinili to s neuvěřitelnou nekompetencí, kterou nejlépe shrnují slova Petra Zídka reagujícího na Žáčkovu snahu zvěrohodnit pasáže z vyšetřovacích spisů: „Musím se přiznat, milý Pavle, že těžko chápu, jak tyto věty může v příčetném stavu vyslovit školený historik, navíc specialista na období komunismu.“ Tvrdá formulace je pochopitelná – „milý Pavel“ v tomto případě totiž stejně jako v některých jiných neprováděl „kritiku pramenů“, která je úkolem historika. Prováděl jejich prostou reprodukci.

Tato nedostatečnost má ovšem jasné kořeny, jejichž popis spadá nad rámec Zídkova článku. Ústav pro studium totalitních režimů totiž není pouze politickým projektem. Je z druhé strany rovněž produktem určité strategie některých mladších akademických pracovníků, snažících se o vystoupení z přísných pravidel akademické hierarchie (podobný aspekt mají patrně i jiné podobné instituce v zahraničí, nasvědčuje tomu alespoň článek o polském Ústavu paměti národa). Pochopitelná snaha vymanit se z moci starších kolegů má ovšem nepříjemné důsledky na kvalitu jejich vědeckých výstupů. Jestliže totiž akademické prostředí má jisté feudální rysy (včetně moci „titulů“) vytváří to tlak na teorii, která je patrně jediným možným bojovým prostředkem, jehož důkladným osvojením a uplatněním lze diskursivní války uvnitř akademického pole vyhrávat.

Namísto zahrnování vlastních poznatků do přesvědčivějšího teoretického výkladového rámce coby legitimní strategie v rámci relativně autonomní akademické sféry zvolili historici z Ústavu pro studium totalitních režimů jinou cestu. Získali podporu mimo akademické pole, v poli politiky (pojem „pole“ používám ve významu, který mu dal Pierre Bourdieu, z jehož pojetí vědy a jejích kontrolních mechanismů v knize Science of Scince and Reflexivity zde volně vycházím). Politickou intervencí se zbavili podřízeného postavení v akademické hierarchii a získali si relativní svobodu – do té míry, do níž se budou shodovat s převládajícími zájmy v politickém poli. Zbavili se tím ale rovněž tlaku, který je krátkodobě tíživý, ale dlouhodobě kultivační: tlaku na rozvíjení teorie, na takové kritické rámování poznatků, aby obstálo před kolegy z oboru, jejichž neustálému posuzování jsou akademické práce vystaveny. Domnělé osvobození vědců z Ústavu pro studium totalitních režimů je tak nejen závislé na vstřícnosti proměňujících se politických institucí. Je rovněž branou k nekvalitní produkci a scestným závěrům, jak jsme se mohli přesvědčit již pár měsíců po vzniku ústavu.

„Využít“ socany

Závislost ústavu na politice si uvědomuje Petr Zídek, což jej vede k zajímavému konci jeho otevřeného dopisu: „Opravdu chceš, milý Pavle, aby Tvůj ústav skončil s vládou dnešní koalice? Jestli ne, měl bys asi trošku méně zdůrazňovat své přátelství s Mirkem a pokusit se najít nějakou cestu k Jirkovi. Třeba by se k tomu dali nějak využít ti sociální demokraté, kteří vystupovali proti komunistickému režimu stejně zaníceně jako bratři Mašíni. Jistě o takových víš a pár z nich dokonce ještě žije.“

Petra Zídka je třeba ocenit za otevřenost a upřímnost; méně už za morálku. Je charakterní, je-li schopen kritizovat ústav, jehož založení podporoval. Je ale zarážející, jsou-li pro něj historické příběhy sociálních demokratů perzekvovaných minulým režimem pouhým politickým instrumentem, který je možné „využít“ (pokud se zde nejednalo naopak o parodii budoucího možného směřování ústavu). Doufejme, že to bude spíše naopak a že sociální demokraté nebo kdokoli jiné spíše dostane možnost „využít“ argumentaci Petra Zídka – ke zrušení jedné ideologické instituce.