V manifestu landsmanšaftu se sice tvrdí, že "restitucí soukromého sudetoněmeckého majetku by nemělo vzniknout nové bezpráví vůči českým občanům", ale současně poukazuje na to, že tyto restituce by představovaly nový impulz pro rozvoj české ekonomiky.

Manifest patří k sérii dokumentů SLÖ, zveřejňovaných v posledních letech, z nichž některé mají kuriózní obsah.

Mezi ně na příklad patří požadavek, aby pražská i bratislavská vláda jako „výraz dobré vůle na překonání minulosti“ zavedly dvojjazyčné tabulky obcí, kde dříve žili sudetští Němci. Zdůvodnili to rozhodnutím rakouského ústavního soudu, který nařídil, aby se tak stalo v Korutanech, kde žije slovinská národnostní menšina. Na podzim loňského roku zase v.rámci boje proti „benešizaci“ kultury a duchovní oblasti to bylo obvinění, že Češi „nám kradou i Krkonoše“. To dokládá docent Ferdinand Anders tím, že jsme pojmenovali Rübezahla jakýmsi Rýbrcoulem, což je pro Němce, kteří zde žili do roku 1945, zcela nepřijatelné.

Prezident Edvard Beneš jim vůbec leží v žaludku a poté, co byl vztyčen jeho pomník u Černínského paláce, SLÖ vydalo prohlášení, že je to prohřeškem proti smlouvě o dobrém sousedství z roku 1992 a dokonce porušením česko-německé deklarace z roku 1997. Proto již v roce 2005 požádalo rakouskou vládu, aby usilovala o zrušení tzv. Benešových dekretů, které nazývá „vyhánějícími“. SLÖ přitom na druhé straně „rozhořčily“ požadavky České republiky na odškodnění nuceně nasazených za druhé světové války na území Rakouska. Údajně by museli sudetští Němci znovu zaplatit českým obětem nacismu, „kvůli čemu byli v roce 1945 okradeni o veškerý majetek“ na základě dekretů prezidenta Beneše.

Ve své kritice nevynechalo ani současného českého prezidenta Václava Klause, když po nástupu do své funkce byl přechodně ubytován ve vile patřící ministerstvu obrany. Ta do roku 1945 patřila odsunuté německé rodině Lippertů, což údajně otřáslo SLÖ, protože „tvrdý zastánce Benešových dekretů prezident Václav Klaus se nyní dokonce nastěhoval do vily, která je německým majetkem“.

V letošním manifestu SLÖ znovu připomíná své stanovisko, že sudetští Němci byli integrováni do nově vzniklé Československé republiky v roce 1918 proti své vůli. Ta pak údajně nesplnila ani slib, daný v roce 1919 na mírové konferenci v St. Germain německému a maďarskému obyvatelstvu, že uspořádá stát podle švýcarského vzoru. Bude jistě vhodné se v této souvislosti podívat zpět do historie vztahů mezi českým a německy hovořícím obyvatelstvem na území Čech.

Vznik samostatného československého státu nebyl nahodilý, poté co ztroskotala česko-rakouská jednání o jazykovém vyrovnání, která se táhla od konce 19. a začátku 20. století. To jedinečně zpracoval historik Karel Kazbunda ve svém díle Otázka česko-německá v předvečer války, které vyšlo až po jeho smrti v roce 1995. Kazbunda byl pověřen dělením archiválií ve vídeňském Státním archivu. Objevil tam dokumenty, které jednoznačně potvrdily, že zrušení ústavnosti Země české tzv. anenskými patenty z 26. července 1913 jasně směřovalo k zrušení jakékoliv autonomie česky hovořících oblastí – zejména v Čechách bylo třeba Němce podpořit, „jinak je nebezpečí, že se Rakousko stane západní slovanskou říší“. Tehdejší rakousko-uherský ministerský předseda hrabě Stürgkh byl přesvědčen, že celá otázka bude vyřešena po „vítězné válce se slovanským nepřítelem na jihu a východě“, a to ve prospěch německy hovořícího obyvatelstva českých zemí. T. G. Masaryk projevil za posledních pokusů o přípravu nové akce za česko-německé vyrovnání osobní účast jak při jednání ve Vídni, kde byl říšským poslancem, tak i v Praze. Především mu šlo o nalezení cesty k obnovení zrušené ústavnosti. Sám se přesvědčil o bezvýslednosti těchto pokusů, a proto hledal v emigraci cestu k řešení česko-německé otázky v rámci mnohem širším, a to v novém uspořádání evropských věcí. Po zhroucení monarchie a vzniku československého státu vznikly okamžitě nemalé starosti, k jakému vyrovnání dojde s Němci, kteří se hlásili k Vídni. Nikdy se totiž nepovažovali za součást Německé říše, proti které ještě v roce 1866 bojovali se zbraní v ruce.

Již 29. října 1918 prohlásili českoněmečtí poslanci ve Vídni samostatnost „Deutschböhmen“. Dalšího dne založili němečtí poslanci z Moravy a Slezska též ve Vídni „Sudetenland“ a dne 3. listopadu prohlásili jihomoravští Němci připojení znojemského kraje k Dolním Rakousům, po kterémžto příkladu následovalo ustavení tzv. „Böhmerwaldgau“ na Šumavě, hlásící se k Horním Rakousům. Toto teritoriální dělení českých zemí schválilo prozatímní Národní shromáždění německého Rakouska a zákonem ze dne 22. listopadu 1918 prohlásilo města Brno, Jihlavu a Olomouc za německo-rakouskou državu. Běželo o 26 tisíc čtverečních kilometrů československého území, kde žilo na tři miliony obyvatel, mezi nimi silné české národnostní menšiny.

V deklaraci Sjednocené německé občanské fronty, kterou přednesl nestor sudetoněmeckého hnutí dr. Lodgman von Auen, se konstatovalo, že „Němci v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku nikdy neměli vůli spojit se s Čechy a s nimi uzavřít svazek k vytvoření Československé republiky“. Naopak po zhroucení rakouské monarchie prohlásili, že „se chtějí přičlenit k německému Rakousku“. V tomto smyslu je proto nutno chápat základní myšlenky rakouského krajanského sdružení, které vychází z jiných historických zkušeností než německých. Územní celistvost musela československá vláda zajišťovat vojenskou silou, docházelo ke střetům s německým obyvatelstvem. Ty vyvrcholily 4. března 1919, kdy u příležitosti zasedání rakouského parlamentu ve Vídni byla vyhlášena v německy osídlených oblastech Československa generální stávka na protest proti začlenění do ČSR. Demonstrovalo se v ulicích a na několika místech došlo ke srážkám demonstrujících Němců s československými ozbrojenými silami, jímž padlo za oběť 54 lidských životů.

Tento den je nyní každoročně landsmanšaftem připomínán jako Den práva na sebeurčení, přičemž pro naši veřejnost jsou tyto události dnes téměř neznámé. Vyřešení územních sporů a dalších vztahů obou nástupnických republik habsburské monarchie přinesla 10. září 1919 mírová smlouva, podepsaná v Saint Germain, kterou se Rakouská republika definitivně vzdávala nároků na části českého teritoria. Současně uznala de iure samostatnost Československa. Navázány byly i hospodářské vztahy, což zejména pro Rakousko mělo nebývalý význam.

Ještě však dva roky trvalo, než byly uzavřeny řádné diplomatické styky a uznáni příslušní vyslanci. Rakousko vyslalo do Prahy Ferdinanda Marka, ke kterému československá vláda po léta neměla plnou důvěru. (viz Britské listy  15.5.2007. Šedesát let od smrti prvého rakouského vyslance v ČSR. Ferdinand Marek 1881 – 1947) Teprve 11. dubna 1922 byl předáním pověřovacích listin v Lánech prezidentu T. G. Masarykovi ustanoven prvním vyslancem Rakouské republiky v Praze. Masaryk v německy předneseném projevu konstatoval, že nyní nastala doba uklidnění, „abychom mohli zřetelně rozlišovat mezi dynastií a jejím režimem na jedné straně a rakouským na straně druhé. Naše republika je a zůstane v každém ohledu vaší republice loajálním a přátelským sousedem“.

Rakousko se především zavázalo rezignovat na územní požadavky vůči ČSR a nadto nestrpět na svém území organizace, které by to nebyly ochotny akceptovat. Důležité však byly především otázky ekonomické a finanční, které směřovaly k definitivnímu překonání důsledků války a geopolitických proměn ve středoevropském prostoru. Československo mělo zájem na hospodářské stabilizaci Rakouska. Zde sehrál důležitou úlohu československý ministr zahraničí Edvard Beneš, který viděl vyřešení problému nikoliv v připojení Rakouska k Německu nebo zemím Malé dohody, nýbrž v mezinárodní finanční sanaci. ČSR se zavázala k pokrytí úvěru jednou pětinou, a to ve výši 650 milionů zlatých korun, což bylo nakonec schváleno i parlamentem. To nakonec vedlo k tomu, že se mezi oběma zeměmi až do druhé poloviny dvacátých let pozitivní vztahy prohlubovaly.

Definitivní konec těmto snahám zasadil 12. březen 1938, kdy hitlerovské Německo provedlo anšlus Rakouska a přeměnilo jej ve Východní marku. Půl roku poté mnichovským diktátem získalo pak tzv. sudetoněmecká území Československa, aby l5. března 1939 jej zcela zlikvidovalo. Po porážce Německa v roce 1945 československá vláda jako první ze sousedských států uznala poválečnou rakouskou vládu. Na podzim 1945 byl ve Vídni zřízen úřad československého zmocněnce a na jaře 1947 byly obnoveny řádné diplomatické vztahy.

Rakousko bylo považováno za nejdůležitějšího partnera v středoevropském regionu. Vztahy nenarušil ani odsun části německy hovořícího obyvatelstva z jižní Moravy a Čech do Rakouska, totiž na 150 tisíc osob, z nichž pak 100 tisíc obdrželo rakouské občanství. Tehdejší rakouská vláda tento krok akceptovala a nikterak neprotestovala. Upozorňovala však, že u části těchto osob nelze vyloučit protičeskoslovenskou aktivitu. Navíc Vídeň zakázala přesídlencům jakékoliv politické aktivity. Již od jara 1946 se začalo diskutovat o majetkových otázkách, které se však týkaly situace před 13. 3. 1938, tedy před anšlusem. Vše měla řešit chystaná Státní smlouva, která nakonec 15. května 1955 byla ve Vídni podepsána s Rakouskem, která je obnovila jako svobodný a nezávislý stát bez přítomnosti okupačních jednotek. Rakousko se zavazovalo likvidovat pozůstatky nacistického režimu, trvat na detronizaci Habsburků, potvrzovalo hranice k 1. 1. 1938. To sice znamenalo uznání neplatnosti Mnichova, otázky, o které mělo Československo zájem, však nebyly vyřešeny.

Nebylo možné požadovat jakékoliv reparace; smlouva vycházela z představy, že evropské státy dořeší s Vídní problémy plynoucí z vyvlastnění majetků a likvidace práv rakouského státu. Nebyl ani obnoven závazek, že Rakousko zakáže přesídleneckým organizacím vyvíjet politickou činnost. Začala sedmnáct let dlouhá jednání o majetkovém vyrovnání mezi oběma zeměmi. Československo předem vyloučilo osoby, které považovalo za válečné zločince nebo které se provinily proti ČSR. Obě delegace se domluvily, že majetkové vyrovnání se nevztahuje na práva nabytá po mnichovské dohodě, tedy po 29. září 1938. Zásadním problémem však bylo, zda se mají odškodnit i Němci vysídlení do Rakouska. Prvá jednání ztroskotala, když Rakušané požadovali nerealistickou částku 20 miliard šilinků.

Jednání zkomplikovala tehdejší sovětská agresivní zahraniční politika v německé otázce, navíc se v květnu 1959 ve Vídni konaly Sudetoněmecké dny, které Praha označila za porušení rakouské neutrality. Ve vleku Moskvy navíc Praha odmítala snahy Rakouska o integraci do západoevropských ekonomických seskupení. A tak teprve v polovině roku 1965 byl podepsán důvěrný protokol, který se stal základem k majetkovým jednáním. Důležité pro Československo bylo, že Rakousko odstoupilo od vyrovnání s odsunutými sudetskými Němci.

Nadějná jednání však přerušila okupace Československa vojsky Varšavského paktu. Počátkem sedmdesátých let zásluhou rakouského kancléře Bruna Kreiskyho se podařilo jednání oživit. Výsledkem důvěrných jednání v Linci byla koncem roku 1974 podepsaná smlouva o vypořádání určitých finančních a majetkoprávních otázek. Bylo dosaženo kompromisu: Vídeň snížila majetkové požadavky na jednu miliardu šilinků a výslovně se zavázala, že „nebude již proti ČSSR zastupovat nebo podporovat žádné nároky rakouských osob, které vznikly vůči ČSSR“. Československo se na druhé straně vzdalo všech svých finančních nároků ze nesplacení půjček po první světové válce. Dlužná částka vůči Rakousku se přitom splácela zbožím. Podpis smlouvy se udál již v době poznamenané helsinskou konferencí, a tak došlo i k vzájemným návštěvám ministrů zahraničí a premiérů.

Zlepšila se výměna zboží, jakož i kontakty v oblasti školství a vědy. Rakouská snaha o zavedení bezvízového styku byla však Prahou striktně odmítnuta. V březnu 1979 navštívil rakouský prezident Rudolf Kirchschläger, který byl dříve vyslancem v Praze, Prahu a Bratislavu. Reciproční návštěva Gustáva Husáka, která se konala v listopadu 1982, nesplnila však očekávání rakouské strany, která jako gesto očekávala propuštění Václava Havla z vězení a zmírnění perzekuce signatářů Charty 77.

Po roce 1989 se stala překážkou k návštěvě Havla jako československého prezidenta ve Vídni kontroverzní osoba spolkového prezidenta Kurta Waldheima. Ta se uskutečnila teprve po zvolení Thomase Klestila, ale to bylo již v období vzniku České republiky. V současné době vztahy mezi oběma zeměmi,  členy Evropské unie, jsou na dobré úrovni, i když ne bez problémů, jakým je na příklad Temelín.

To znovu ukázala nedávná návštěva prezidenta Václava Klause ve Vídni na začátku jeho druhého funkčního období. Potvrzuje to i jeho dohoda se spolkovým prezidentem Heinzem Fischerem o společném setkání na česko-rakouské hranici u příležitosti 40. výročí srpnových událostí v roce 1968.