Otevřené otázky

Základní sled událostí je dobře známý. V letech 1945 -- 1948 existovala v rámci tzv. "Národní fronty" koaliční vláda čtyř českých a čtyř slovenských stran. Žádné politické strany mimo tuto strukturu nebyly povoleny. Všechny povolené strany přijaly program revolučních sociálních a hospodářských změn, včetně těsného spojenectví se Sovětským svazem, znárodnění většiny průmyslu a vystěhování německé menšiny. Volby r. 1946 potvrdily komunisty jako největší stranu. Prohlubující se rozkol v koalici vyvrcholil 20. února 1948, kdy nabídli ministří ze tří stran svou rezignaci. Komunisté zmobilizovali masovou podporu a začali využívat mocenských pozicí, které měly, k vytvoření mocenského monopolu. Toho bylo dosaženo formálně ústavními prostředky. Klíčovou událostí bylo rozhodnutí prezidenta Beneše schválit dne 25. února novou koaliční vládu, jíž pevně dominovali komunisté.

Kontroverze začíná, jakmile se tato základní fakta začnou zaplňovat vysvětlením událostí a jejich důsledků, anebo když na ně pohlédneme z širšího pohledu na českou historii.

Možnou agentu pro nový výzkum po roce 1989 určil Jan Křen (1990, str. 41-2), když poukázal na mezery v tématech jako odsun Němců, podstata a osud konzervativních sil, jak se myšlení změnilo a jak se změnila mentalita lidí a jejich každodenní myšlení, možný "úpadek podpory pro demokratické hodnoty", programové myšlenky pro nekomunistický socialismus a důsledky nově vzniklé masové základny komunistické strany s vedením, které strávilo emigraci v Sovětském svazu. Tak bylo možno posuzovat boj o politickou moc v širším sociálním a hospodářském kontextu. Avšak právě syntéza, která by pospojovala tato témata, nevznikla.

Odsun Němců

O odsunu německé menšiny, což bývalo v předchozích letech nepopulární téma, se od roku 1989 podrobně diskutovalo. Tato otázka získala přímý politický význam poté, co se Německá spolková republika stala přátelským a už ne nepřátelským státem a hlas Němců, kteří mají pocit, že se stali obětí křivdy, se stal poteciální překážkou v diplomacii a při mezinárodním uznání. Tento kontext většinou vedl k zpolitizovaným interpretacím německého odsunu. V ČR vzniklo celé spektrum názorů, od odsouzení odsunu, založeného většinou na morálních zásadách, až po kritickou podporu odsunu, založenou většinou na pragmatickém názoru na to, co bylo v určitém období nejvíce žádoucí.

Avšak vedle argumentů, jimž se dostalo v celostátních médiích vysoké publicity, se profesionální historikové zaměřili na smíření a na spolupráci s německými kolegy. Společné zkoumání vedlo k všeobecnému konsensu ohledně počtu usmrcených osob, nějakým způsobem spojeným s procesem odsunu: počet se zhruba odhaduje na 15 000 -- 30 000 mrtvých. Křen (Právo, 14. dubna 2002) napsal vyvážené zhodnocení, které začalo od přiznání, že německá menšina drtivou většinou podporovala Hitlera. Odsun Němců schválily velmoci, avšak této skutečnosti není možno zneužít pro neutralizaci odpovědnosti, neboť projekt odsunu rozpracovala a na jeho realizaci trvala československá strana. Při odsunu zahynuly podstatné počty osob a na to nikdo nemůže být hrdý. Avšak v zájmu vytvoření stabilního a mírového státu byl odsun německé menšiny, i když se to mělo udělat co nejhumánnějším způsobem, nejlepší možnou alternativou.

Informace o tom, jak bylo s německým obyvatelstvem zacházeno, přinesly několik nepříjemných pravd, včetně důkazů o "výstřelcích", v některých případech šlo o vážná zvěrstva. I když tato zvěrstva nepodporovala československá vláda, docházelo k nim v době, kdy se snažila využít tiché sovětské podpory pro realizaci odsunu ještě předtím, než ho schválili v Postupimi všichni spojenci. Vláda v roce 1947 přijala, že je nutné vyšetřit některé vážné případy, i když s rozhodnutí, že se jim má dostat absolutní minimum publicity, aby nebyla poškozena pověst Československa na Západě. Nikdo nebyl za tyto "výstřelky" trestně stíhán. Prezidentský dekret, potvrzený zákonem v květnu 1946, zajistil amnestii za činy odporu během okupace i za násilné činy v bezprostředně následujících měsících, jaké by v době míru nebyly přijatelné. Po roce 1990 došlo k několika pokusů tyto případy znovu otevřít, ale neměly naději, že by mohly vést k odsouzení vinných osob, a v procesech se nepokračovalo.

Tak začali od roku 1989 profesionální historikové líčit příběh, který může být považován za rozumnou měrou úplny a přijatelný mainstreamu na německé i české straně. Nicméně zůstává místo tohoto příběhu ve vývoji československé společnosti nedostatečně prozkoumáno a zůstávají otevřené otázky ohledně jeho dopady na hospodářský a společenský vývoj a na politické konflikty.

Existuje zjevně názor, že útlak z roku 1945 je možná spojen s útlakem z roku 1948, ale bylo by obtížné obojí útlak spojit, protože druh i metody útlaku byly podstatnou měrou odlišné. I když většina vyšetřovaných osob asi byli komunisté, někteří byli příslušníci jiných politických stran. Nikdo v té době nechtěl politicky kořistit ze vznášení otázek, které mohly poškodit pověst Československa na Západě anebo oslabit pověst dané strany u československého obyvatelstva. Je nutno dodat, že zákon, poskytující amnestii násilným činům odporu a poválečného násilí podporovaly všechny politické strany. A tak je důležitým argumentem, že politika vůči německému obyvatelstvu československé politické strany sjednotila kolem národního programu. Řádná syntéza poválečnéhop období bude muset toto zkoumat. Práce na odsunu Němců jsou dosud značně izolované od studia vývoje československé politiky.

Myšlení, mentalita a socialistické programy

Výzkum mentality a myšlení stále chybí, možná je to v atmosféře po roce 1989 neatraktivní téma. Nejdůležitější práce v tomto ohledy vyšla v USA (Abrams, 2004). Tato práce zkoumá kulturní a církevní publikace a na jejich základě usuzuje, že došlo k podstatnému posunu doleva, i když to neznamenalo exkluzivní podporu pro jedinou stranu. Je to obraz, který podporuje celá řada českých výzkumných prací, zabývajících se myšlením o hospodářské a sociální politice. Z těchto prací vyplývá, že "československá cesta k socialismu" byla něčím mnohem více než pouhou taktikou komunistické strany.

Přesun pozornosti k širšímu kontextu změn umožňuje zasadit období let 1945 -- 1948 do kontext širokého historického vývoje, včetně dobových postojů k meziválečnému období. Také to poukazuje na další otázky ohledně možných alternativních socialistických strategií. Výzkumu těchto témat však nenapomohla politická atmosféra po roce 1989, která podporovala přijetí "standardního" postoje poúnorových emigrantských autorů. Podle tohoto názoru to byli rozhodní bojovníci proti komunistickým pokusům ochromit demokracii. Částečná alternativa, kterou nejjasněji vyjádřil Kaplan, poukazuje na selhání těch osob, kteří se stavěli proti komunistickému vítězství. Tyto osoby totiž nepoznaly pravou podstatu rozhodnosti komunistické strany získat monopol moci. Proto byly tyto osoby značně chabými obhájci demokracie a měli se chovat podstatně efektivněji. Vzhledem k mezinárodní situaci sice nemohli změnit podstatnou měrou výsledek událostí, ale "nemusely prohrát tak silně na celé čáře" (Kaplan, 1996, str. 540).

Eva Schmidt-Hartmannová (Eva Hahnová) (1994) zašla ještě dál. Využila zveřejněných pamětí nekomunistických politiků a dokázala vážné rozpory v tvrzeních, které se snažily definovat alternativu ke komunistickému postoji. Na veřejnosti totiž tito politikové přijímali směr, kterým Československo šlo na domácí scéně i v zahraniční politice, včetně pevného spojenectví se Sovětským svazem. To, že se jim v roce 1948 nepodařilo zmobilizovat podstatnější veřejnou podporu, tedy nebylo důsledkem chyb: mělo to hlubší kořeny.

Pro Benešovu politiku byl vztah se Sovětským svazem podstatný. Částečně byl založen na skepsi vůči představám o spolehlivosti Západu, založené na zkušenostech z meziválečného období, během Mnichova a z diplomatické činnosti během druhé světové války. Zkušenosti ohledně odsunu německé menšiny poukazovaly stejným směrem. Nejlepší nadějí se zdálo být, že zkušenosti z druhé světové války povedou Sovětský svaz k tomu, aby podporoval silné a přátelské sousedy a demokratické Československo mělo být atraktivním kandidátem.

Komunistická strategie a cíle

Křenův seznam témat zahrnuje i nezodpovězené otázky ohledně komunistické strategie a taktiky. Mnoho nových informací pochází z díla Karla Kaplana. Ten argmentuje, že až do poloviny roku 1947 koalice fungovala víceméně dobře, všechny strany byly ochotné dělat ústupky. Z informací od ruských historiků vyplývám, že sovětská vláda byla v podstatě spokojena (Marjinová, 1997). Sověti zřejmě doufali ve přátelské Československo, založené na jeho existujících politických strukturách, i když si ponechávali otevřeou alternativu komunistického mocenského monopolu, který byl podle sovětského názoru zřejmě nejideálnějším politickým zřízením. Avšak roku 1947 začali mít Sověti obavy, že by mohli být komunisté odstraněni z vlády a že by se Československo mohlo stát spojencem Západu. Důraz se přesunul na obavu, zda českoslovenští komunisté příliš neriskují, když důvěřují parlamentním volbám a zda by neměli konsolidovat své mocenské pozice ve státním aparátu a v ozbrojených silách.

Komunistická reakce dokazuje, že ve vedení KSČ byly určité neshody a pochybnosti. Gottwald považoval volby, které se měly konat v květnu 1948 za rozhodující bojiště. Uvnitř strany ho kritizovala radikální frakce, které pochybovala, že by KSČ mohla ve volbách získat 51 procent hlasů, a tak chtěla problém vyřešit opuštěním ústavních metod, chtěla vytvořit "podvojnou moc" a převzít vládu ve státě. Gottwald zastával názor, že se parlamentní aritmetika povede, a to i bez 51 procent hlasů. Klíčem k úspěchu mělo být využívání spojenců v ostatních stranách a prominentních nestraníků. Ti měli figurovat na komunistické kandidátce. Tomu měla napomoci mobilizace veřejného mínění sjezdy dělnických rad a zemědělských představitelů, které se konaly během únorových událostí. Avšak přesto byl výsledek pořád ještě nejistý.

Postavení komunistů se také posílilo v policii, více než 50 procent uniformovaných policistů bylo členy KSČ (tak byli informováni sovětští představitelé, kteří chtěli víc). Nebylo jasné, jak to může přispět ke komunistickému vítězství, zejména vzhledem k tomu, že postavení KSČ v armádě bylo slabé, avšak některé elementy v policii a v bezpečnostních složkách chtěly věci vyřídit rychle prostřednictvím falešných důkazů o špionážní činnosti politiků z ostatních stran. Komunisté ve vládě pravděpodobně takovouto aktivitu neřídili, avšak hájili integritu policie a bezpečnostních složek, čímž rozhněvali své koaliční partnery.

Koncem roku 1947 a začátkem roku 1948 neexistovala žádná jednotná komunistická strategie. Všechny akce KSČ, a zejména činy nejradikálnější komunistické frakce, vedly k tomu, že se ostatní strany zděsily, a tak došlo k izolaci komunistů ve vládě, aniž by byla jejich cesta k vítězství jakkoliv jasnější. Všechno to se změnilo 20. února, kdy ministři ze tří stran odstoupili a nechali většinu vlády ve funkci.

Únorové události

Veškeré důkazy, týkající se uvažování, které vedlo k těmto rezignacím, potvrzují absenci jakékoliv přípravy. Potvrzují také, že toto rozhodnutí přijal velmi úzký okruh osob. Většina důkazů podporuje názor, že Beneše nikdo řádně nekonzultoval předem. Masaryk zuřil nad "zločinnou naivitou" "těch pitomců, idiotů" a považoval jejich naději, že jim nějak pomůžou Spojené státy, za absurdně nerealistickou (Kaplan, 1996, str. 523).

Klíčový sovětský vliv přišel s náměstkem ministra zahraničí Zorinem, který, jak to dokazuje výzkum z Ruska, přijel začátkem krize do Prahy a naléhal na Gottwalda, aby "byl tvrdší" a využíval své vnitřní síly, zatímco informoval Moskvu, že se Gottwald snaží "vyhýbat se v boji proti reakci jakýmkoliv tvrdším opatřením" a je "obětí parlamentních iluzí" (Murašková, 1997, 1998). Otázka možných sovětských vojenských úmyslů zůstává nejasná. Zorin odmítl návrh od Gottwalda, že by pohyby vojsk mohly postrašit opozici, ale nebylo dokázáno, že by něco takového Zorin vyloučil, a Gottwald mohl Beneše varovat, že "pořád je tady ještě Sovětský svaz".

Gottwald, který byl zpočátku odstoupením nekomunistických ministrů překvapen, zformuloval reakci, která požadovala aby Beneš rezignace přijal a nahradil odstoupivší ministry: bylo to ústavní řešení. Také to bylo řešení, které bylo u velké části veřejnosti nesmírně populární. Mohlo to vypadat jako obrana dosavadního politického směru a nikoliv jako vytvoření komunistického mocenského monopolu.

Represivní opatření nebyla zpočátku příliš důležitá, ale byla posílena po sjezdu dělnických rad, kdy bylo zatčeno několik stovek politických oponentů. Důvod pro tuto změnu je nejasný. Možná v tom hrál významnou úlohu Zorinův vliv. Byl podporován shora, což vyplývá z požadavku, aby nebyli ministři a poslanci zatýkáni. Byl sice připraven tajný seznam lidí, kteří měli být zatčeni, z čehož, jak se zdá vyplývá, že se připravoval kompletní "puč", ale seznam nebyl použit. A demonstrace veřejného mínění samotné nemusely vést k vítězství komunistické strany, kdyby se býval prezident Beneš rozhodl nespolupracovat s Gottwaldem a kdyby prostě nejmenoval do uprázdněných míst nové minsitry -- v což doufali ti ministři, kteří odstoupili.

Z taktiky komunistů dále vyplývalo, že šlo o kombinaci dvou různých přístupů. Gottwald chtěl řešení v souladu s ústavou, ale to nebyla jeho jediná možnost. Se zatčením a internací oponentů dospěl až "na hranici puče" (Kaplan, 1996, str. 487). To, spolu s vytvořením Lidových milicí, i když ty byly zatím malé a špatně vyzbrojené, jasně překročilo hranice ústavního procesu. Zůstává nejasné, zda útlak přispěl k Benešovu rozhodnutí přijmout rezignace a k rozhodnutí ostatních ministrů zůstat ve vládě.

Avšak, i když možná nebyl mocenský monopol jediným a jasným cílem KSČ pro následující roky, ideologický postoj komunistů znamenal, že neměli žádné skrupule ohledně vnucení své diktatury národu, když se k tomu naskytla příležitost. Tvrdý postoj byl zřejmě potřebný, měli-li českoslovenští komunisté udělat dojem na sovětské vedení. Trvalo to řadu měsíců od února 1948, než znovu získal Gottwald pocit, že mu Sověti zase důvěřují. Původní sovětská analýza "chyb" československých komunistů zkritizovala prakticky celý poválečný přístup (Marjinová, 1997, str. 467).

Závěrem

Navzdory množství nového výzkumu existují i nadále podstatné mezery v našem porozumění období let 1945 -- 1948. Existují dosud nezodpovězené otázky ohledně toho, jak se posun směrem k levicovému myšlení vztahuje k ochromení nekomunistických stran. Existují nezodpovězené otázky ohledně taktiky KSČ. I když se většinou zdůrazňuje opak, zůstává pozoruhodné, jak silně Gottwald nechtěl opustit ústavní cestu. Během většiny období 1945 -- 1948 se Gottwald choval tak, jako že se mu líbilo spolupracovat s ostatními stranami. Možná to bylo něco, o čem měl pocit, že to umí dobře dělat, že je praktik, který dokáže spolupracovat s druhými lidmi. Gottwald nebyl svou podstatou demagog, ani nebyl teoretik, a demagogy a teoretiky nebyli ani lidé kolem něho. Navzdory určité rétorice z jeho mládí asi nebyly vyhlídky na revoluční politiku něčím, o co usiloval.

Křenovy otázky ohledně charakteristických rysů masové strany jsou zřejmě také relevantní. Neví se příliš mnoho o tom, co si mysleli členové strany, ale je možné, že se Gottwald obával "radikálního" řešení. Rozejít se s Benešem a se symboly československé minulosti se mohlo ukázat nebezpečné a obtížné. Gottwald se zeptal Zorina, co je pravdy na pověstech, že by Spojené státy mohly zasáhnout vojensky, čehož se mohl obávat, kdyby došlo k rozkladu zákonnosti a k vzniku chaosu, ale Zorin mu řekl, že se americké intervence nemusí bát.

Takže je zapotřebí prozkoumat ještě celou řadu podrobností. Některé tyto otázky asi nebudou zodpovězeny nikdy. Jsou však důležité, máme-li být schopni zasadit rok 1948 a následné komunistické období do širšího rámce české a československé historie. Komunistické vítězství v roce 1948, včetně popularity KSČ a slabosti opozice, musí být zkoumáno na pozadí zkušeností z předchozích let. Mělo by to také určit scénu pro zkoumání charakteristických rusů vládnoucí strany v následujících letech, včetně rozrůzněnosti komunistických tradic, jak se projevovaly loajalitou ve stalinském období a v normalizaci -- a dokonce i pokračující silou KSČM po roce 1989 -- a také v reformním komunismu roku 1968.

Literatura:

• Abrams, B. (2004), The Struggle for the soul of the Nation: Czech Culture and the Rise of Communism, Lanham: Rowman & Littlefield Publishers, Inc.
• Kaplan, K. (1996), Pět kapitol o Únoru, Brno: Doplněk.
• Křen, J. (1990), Bílá místa v našich dějinách, Prague, Lidové noviny.
• Marjinová, V. (1997), `Od důvěry k podezíravosti. Sovětští a českoslovenští komunisté v letech 1945-48', Soudobé dějiny, 4, pp.451-467.
• Murašková, G. (1997), `Únorová politická krize roku 1948 v Československu a sovětský factor. Z materiálů sovětských archivů', Soudobé dějiny, 4, pp.468-478.
• Murašková, G. (1998), `Únorová krize roku 1948 v Československu a sovětské politické vedení', Soudobé dějiny, 5, 314-7.
• Schmidt-Hartmann, E. (1994), `Demokraten in der Sackgasse: Das Bild der kommunistischen Machtübernahme in den Memoiren besiegter tschechischer Politiker', E. Schmidt-Hartmann (ed.), Kommunismus und Osteuropa: Konzepte, Perspektiven und Interpretationen im Wandel, Munich: R. Oldenburg Verlag, pp. 203-220.

Rozšířená anglická verze tohoto textu, stejně jako většina příspěvků z konference, vyjde ve zvláštním vydání akademického časopise Europe-Asia Studies.