Od počátku, kdy současná vláda začala intenzivně prosazovat jakousi myšlenku bojového spojenectví s USA (ale v podstatě s jakýmkoli jiným „nejprivilegovanějším“ spojencem) prostřednictvím systému rakety v Polsku, superradaru v Česku – vše na obranu před Koreou a Iránem, zastříhal jsem ušima. Zastříhali také sousedé v ruské hypervesnici a budou stříhat dál – jedno zda právem, či neprávem. A přirozeně čeští spoluobčané. Takže máme dnes v Česku hromady expertů pro a hlavně proti. Těch u moci je výrazně méně, ale mají vliv a peníze. Mají ovšem také odpovědnost. Jejich argumentace je nepřesvědčivá – v „starých členských zemích Evropské unie (EU) a Atlantické aliance (NATO) se tím občané ani politici netají, doma naříkají ti nejrespektovanější, že když Američané poprvé od nás chtějí „maličkost“ děláme „drahoty“... Další netřeba citovat. Nejsem expert na bezpečnostní politiku, ale něco o ní vím. Proto ani nejsem pro rozhodující referendum o radaru. Ale poradní, když si to přejí občané - proč ne? Neříkám to poprvé, ale připomínám: V čase vrcholné studené války se norští občané postavili proti přítomnosti jaderných zbraní a cizích vojsk v zemi v době míru. Američané, kteří tehdy v NATO měli mnohem větší slovo než dnes, to skousli. Museli pracně a nákladně předělat strategické plány, ale Norové zůstali spojenci i přáteli.

Téměř každý mladý člověk školního věku touží někdy stát se hrdinou. Také jsem kdysi toužil, také jsem od prvního setkání s ním nenáviděl bolševismus, byl bych se chtěl podílet na jeho zničení. Ale, i když třeba jen instinktivně, tušil jsem hranice mých možností. Dnes máme jakýsi 'Státní úřad pro nastolování nejmodernějších dějin‘, jehož politicky jmenovaný 'řiditel‘ (nebo šiditel?) právě objevil čerstý důkaz o odboji skupiny poněkud nedospělých 'bojovníků‘ proti bolševické totalitě. Dosud se vědělo pouze to, že zapálili nějaké stohy, dopustili se loupeže a vražd a probili se do exilu. Za to dostali čerstvě vyrobenou medaili předsedy vlády – i jménem občanů země, již vláda vládne. Ředitel nového úřadu, historik, nyní objevil důkaz mladického odboje: Zápis z výslechu bolševickou tajnou policii v němž nečlen skupiny 'odbojářů‘ vypovídá, že chlapci chtěli zavraždit tehdejšího prezidenta. Zpravodajové o tom referují, nikdo neklade otázku zda i pravdivé tvrzení o tom, že někdo něco chtěl ale neudělal, může být důkazem odboje...?

O Kosovu jsem v poslední době napsal dost, uvážím další psaní, až budu mít v ruce dost nových, spolehlivých argumentů. Nemohu ale nepoukázat na podivuhodnou skutečnost, že nejrespektovanější světové organizace a instituce – OSN, EU, NATO, OBSE – a řada svrchovaných vlád států, jež se o jejich založení přičinili a vytvářely řád, jimž se instituce řídí, rozhodly proti platnému právu, jehož formulaci a vznik výrazně ovlivnily, aniž si připustí nějaké otázky (Třeba doma, v posteli). Kde nejsou otázky, nemohou být ani odpovědi. My, občané svobodných, svéprávných zemí to trpíme.

Není to vše na víc než jen zamyšlení? Nepadáme do černé díry?